PŘÍMO Z OBERHOFU | Je známý tím, že na svých výkonech hledá i ty nejmenší chybičky a snaží se ladit úplné detaily. Biatlon byl pro něj téměř vším. Na tuto sezonu ale Michal Krčmář některé věci ve sportu přehodnotil. Loni na jaře se mu totiž narodil syn a musel najít způsob, jak co nejlépe skloubit vrcholový sport s rodinným životem. „Řešil jsem to i s psychologem, jak mezi těmito dvěma světy najít symbiózu a uklidnit se,“ prozradil během světového šampionátu.
Přímo v Německu teď partnerku Romanu a syna Viktora nemá, jinak se ale snaží být s nimi, kdykoliv je to možné. Třeba i na soustředěních, je to pro něj skvělý relax. „Třeba naposledy v Ridnaun jsem udělal maximum práce v tréninku, ale ve zbytku času jsem hodil biatlon za sebe a byl s nimi,“ pochvalovala si česká mužská jednička.
Na šampionátu v Oberhofu jste sám, přijede za vámi rodina na některé další závody?
„Byla za mnou v Ridnaun na přípravě, pak jsme byli společně čtyři dny doma. A určitě dorazí do Nového Města na Moravě. Ale plánuju mít svůj pokoj, nebudeme bydlet společně. Přece jen malý má lepší a horší noci, tak nechci, aby mi to nějak zbytečně ovlivnilo výkonnost a závody. Během nich to podle mě není úplně optimální, když je Viktor takhle malý.“
Gabriela Koukalová ale na závodech tehdejšího manžela mívala a bydleli spolu.
„Ti ale neměli děcko. Když za mnou přijela Romča (partnerka) do Nového Města, bydleli jsme spolu, tam není problém. Romča mě v jednu ráno nevzbudí a není dvě hodiny vzhůru, tak je to v pohodě.“ (usměje se)
S rodinou jste strávil také Vánoce a individuální soustředění na Pokljuce. Jaké to bylo?
„Soustředění jde skloubit dobře, proto jsem se nebál je vzít pak ani na přípravu do Ridnaun. Když noc není optimální, není to takový problém. I když jsme taky měli připravenou variantu, že kdyby to bylo špatné, spal bych jinde, aby měl trénink smysl. Já jsem si to užil. Šel jsem odtrénovat, hodinu a půl jsem se soustředil na biatlon a zbytek času jsem ho odfiltroval, věnoval se rodině a užíval si čas s nimi.“
Asi to pomáhá i „dobít baterky“, že?
„Přesně tak. To samé i teď v Ridnaun. Udělal jsem maximum práce v tréninku, ale ve zbytku času jsem hodil biatlon za sebe, byl s nimi a snažil se to vnímat jako společný čas v uvozovkách na dovolené. Prioritní byl biatlon, ale pak jsem nestrávil zbytek času sledováním seriálu nebo čtením knížky, jako když jsem tam sám.“
Všichni říkají, že dítě vám prospělo a už nemyslíte jen na biatlon. Jak to vnímáte vy?
(zasměje se) „Asi jim musím dát za pravdu. Nedokážu úplně říct, jestli je to všechno jen tím, že mám rodinu, ale i sám na sobě cítím, že mé nastavení pro sport je letos úplně jiné. Opravdu se na závody svým způsobem těším a nedělám si hlavu z toho, co bude potom. A když už začínám být ve stresu nebo si z něčeho dělám hlavu, v tu chvíli ano, tam mi pomáhá rodina. Prostě si řeknu: Hele, to je stejně jedno. Když budeš dobrej, nebo špatnej – to stejně za dva dny nikoho nezajímá.“
Vážně to tak vnímáte?
„Ano. Když člověk uspěje, je to strašně pomíjivé. Uvědomil jsem si to i na tom, když přišla tahle mladá generace. Strašně málo z nich vnímá kariéru třeba Zdendy Vítka, že vozil žlutý trikot. Nemluvím o Ivanu Masaříkovi, který byl čtvrtý na olympiádě. Je tam spousta sportovců, na které se strašně rychle zapomíná. Jsou věci, které jsou mnohem víc důležité, a asi jsem si je díky tomu uvědomil. Biatlon už nemá takový prim.“
Pomohlo vám k tomuto prozření ještě něco dalšího?
„Pracoval jsem na tom s Petrem Žídkem (sportovním psychologem a mentálním koučem), abych byl uvolněnější, abych si našel symbiózu mezi rodinou a biatlonem. Protože jsem v sobě hledal vnitřní klid pro sport a zbytečně jsem asi šponoval některé věci do extrémů, když to teď zpětně hodnotím. V tuhle chvíli mi i Viktor k tomu pomohl, je to pro mě lepší a jsem klidnější.“
Co konkrétně jste šponoval do extrému?
„Těžko se to popisuje, ale zkusím to. Myslím, že občas jsem byl až přehnaný perfekcionista. Mám za to, že vrcholový sportovec by určitě měl být perfekcionista, minimálně ve věcech okolo sportu. Ale kolikrát myslím, že jsem to bral až moc dogmaticky… Dám příklad: když máte dvě hodiny na trénink, fakt jsem dodržel ty dvě hodiny a úplně mě stresovalo, že to pak trvalo třeba hodinu 58 minut. Že mi tam ty dvě minuty chybí. A takovéhle pak až hovadiny, které nesmíte přehánět. Samozřejmě když pak budete dělat hodinu 55 minut, hodinu padesát, a budete to dělat třicetkrát za přípravu, ono se to nasčítá. Ale já mluvím třeba o jednom tréninku. Takovýchhle úplně nicotných detailů tam bylo mnohem víc. A teď to vnímám jinak.“
Co vám ke změně myšlení pomohlo?
„Hodně jsem to probíral s Ondrou Rybářem po loňské sezoně, kdy jsme spolu seděli a povídali si o tom, jak bych měl přistupovat ke sportu. Chtěl jsem nějaký vhled do toho, jak to mám propojit s rodinou, protože je to něco nového. Ondra mi na to dal svůj pohled jako trenér a člověk, který to zažil s Jardou Soukupem, Bouškem (Michalem Šlesingrem) i Ondrou Moravcem. Tak nějak jsem v tom zkoušel najít svůj balanc a pevně věřím, že se mi to povedlo.“
Mluvil jste o změně nastavení třeba i se Šlesingrem nebo Moravcem?
„To ne, protože jsem to viděl. Jako sportovec, když jsem s nimi trénoval, jsem pozoroval ať už věci, které byly dobře nastavené, nebo i ty, které byly nastavené špatně ve fungování s rodinou. Takže jsem si říkal: Tohle tak nesmíš dělat, pokud chceš dělat dobře sport. A naopak: Tohle fungovalo a musíš to dělat stejně.“
Slovo trenéra pro vás tedy bylo důležitější?
„Přesně tak. Protože ať si říká, kdo chce, co chce, trenér do nás vidí nejlíp. On má klid na střelnici na tréninku a vidí naše pohyby, naše chování a to kolikrát řekne mnohem víc. Člověk si myslí: No, to nemůže poznat. Ale může. Takže z tohohle hlediska je pro mě teď důležitá i zpětná vazba od Michala Málka nebo od Matta Emmonse.“
