Před čtyřmi roky se vydala sama do Nizozemska, aby se v zemi, která dominuje světovému rychlobruslení, vypracovala v elitní sprinterku. Teď už víte, jak to dopadlo. Karolína Erbanová se pyšní olympijským bronzem a v rozhovoru pro páteční Sport Magazín vypráví o největším životním dobrodružství. „Můj trenér Dennis van der Gun mi na úvod řekl: S tebou budu rád pracovat, ty seš takový ferrari s propíchnutýma pneumatikami,“ směje se Erbanová.
Vzpomenete si na první den v Nizozemsku?
„Vzpomenu si přesně. Do Holandska mě vezl Tomáš (nevlastní otec). Bydlela jsem na hotelu, protože jsme narychlo nesehnali žádné bydlení. Nakonec jsem na hotelu zůstala asi tři a půl měsíce. První měsíc se mi to zdálo super a poslední už to bylo dost hrozné. Tomáše jsem ráno vyprovodila zpátky na cestu domů. Zamávala jsem mu, zaprášilo se za autem a já jsem byla sama v cizí zemi.“
Šok?
„Pamatuji si, že jsem si trošku vybalila. Snažila jsem si pokoj udělat trochu víc jako doma a míň jako na hotelu. Jedna z týmových kolegyň mi pak poslala adresu, kam se mám dostavit autem. Že si mám vzít s sebou kolo a pojedeme na první společný trénink.“
Takže jste hned šlapala.
„Osmdesát procent tréninku se v Holandsku odehrává na kole. Zvláště v přípravné fázi.“
Co bylo v úvodu nejhorší?
„Ze začátku nic. Byla jsem v dost velké euforii. Hltala jsem novou zemi. Všechno a hrozně moc. Jak žijou, jejich řeč i to, jak se lidi v týmu mezi sebou chovají. Až po pár měsících tahle euforie opadla a já jsem trošku bojovala se samotou.“
Z čeho jste byla v počáteční euforii nejvíc nadšená?
„Z novinek v přípravě. Všechny inovace jsem chtěla hned zkoušet. Taky jsem se hodněkrát styděla, protože jsem nevěděla, jak se správně některé cvičení dělá. Každý trénink totiž byla nějaká novinka.“
Například?
„Nové pro mě byly atletické tréninky zaměřené na sprint. Už jen samotné běhání v tretrách je jiné než v teniskách. Trénovali jsme starty na elastické gumě. Z bruslařské pozice, ne jako běžec, ale z přikrčení.“
Komunikovala jste v angličtině?
„Ano.“
Ale holandštinu jste vstřebávala rychle. Nebo ne?
„První rok jsem si nadšeně zapisovala slovíčka, ale byla jsem velmi rychle otrávená z toho, že nic nerozumím. A mně když něco nejde hned, tak je to špatný. Chvilku jsem byla v období, kdy jsem holandštinu ignorovala. Dělala jsem, že neexistuje. Skoro každé jídlo jsem telefonovala s někým z Česka, abych si mohla povídat. Nebavilo mě sedět u stolu a nerozumět holkám z týmu. Však si taky ze mě utahovaly. Ale pak jsem to dala dozadu do hlavy a nějak to přišlo samo.“
Že jste rozuměla.
„Protože jsem poslouchala holandštinu každý den od rána do večera.“
Četl jsem, že vám hodně pomohly komiksy.
„Já se musím učit zábavnou formou. Tak jsem četla Kačera Donalda. Taky jsem si překládala holandské písničky do angličtiny nebo jsem se koukala na holandské filmy, na začátku s anglickými titulky. A v týmu jsme pořádali takzvané holandské dny.“
Jak vypadaly?
„Byly to dny, ve kterých jsem musela od rána do večera mluvit výhradně holandsky. Úplně jedno o čem, ale v holandštině! Když jsem to zvládla, dostala jsem od holek cenu. Třeba bidon na pití mi daly. Tyhle dny mě nejvíc posunuly. Kdybych promluvila anglicky, čekala by mě sankce.“
Kompletní rozhovor najdete v tradiční páteční příloze deníku Sport
Z obsahu pátečního Sport Magazínu
Rozhovor: Karolína Erbanová
Téma: veletoče trenérů ve fotbalové lize
Uniklo z facebooku: Petr Čech
