Pavel Hartman
Premium
15. srpna 2020 • 04:50

Zásadní rozhovor o zdraví národa: Dost populismu, nepřítelem viru je odolnost

Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

COVID-19. Strašák, který uvedl celý svět do stavu obav a nejistoty. Sport nevyjímaje. Všichni se musíme v nových podmínkách naučit žít. Pohyb v tom může sehrát zásadní roli. Jsou Česko a jeho občané na to připraveni? Z dvojrozhovoru s bývalými skvělými reprezentanty v házené a v basketbalu Michaly Bardou a Ježdíkem pochopíte, že tomu tak zdaleka není. Přitom sportování je nejlepší a nejlevnější vakcínou i proti koronaviru.



Michal Barda vychytal v roce 1984 pražské Dukle nezapomenutelný triumf v Lize mistrů. Pochlubit se může i 6. místem z olympiády v Soulu. Michal Ježdík byl tahounem basketbalové Sparty a reprezentoval na mistrovství Evropy.

Oba zůstali sportu věrni také po hráčské kariéře. Vedli coby trenéři národní týmy. Uplatnili se v zahraničí. Procestovali svět a navštívili spoustu sportovních odborných konferencí. Jsou neúnavnými šiřiteli moderních trendů a důležitosti zdravého národa. Ale hlavně – oba se umí podívat na problémy z nadhledu a v širších souvislostech.

Letité lidové moudro praví: Ve zdravém těle zdravý duch. Slušelo by se jím teď dvojnásob řídit, ale slyší na to v praxi český stát a společnost?
Barda:
„Nejen náš stát, ale minimálně naše evropská civilizace se tím neřídí. Bere to jako něco, co bývalo a co je pro dnešek téměř směšný slogan. Ale neuvědomujeme si důsledky. Neřkuli, že bychom se tím byli ochotni řídit. Omlouvám se, občas budu možná zabíhat do pohledů víc sociálních nebo filozofických, ale extrémně to souvisí s vnitřní disciplínou jedince, potažmo celé společnosti.“

Jak to myslíte?
Barda: „Koncept „ve zdravém těle zdravý duch“ pracuje se schopností investovat. Ve smyslu disciplíny. Že nepopulární a nepříliš příjemné kroky musím udělat teď v naději, ne s jistotou, že efekt a odměna přijdou později. Když se budu hýbat, je větší pravděpodobnost, že budu žít zdravější život, budu mít odolnější tělo a i moje imunita bude s ohledem na COVID-19 lepší a budu mít šanci se líp bránit, když přijde nějaká nepředvídaná situace. Ale my nemáme, a teď cíleně generalizuju, dost disciplíny, abychom tohle podstoupili. Protože lákadel, která nabízejí okamžitou odměnu, okamžitou slast, je kolem nás strašně moc. A my jsme odvykli tomu žít v nepříjemných nebo nebezpečných situacích. Prostě tu odvahu a disciplinu nemáme.“

Mohlo by nám odvahu pomoci vrátit, co se nyní kolem nás děje?
Ježdík: „Přál bych si, aby to bylo oranžové světlo na semaforu. Varování, abychom začali každý sám o sobě přemýšlet. A zároveň aby stát, a myslím to i celosvětově, začal přemýšlet, jak je sport a pohyb důležitým článkem pro něj. Tím dojdeme ke zdraví národa. Za zdatnost musí vzít na jednu stranu zodpovědnost jedinec, ale na druhé straně i stát a jeho nejvyšší představitel. Není to Národní sportovní agentura nebo ministerstvo školství, je to premiér. V ten moment z toho budeme všichni profitovat. Armáda, policie, hasiči a samozřejmě i sport. Zdraví a odolní lidé nebudou zatěžovat zdravotní systém.“

Barda: „Jsem naprosto přesvědčený, že stát by měl v tomto duchu vychovávat občany. Aby rozuměli, že je to něco za něco. Když si uvědomím, že tady před pár lety rozhodl jedny volby spor o placení třiceti korun spolupodílu na financování zdravotnictví… Přitom za třicet korun dneska nekoupíte ani kafe. Přesto je obecně ve společnosti zažité, že zdravotnictví je něco, na co máme nárok zadarmo. A stát se drží této populistické linie. Téměř každý, kdo chce vyhrát, tohle téma zvedne populisticky před volbami a bude ho akcentovat. Ale tak se prostě dál nedostaneme. Protože disciplína zvednout se z gauče a jít si zaběhat nebo si odříct páté pivo a čtvrtý pytlík smažených brambůrek je mnohem větší diskomfort než třicet korun. Na téhle úrovni by stát musel důsledně pracovat.“

Což nedělá.
Ježdík: „Já si to překládám tak, že v současné době je veřejné mínění lakmusovým papírkem nad odborností. A to je paradox. Jsme v době covidové, ale sport a pohyb dostávají v podstatě na frak. Přitom odolnost organismu je největším nepřítelem viru, což je naprosto jasné a dané. Navzdory tomu se o sportu, pohybu, odolnosti mluví málo.“

Oba máte velké zkušenosti se zahraničím. U jakého státu bychom se mohli v tomhle směru inspirovat?
Barda: „Existují koncepty, kde jsou sport a pohyby uchopené jako součást životního stylu a výchovy obyvatelstva ke zdraví, zdatnosti a k aktivnímu naplnění života až do seniorského věku. Nejlepší ve světě, a už dvacet let nepřekonaný, je kanadský systém sportu pro všechny.“

Michal Barda

Věk: 65 (27. června 1955 v Praze)

Vzdělání: Elektrotechnická fakulta ČVUT, Fakulta tělesné výchovy a sportu UK v Praze, Prague International Business School (MBA)

Současné povolání: management consulting, business coaching, project management

Hráčská kariéra: Slavia Praha, Dukla Praha, TV Grosswallstadt, TuRU Düsseldorf, SG Stuttgart-Scharnhausen, SC Lipsko

Počet reprezentačních startů: 218

Hráčské úspěchy: vítěz PMEZ (1984), nejlepší brankář světa IHF (1984), 6. místo na OH (1988), nominace do Výběru světa (1985), vítěz EHF Cupu (1989 s Düsseldorfem), jeden ze tří hráčů s hodnocením Weltklasse bundesligy (1989), 7x mistr ČSSR

Trenérská kariéra: reprezentace ČR (1992-97), Dukla Praha (1992-97), trenér brankářů reprezentace Švýcarska (2016-?)

Trenérské úspěchy: 7. místo na MS (1993 s ČSSR), 8. místo na MS (1995), 6. místo na ME (1996), 2x mistr ČR (1994, 1995)

Funkcionářská kariéra: lektor kurzů Olympijské solidarity při MOV, lektor světové i evropské házenkářské federace, člen Trenérsko-metodické komise IHF, člen Rinck Panel EHF

Profesní kariéra: pracoval pro německou technologickou firmu, ve které se vypracoval na ředitele IT a HR regionu EMEA (Evropa, Blízký východ, Afrika)

Na jakých principech funguje?
Barda: „Systém sportu pro všechny je jenom jedna výseč kanadského celostátního sportovního programu. Pro Kanaďany je sport mnohem širší pojem, týká se celé populace a celého životního cyklu člověka. Dává šanci i lidem, kteří jsou neohrabaní, netalentovaní, nemají drajv na výsledky. Klíčové pro celoživotní vztah ke sportu je, aby děti nacházely ve sportu a v pohybu zalíbení a radost. Nezastupitelnou roli v tom hraje rodina, z ní musejí přicházet impulzy, protože to je i základ vztahového uchopení mladého človíčka. Stát má za úkol dát pro tyhle aktivity k dispozici infrastrukturu, tedy zařízení a podobně. Program začíná od narození do věku tří let. Pak pokračuje přes pohybovou gramotnost a základy jednotlivých pohybových aktivit, které budou člověku prospívat a pomáhat do budoucna. Je to rovnováha, kognitivní stránka pohybových aktivit a tak dále. Jde o to, aby dítě ve věku šesti, sedmi, osmi let mělo zájem o pohyb a mělo základní znalost pohybové abecedy. Aby se mohlo pomalu začít rozhodovat, co ho víc baví. Ale pomalu začít! Ne že se v sedmi nebo v osmi letech zafixuje a bude dělat jenom florbal, plavání nebo gymnastiku.“

Zkrátka nejdříve všestrannost.
Barda: „Prvotní je najít radost a porozumět fungování pohybu a také reakci vlastního těla na pohyb. Až někdy v sedmnácti, osmnácti se začíná akcentovat výsledek. Vždycky říkám na našich trenérských kurzech, že to, co se u nás trenéři učí někdy po druhé, třetí kariéře, tedy ve věku mezi pětatřiceti až čtyřiceti lety, se v kanadském modelu děti učí mezi dvanáctým a patnáctým rokem. Teprve potom přichází akcentace na výsledky, a ještě jen u úzké vrstvy jedinců, u těch, kteří v sobě mají drajv jít za výsledky. Pro ně přichází fáze, která je o dosahování mistrovství. Ale zase je to víc položené na úrovni filozofické a mentální.“

To znamená?
Barda: „Připravenost obětovat jiné části svého života tomu, abych dosáhl mistrovství. A teprve tady se začíná sportovec srovnávat se světem venku. Do té doby se srovnával jen sám se sebou a se svým potenciálem. Učil sám sebe, jak trénovat, jak potenciál rozvíjet. Třeba co obnáší regenerace. Ale v programu se nezapomíná ani na seniory. Jeho poslední část je věnována zachování aktivního života. Aby život byl až do závěrečných dní kvalitní a aktivní.“

Ježdík: „Já bych zmínil i Francii. V šedesátých letech tam byl prezidentem Charles de Gaulle. Ten oslovil všechny špičkové odborníky, aby připravili koncepty na vytvoření elitních programů ve svých oborech. Jedním z nich byl i sport. Na základě toho vznikl národní sportovní institut, který se jmenuje INSEP a přetrvává v různých podobách až dodneška. To je věc, která mi u nás chybí: vytvoření konceptů, které by byly konkurenceschopné v různých oborech na přelomu tisíciletí. Mohli bychom se inspirovat také u zemí, které nejvíc uspěly v období covidu z pohledu státu a zdatnosti. Byly to Švýcarsko a Itálie. Už v době, kdy nevěděly, co se stane s penězi, daly obrovské finanční injekce do pohybových aktivit, které vedou ke zvýšení odolnosti národa.“

Barda: „Mám pocit, že Švýcaři tohle udělali už 23. nebo 24. března. Jednotlivým klubům, oddílům, celému sportovnímu prostředí řekli, jak je budou podporovat. Bylo to velmi neformální a velmi účinné. Včas jim dali určitou míru jistoty, s čím můžou počítat. A dali jim samozřejmě signál: vy jste pro nás důležití! Zároveň je to ale svázané s odpovědností. U nás naběhly různé programy extrémně pozdě a extrémně komplikovaně. Někde proběhlo, že asi 90 procent žádostí spadlo pod stůl, protože nebyly správně vyplněné. To je vítězství byrokracie nad civilizovaným světem.“

Ježdík: „Jenom pro doplnění. Finance do sportu a odolnosti byly ve Švýcarsku dělené na dvě části. Jedna, přímé dotace, šla do masového sportu, v podstatě přímo k pohybu všech lidí. A druhá část, o něco menší ve formě garancí, do elitního vrcholového sportu. Přestaňme říkat, že dávat peníze do vrcholového sportu je něco škodlivého. Nesmíme zapomenout, že elitní vrcholoví sportovci jsou vzorem pro mládež, aby vůbec sportovala. Jsou to spojené nádoby. Sport provází jedince od narození, Michal říká, že už od prenatálního věku až do jeho smrti. A každou část populace by měl národní sportovní program obsáhnout.“

A všem se to vyplatí.
Ježdík: „Asi všichni známe cyklistický tým Sky. Šly do něj peníze z korporátu a ze státu. Sky vyhrával tituly, ale největší benefit, který Británie z tohoto elitního cyklistického týmu měla, bylo to, že se díky jeho úspěchům zvedl prodej kol v Británii snad o 400 procent. Pomohlo to zvýšit cyklobyznys i odolnost a zdraví národa, protože lidé začali ještě víc jezdit na kolech. Jsou dva efekty, které by se měly ve sportu a pohybových aktivitách vždycky hledat – ekonomický a zdravotní.“

Michal Ježdík

Věk: 57 (4. srpna 1963)

Vzdělání: Fakulta tělesné výchovy a sportu UK Praha

Současné povolání: vedoucí sportovně metodického úseku České basketbalové federace, člen výkonného výboru ČOV

Hráčská kariéra: Sparta Praha, RH Pardubice

Reprezentace: 1984-94, 168 zápasů

Hráčské úspěchy: 6. místo na ME (1991), 4x vicemistr republiky (se Spartou), 7. nejlepší střelec historie českého basketbalu

Trenérská kariéra: reprezentace české U20 (1997-2000) a A-týmu ČR (2001-05 a 2008-09), Sparta Praha (1997-2003), Nymburk (2003-06), člen trenérského týmu Detroit Pistons v letních ligách (2005), Prostějov (2006-07)

Trenérské úspěchy: čtvrtfinále FIBA EuroCupu (2006), 3x mistr ČR (vše s Nymburkem)

Funkcionářská kariéra: sportovní ředitel ČEZ Basketball Nymburk a projektu Future Stars, lektor kurzů Olympijské solidarity, stáže ve Španělsku, USA, Japonsku a Velké Británii

Barda: „Základem je, aby odbornost zvítězila na všech úrovních nad líbivým populismem. To je jedna část problému.“

A ta druhá?
Barda: „Naše civilizace žije příliš pohodlně. Zatímco ještě minimálně pro generaci našich dědů a babiček bylo u nás ve střední Evropě extrémně těžké vydělat na dostatečný přísun dostatečně kvalitní energie ve formě potravin, pro naši dnešní generaci je extrémně obtížné nekonzumovat přebytek energie ve formě nezdravých kalorií. Tohle se stalo během jedné generace a připadá mi, že na to nejsme vůbec připravení. Jsme pořád evolučně ta zvířata a ti Kopčemové, kteří když ulovili mamuta, museli se přecpat do bezvědomí, protože nevěděli, kdy skolí dalšího. Stačí si přečíst Eduarda Štorcha. A ještě je tu třetí aspekt, který mě upřímně řečeno děsí, a když tady byla Sametová revoluce, nedokázal jsem si představit, že by vůbec něco takového mohlo přijít. Je to ten šílený, nakažlivý socialismus, který přichází dneska ze Západu a ze Spojených států. Některé koncepce o tom, co všechno by měl garantovat pro občana stát, jsou tak devastující, že nás hrozí zahubit jako druh homo sapiens. Stačí se podívat, jak a co chce stát podporovat a jak sype neexistující a čerstvě natištěné peníze lidem, kteří nepřináší žádnou hodnotu.“

Ježdík: „Opravdu vyspělé země nedělají nic na náhodu. Než s něčím vyjdou ven, vytvoří si kvalitní interní analýzu situace u nich a pak analýzu úspěšných projektů v zahraničí. V tomhle velmi zaostáváme. Z nepochopitelných důvodů se bojíme kontaktů se zahraničím. Třeba Japonci mají národní plán až do roku 2100. Na konci je samozřejmě ve velké mlze, nicméně roky, které jsou blíž, jsou konkrétnější. Celý plán vychází z toho, že zdravý, vzdělaný a odolný národ je klíčem pro budoucnost. Sport velmi striktně rozdělují do několika kategorií. Elitní nebo vrcholový sport, školní sport, volnočasový sport dětí a mládeže, sport seniorů, sport hendikepovaných… A pro všechny tyhle složky se vytváří prostředí. Já osobně jsem si to zjednodušil na software a hardware. Hardware je pro mě prostředí a podmínky, ve kterých se sport má dělat. A za to nese velkou odpovědnost stát ve spolupráci se sportovními svazy a korporátními společnostmi. Spadají pod to stadiony, tělocvičny, plavecké bazény, venkovní hřiště, běžecké trasy, cyklostezky.“

A co zahrnujete pod pojem software?
Ježdík: „Jsou to lidské zdroje a vzdělání. V Japonsku se stát, prefektury a města starají o hardware. A sportovní svazy, ty primárně, a akademické prostředí se starají o aparát, který všechny složky zastřešuje. Aby se pohyb ubíral správným směrem. Aby si jednotlivé složky neškodily, když to řeknu zjednodušeně.“

Jak je tomu v tuzemsku?
Ježdík: „Posledních šest let jsme dali velkou energii do softwaru. Víme, jak má vypadat vzdělání, máme lidské zdroje, máme tedy koho vzdělávat. Ale nemáme

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
1
Články odjinud


Články odjinud