Moc se o něm nemluví, ale mělo by. Italský trenér Andrea Tomatis stojí za úspěchem beachvolejbalových světových šampionů Ondřeje Perušiče a David Schweinera. Ve svém oboru je špičkou, po zásluze byl minulý týden vyhlášený trenérem roku podle České trenérské akademie. V čem je jeho výjimečnost? A proč se od něj víc neučí tuzemští kouči? Pro iSport.cz o tom vypráví Perušič, 29letý člen jednoho z nejúspěšnějších světových párů.
Andrea Tomatis koučuje úspěšnou dvojici Perun & Dave sedmým rokem, naposledy ji dovedl k historickému zlatu na šampionátu v Mexiku. „Z mého pohledu je to jednoznačně jeden z nejlepších beachvolejbalových trenérů na světě,“ hlásí Perušič, vystudovaný právník, jenž pokračuje ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Nejste trochu zaujatý?
„Je pravda, že můj názor nemůže být logicky objektivní. (smích) Ale podporují ho naše nebo Andreovy výsledky. Během sedmi let nás dovedl z osmé či deváté desítky k titulu mistrů světa, kromě toho v letošním roce získal nejen cenu Trenéra roku, ale i její beachvolejbalovou obdobu, kterou vyhlašuje mezinárodní trenérská asociace. Za nejlepšího ho tedy vybrali sami trenérští kolegové.“
V čem je jeho výjimečnost?
„Především ve schopnosti neobyčejně přesně analyzovat nejen hru soupeřů, ale i tu naší. Právě z těchto poznatků dokáže zformovat kvalitní taktický plán na konkrétního soupeře, ale také vytvořit herní systém pro nás, kterého se můžeme držet. Ten se skládá z relativně jednoduchých pravidel, pouček a nástrojů, pomocí kterých bychom měli umět analyzovat a řešit téměř jakoukoliv situaci na hřišti.“
Můžete to nějak přiblížit?
„Trenér s námi nemůže být na lavičce ani komunikovat během zápasu, a proto je důležité, aby svůj tým naučil se koučovat sám. Aby uměl přizpůsobit svou hru průběhu zápasu, objevil chyby ve vlastní hře anebo v taktickém plánu a opravil je co nejdřív. Z pohledu hráče je ale podle mě ještě důležitější další věc.“
O co se jedná?
„Že se o takový herní systém můžete opřít ve chvíli, kdy se vám nedaří. Každý umí hrát, když má zrovna formu. Ale spoustě hráčů se stane, že v důležitých nebo krizových momentech, kdy jsou pod tlakem a musí řešit obtížné herní situace, nejsou schopní přijít se správným anebo vůbec nějakým řešením. Člověk zamrzne, nebo má pocit, že nemá co hrát.“
Takže proto je důležité mít nachystané nejrůznější varianty?
„Ano, v tom je klíč. Ve chvíli, kdy máte po ruce systém pomocných nástrojů typu – když nastane X, tak musíme zkusit Y, zbavuje vás to částečně tlaku, protože alespoň víte, co máte dělat. Právě schopnost opřít se o takový herní systém ve chvílích, kdy se vám nedaří a umění nacházet řešení v době, kdy je ostatní nevidí, často rozhoduje zápasy.“
Máte nějaký konkrétní případ?
„Finále se Švédy na posledním šampionátu je toho krásným příkladem. Ve chvíli, kdy se Davidovi (Schweinerovi) přestalo dařit při útoku z jeho strany hřiště, tak okamžitě nejdřív vyzkoušel jiný typ nahrávky, jiné místo útoku. A následně dokonce změnu stran, která nakonec přinesla dva úspěšné útoky a mistrovský titul. Typickými příklady jsou pokyny ohledně práce s rizikem, řešení různých útočných situací v závislosti na typu soupeře, kvalitě nahrávky, povětrnostních podmínkách… Často se jedná o věci, které nám přijdou banální nebo jednoduché, někteří hráči na ně umí přijít mnohdy i sami, ale udělat z nich komplexní systém, kterým se můžete řídit, je něco jiného. V tom je právě Andrea mimořádně silný.“
Takže jste rád, že se kouči dostal kredit?
„Ano. Těší mě, že Andreova práce došla po tolika letech uznání, které si nepochybně zaslouží. Zatímco naše výkony bylo nutné zlepšovat rok od roku, jeho trenérská práce byla od začátku velmi kvalitní. To samozřejmě neznamená, že se na ní nic nezměnilo, právě naopak – Andrea rád zkouší nové věci, stejně jako umí velmi dobře odhalit důležité trendy ve vývoji mezinárodního beachvolejbalu a zapracovávat je včas do tréninkového plánu.
Co třeba?
„Málokdo si dnes vzpomene, že naše zimní příprava před uplynulou sezonou byla hodně zaměřená na bránění útoků na druhou, které hodně praktikují Švédi, Italové či Američané. Což byl hlavně úkol pro Davida. A na posledním mistrovství to bylo vidět, zvládal to výborně. Oba jsme pak museli zapracovávat do naší hry nové věci, jako větší různorodost útočné hry, různé druhy podání s novým míčem, se kterým se sezona hrála. Plus další herní prvky. Na nejvyšší úrovni už se nejedná o radikální změny, ale právě o drobné detaily, které vám přinesou jeden či dva rozhodující body navíc. A ty mohou rozhodnout o vítězství.“
Je něco, co vás v souvislosti s Tomatisem mrzí?
„Pokud bych měl jmenovat jedno osobní zklamání vycházející z naší spolupráce, tak je to fakt, že jsme se podle mého názoru jako české prostředí od něj nedokázali nic naučit. Nevím, jestli je to nějakou obecnou vlastností českého sportu, že často nedokážeme vstřebat informace ze zahraničí a inspirovat se, anebo projev jakési naší představy, že víme sami nejlíp, jak to máme dělat. Těžko říct.“
Zdaleka nejenom ve vašem sportu.
„Diskuze na tohle téma probíhala nedávno i jinde, třeba ve volejbalu, hokeji nebo florbalu. Neznám samozřejmě detaily, ale je to nepochybně téma celosportovní, nejen volejbalové. V dnešní době, kdy je sport globalizovaný a přenos informací je rychlejší než kdy dřív, nemůžeme předstírat, že všechno umíme nejlíp, aniž bychom potřebovali pomoc ze zahraničí. Takový přístup je extrémně krátkozraký a dlouhodobě na něm bude tratit celý český sport. V případě beachvolejbalu je proto bezesporu zklamáním, že počet trenérů, kteří projevili aspoň minimální zájem o Andreovu práci, by se dal bohatě spočítat na prstech jedné ruky.“
Smutné, že? A hlavně velmi krátkozraké….
„Mluvím o tom proto, že nám osud českého beachvolejbalu není lhostejný. My s Davidem už budeme ve sportovním důchodu, až pocítíme následky téhle promarněné příležitosti. Za posledních deset let stály úspěchy našeho sportu vždy na stejné konstrukci. Šlo o více či méně talentované hráče, v případě děvčat toho talentu bylo víc, v našem míň. Plus k tomu zahraniční trenér. U dvojice Sluková -Kolocová a Hermannová-Nausch Sluková se jednalo o Rakušana Simona Nausche, manžela Markéty Slukové. My máme Itala Andreu. To samo o sobě není nijak špatně, ale alarmující je absence jakýchkoliv českých trenérů v mezinárodním beachvolejbale, na kterých by se daly vybudovat budoucí projekty.“
Zeptám se jednoduše. Čí je to chyba?
„Pro mnoho lidí je samozřejmě první na ráně volejbalový svaz. Jeho zájem by měl vycházet obecně ze snahy budovat český beachvolejbal a vzdělávat trenéry, čímž zároveň může ušetřit peníze. Protože pak nemusí plnit často vyšší požadavky zahraničních koučů, kteří nemohou anebo pochopitelně nechtějí žít za český plat v ekonomicky silnějších zemích západní Evropy. V tomto ohledu jsem velmi rád, že se svaz snaží nejen o vybudování centralizovaných národních týmů, mužských i ženských, ale že také začala probíhat diskuze o zapojení Andrey do vzdělávání českých trenérů.“
Takže kde vidíte zásadní problém?
„Svaz nepochybně mohl Andreu využít víc, ale domnívám se, že daleko větší odpovědnost leží na straně samotných trenérů. I pro ty, jejichž ambicí není trénovat mezinárodně, by měl Andrea být zdrojem inspirace. Přijde mi neuvěřitelné, že již přibližně pět let tušíme, že tu máme trenéra nejvyšší světové úrovně, a přesto naše schopnost se od něj čemukoliv naučit se blíží nule. Čest výjimkám… Každé jaro a léto trénujeme v Praze na Strahově, což všichni vědí, ale že by se někdo z českých trenérů přišel podívat či zapojit? Opravdu jsou to jenom jednotlivci.“
Čím to je?
„Řeknu svůj názor, který pochopitelně může být mylný. Podle mě se příliš často necháme ukonejšit občasnými úspěchy, zejména mládežnickými, že to vlastně děláme dobře. To je z dlouhodobého hlediska smrtící, protože nás to nenutí neustále zlepšovat vlastní postupy a výsledky. Kdyby tedy Andrea po olympijských hrách v Paříži kývnul na lepší nabídku ze zahraničí a po osmi letech se rozhodl pro změnu, nezůstane z jeho know how v Česku téměř nic. Začínali bychom opět od nuly, protože bychom neměli na kom postavit další projekt. Byla by to opravdu smutná ukázka naší zabedněnosti.“
Jde o obecný problém českého sportu, nebo ne?
„Rozhodně netvrdím, že bychom měli nekriticky přebírat vše, co k nám přijde ze zahraničí. Vnímám ale jako problém, že často odmítáme zahraničí jako celek, a to nejen ve sportovní rovině. Protože si to tady chceme dělat po svém, často podle dávno zastaralých postupů, které jsme sami aktivně zažili v osmdesátých nebo devadesátých letech. A máme dojem, že proto musí fungovat…“
