Patřila k nejpřekvapivějším českým medailistům na korejské olympiádě. A s nejsilnějším příběhem. Před čtyřmi roky se vydala sama do Nizozemska. S touhou prorazit do špičky v rychlobruslařských sprintech. Odvážné srdce se Karolíně Erbanové, 25leté slečně z Vrchlabí, vyplatilo. Získala životní bronz jako důkaz, že se může spolehnout sama na sebe. Navzdory všem překážkám, které to obnášelo. V rozhovoru pro deník Sport upřímně popsala, jak obtížný byl přechod za hranice také po finanční stránce, jaké nástrahy přinášela aklimatizace v novém prostředí s řečí, kterou neovládala. A jak těžké bylo říct, že odchází pryč doma a trenéru Petru Novákovi?
V Česku se po olympiádě objevila jen na skok. Zvládla poděkovat zaplněnému náměstí ve Vrchlabí, krátce se podělit o radost s nejbližšími a už opět spěchala za pracovními povinnostmi do druhého domova v nizozemském Heerenveenu. Až tam si mohla večer v klidu udělat pohodlí a ohlédnout se za mimořádně náročnou zkouškou z dospělosti.
Jak vás přivítali v Heerenveenu?
„Velké vítání nebylo. Moc lidí mě tu ani nezná. Ale tam, kde bydlím, což je kousek od haly, jsem měla pěkný vzkaz na dveřích. Od lidí, co bydlí ve stejném domě. Byla jsem ráda, že si vzpomněli.“
Co vám napsali?
„Vytiskli medaili, kterou jsem na olympiádě vyhrála, nalepili ji na dveře a v holandštině připsali: Gratulujeme k zisku bronzu.“
Kolik už máte v Nizozemsku kamarádů?
„Nejvíc jsem samozřejmě v kontaktu s členy týmu, ve kterém působím. Ale už to je tady můj druhý, takže se znám i s bruslaři z toho prvního. Kamarádím se i s holkami, které končí nebo už skončily. Škála přátel se mi tu postupně rozrůstá. I mimo bruslení. První rok, kdy to pro mě bylo finančně nejtěžší, jsem bydlela u jedné Češky, která je od nás z Hostinného v Krkonoších. Kamarádím i s další Češkou, která si vzala Holanďana a žije poblíž Heerenveenu. Je super, že je mám kolem sebe.“
Stihli jste společně oslavit váš olympijský úspěch?
„Já na oslavy moc nejsem. Hodně oslavuju jen jednou, dvakrát do roka. Vždycky všechny úspěchy, nejen bruslařské, ale i ty v osobním životě spojím do jedné oslavy s nejbližšími. Letos proběhne největší oslava při příležitosti padesátých narozenin mojí maminky. Bude někdy mimo sezonu.“
Mamince jste obstarala bronzový dárek. Co vám řekla, když jste se poprvé potkaly po návratu z Koreje?
„Gratulovala mi. Ale jinak jsme moc nemluvily. Jsou to takové momenty, které slova i docela kazí. Jsou zbytečná. Nemůžou vyjádřit tu cestu a ten úspěch samotný. Takže jsme se jen objaly. Byl to silný moment, který si budu navždy pamatovat.“
Nechtěla maminka být na olympiádě při tom naživo?
„Dost dlouhou dobu před olympiádou jsme o tom diskutovaly. Ale pak jsme se rozhodly, že bude lepší, když zůstanou (s nevlastním otcem Tomášem Grégrem) doma. Já jsem je do toho vůbec netlačila. Spíš naopak. Říkala jsem jim: Když si představím, jak byste bloudili někde v Koreji, a já ještě k tomu musím závodit, nedokážu si představit ty nervy z toho všeho. Tak jsme se domluvili, že nikam nepojedou a budou u televize. Nepřišlo mi to ani pak líto. Věděla jsem, že jsem stejně v tom momentu s nimi a oni se mnou. I tak měli určitě během přenosu nervy.“
Jaké nervy to nakonec byly pro vás na ledě?
„Já jsem byla velmi nervózní během dne. Protože se závodilo v devět večer a ten den byl dlouhý jako týden. Šla jsem na rozbruslení, dala si oběd a šla spát. Pak jsem znovu něco malého snědla. Koukala jsem na zápas českých hokejistů. Ale stejně ten den vůbec neutíkal. Než jsem se dostala na stadion, byla jsem ohromně nervózní. Až na ledě mě zachvátil klid.“
Člověk by řekl, že už vás nic nemůže rozhodit, když jste sama zvládla odejít do Nizozemska a tam se o sebe postarat.
„Ale já jsem si tuhle olympiádu poslala jako cíl do hlavy. Celou sezonu jsem opravdu moc a moc toužila po medaili. Bylo to pro mě uzavření strašně osobního příběhu a já si říkala, jak krásné by bylo, kdybych mohla tuhle kapitolu zakončit olympijskou medailí.“
A dočkala jste se.
„Ta cesta byla sama o sobě celá úžasná. Jsem moc šťastná, jaké lidi jsem na ní poznala a jak jsem různé situace zvládla. Ale pak ještě přišlo to úplně nejlepší, co se mohlo stát.“
Načrtla jste si to takhle v hlavě, už když jste odcházela do Nizozemska?
„Určitě tam tahle myšlenka byla. Olympijská medaile je nejvyšším cílem každého sportovce z individuálních sportů. Postupem čtyř let se všechno zhmotňovalo. Někdy jsem měla horší období, jindy lepší, ale pořád jsem se dotahovala ke špičce. A čím víc jsem se blížila k olympijské sezoně, tím víc to pro mě bylo těžké. V určitých chvílích mě myšlenka na medaili až brzdila. Ale nakonec jsem to zvládla.“
Jak dlouho ve vás zrál odchod za hranice?
„Bylo to postupné. Když jsem přecházela z juniorské do dospělé kategorie a rozhodovala se, co s mojí kariérou dělat, nedávaly mi smysl dlouhé tratě. Dávalo mi to najevo tělo i hlava. Já jsem výbušnej, dynamickej typ, jak ve sportu, tak v životě. Takže jsem věděla, že jestli bude někde moje budoucnost, tak jedině ve sprintu na nožích.“
Ubíjel vás doma vytrvalostní trénink? Trénovala jste ve skupině s
Martinou Sáblíkovou
, která je specialistkou na dlouhé distance.
„V juniorských kategoriích to s dětským tělem ještě jde. Obecně v bruslení jsou totiž děti vedené k delším tratím. A pak se z toho vysekají sprinteři. Dálkaře tělo na krátkou trať nepustí.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
