Na mistrovství Evropy krasobruslařů v Ostravě (25.-29. ledna) bude mít premiéru. Teprve šestnáctiletá Michaela Lucie Hanzlíková ve středu také jako vůbec první z českého týmu soutěž rozjede. Těší se, nervozitou se svazovat nechce. Před závodem, ve kterém změří síly i s vynikající Caroline Kostnerovou, si nechala na nehty vymalovat českou trikolóru. Ale jenom na tři prsty. Proč?
„Na nehty chodím k jedné paní a ta se vždycky hrozí, co nového si vymyslím,“ líčí s úsměvem Hanzlíková. „České barvy tentokrát vymyslela moje mamča. Chtěla dát vlajky na všechny nehty, ale já říkala, že na Evropu tři prsty stačí. Až kdyby vyšlo něco víc, tak je namalujeme na všechny.“
Pořadatelé očekávají, že v Ostravě bude vyprodáno, do ochozů se vejde takřka 8 tisíc. Vybavíte si, před jakou největší návštěvou jste dosud závodila?
„Nejvíc diváků jsem zažila právě tady v Ostravě na juniorském Grand Prix. To byla zaplněná půlka hlediště. Před takovým publikem jsem ještě nikdy nezávodila. Ale v jízdě se to stejně snažíte vypnout, nepřemýšlíte nad tím. Je to stejné, jestli je tam jeden člověk, nebo víc. Jsou tam od toho, aby vás podpořili. Takže se moc těším.“
Jste typ závodnice, kterou větší dav nabudí, nebo spíš sváže?
„To uvidíme. Doufám, že mě to nabudí. Atmosféra bude určitě úžasná, těším se moc.“
V Ostravě bude po pauze znovu startovat i mistryně světa a pětinásobná evropská šampionka Caroline Kostnerová. Jak se konkrétně na ni těšíte?
„Caroline jsem ještě nikdy naživo neviděla, ani nevím, jak teď bruslí. Těším se, je to hodně známé jméno a je proslulá tím, jak krásně bruslí a má pěknou choreografii. Doufám, že ji konečně uvidím.“
Porazíte ji?
(usměje se) „Takhle to neplánuju. Myslím, že asi ne. Já bych hlavně chtěla zajet dobře pro sebe.“
S čím byste byla spokojená?
„Nad konkrétním umístěním nepřemýšlím. Chci zajet dobře, abychom byli s paní trenérkou (Monikou Škorníčkovou) spokojené. Když se to bude líbit jí, tak se to bude líbit i divákům.“
Kolik známých budete mít v ochozech?
„Určitě přijede děda. Mamča taky přijede, ale ona se nekouká. Asi bude jen chodit před Arénou.“
Děda byl tím, kdo vás v začátcích ke krasobruslení směřoval?
„Pomáhal hodně, ale začátek spíš korigovala babi. My chodily trénovat samy, ani jsme to nikomu neřekly. Až dva dny před prvním závodem jsme mamce řekly, že potřebujeme šaty. Děda má k mému krasobruslení také velký vztah. Hodně mě teď vozí na tréninky, snaží se nevynechat žádný závod. Jen když někam letíme, tak je nervózní doma a vždycky pak hlásí, jaké měl nervy.“