PŘÍMO Z LONDÝNA | Před rokem Lucie Šafářová plakala, když viděla kamarádku Bethanii Mattekovou Sandsovou, jak ležíc na londýnské trávě zoufale volá o pomoc. Celý rok se od té doby věhlasný deblový pár „Bucie“ na kurtu nesešel. Extravagantní Američanka si léčila vážně poraněné koleno, o dva roky mladší Češka opět stonala a už se jí ani nechtělo vrátit se zpět k tenisu. K návratu se vybudila i kvůli parťačce, s níž mají společný sen: vyhrát Wimbledon, poslední grandslam, který jim uniká. První dva kroky k němu už mají za sebou.
Hurónský smích a dobrá nálada, to byl soundtrack interview s možná nejpopulárnějším deblovým párem současnosti. Mezi extravagantní Bethanií s růžovým přelivem na hlavě a usměvavou Šafifunguje chemie i mimo kurt. Nejlepší kamarádky spolu strávily v zimě dovolenou, cestovaly po americkém západě. A Američanka plánuje, že musí konečně navštívit na delší dobu Česko. „Abych například pořádně ochutnala víno,“ vysvětluje.
Bethanie překonávala následky zranění. Lucii ubíjely nemoci. Pochybovaly jste ještě na jaře, že spolu ve Wimbledonu nastoupíte?
LŠ: „Bethanie mi pomohla, abych se vyhecovala k návratu.“
BMS: „Ano, párkrát jsme si volaly.“
LŠ: „Povídám jí, že to nedokážu. A ona mi naprosto suše oznámila: Ale ano, dokážeš!“
BMS: „Připomínala jsem jí, kolik zábavy jsme si na kurtu užily. Že se v Londýně musíme sejít jen kvůli sobě, bez ohledu na jiné lidi nebo bilanci vítězství a porážek.“
LŠ: „Určitě mě vyburcovala, dodala mi sílu. Jsem šťastná, že jsme tady. Bethanie byla fit dřív než já. Na Roland Garros hrála s Čchan Jüng-žan, a kdyby s ní pokračovala, nedivila bych se a nebyla na ni naštvaná. Volbu parťačky pro Londýn jsem nechávala na ní, protože jsem nevěděla, co přesně se mnou bude. Jsem ráda, že to klaplo. A taky cítím zodpovědnost sezonu s ní dokončit. Doufám, že se nám bude dařit.“
Vlastníte tituly z Melbourne, Paříže i New Yorku. Jak silně vás vábí wimbledonská trofej?
LŠ: „Samozřejmě ji v grandslamové sbírce postrádáme. Motivuje nás možnost ji doplnit. Ale nemůžeme myslet tak daleko. Soustředíme se vždycky jen na další krok.“
BMS: „Uvědomte si, že v pavouku jsou silné dvojice a my jsme spolu rok nehrály. Věříme si, chceme předvést náš nejlepší tenis a uvidíme, jak se všechno vyvine.“
Jak jste jedna za druhou šťastné, že jste se navzdory osudu sešly a vyhráváte?
LŠ: „Na mě v prvním utkání docela dolehly emoce. Štěstí. Vzrušení.“
BMS: „Bylo dojemné sem vůbec přijet. Jsem tu od půlky předminulého týdne. Ale nic se nevyrovná pocitu, když konečně vyjdete na kurt před zápasem. Připadala jsem si, jako by pokračovaly staré časy.“
LŠ: „Jako by neutekl rok, viď?“
BMS: „Přesně. Byla jsem nadšená z vítězství na trávě se svou nejkou po boku. Hned nám to na kurtu zase klapalo. Těch dvanáct měsíců nebylo znát.“
LŠ: „Navázaly jsme tam, kde jsme přestaly. Sedíme si, pasujeme k sobě.“
Bethanie, jak jste se připravovala na nával pocitů při návratu do Wimbledonu, kde jste si loni při dvouhře tak vážně poranila koleno?
BMS: „Schválně jsem dorazila dřív, abych si všechno odbyla. Zašla jsem na kurt číslo 17 a nechala jsem všechny emoce vyplavat, aby mě pak nezaskočily v napínavé situaci na konci setu. Nechtěla jsem smutek nebo vztek nějak tlumit nebo se sedmnáctce vyhýbat. Moje koleno je s ní zase kamarád.“
Jak tohle smíření proběhlo? Byl u něj někdo?
BMS: „Můj manžel. S Justinem ta chvilka taky pěkně zamávala. Celou anabázi podstoupil se mnou – rehabilitaci, posilování, běhání... Ale když jsem začala trénovat na kurtu v Miami, nemohl se na mě dívat. Zvažoval, že vynechá nějaké turnaje, protože se o mě bál. Chvíli trvalo, než začal mému kolenu důvěřovat tak jako já.“
Co kdyby se váš příští mač měl hrát na dvorci číslo 17?
LŠ: „To by bylo opravdu špatné.“ BMS: „Myslím, že by nás pořadatelé na sedmnáctku neposlali. Znám Wimbledon a jsem přesvědčená, že by nám to tady neudělali.“
Vaše noha už je úplně v pořádku?
BMS: „Nejprve jsem nemohla sama vstát z postele. Ale ano, už nějakou dobu je v pohodě.“
LŠ: „Vždyť ona tak poctivě cvičila, že jsem byla unavená jenom z toho, jak jsem ji sledovala!“
BMS: „Makala jsem od šesti ráno do osmi večer. Jen se mi někdy vrací všechno, co se v uplynulém roce přihodilo. Když jsem doma v Arizoně poprvé vyběhla na trávu, abych se zahřála, ptala jsem se sama sebe: Vážně na ní chceš hrát? Ale za pár dní si všechno sedlo: Zase jsem nabíhala k síti, couvala před smečí. A teď? Staré dobré časy jsou zpátky.“
LŠ: „Pozitivním uvažováním a oddaností tenisu jsi dokázala neskutečnou věc.“
Dopadly na vás při zápase nějaké splíny, vrátily se zlověstné záblesky?
BMS: „Ne. Hlavu jsem si nastavila na pozitivní přístup, takže mi na kurtu bylo krásně. Čekala jsem, že budu nervóznější. Večer předtím jsem si psala s lidmi, kteří mě podporovali a oni mě nabádali, abych na utkání šla s radostí. Poslechla jsem. Dodržely jsme taktiku, kecaly jsme… Jako vždycky s Luckou.“
Chutnají zdejší vítězství zvlášť sladce?
BMS: „Neupínala jsem se k nim. Viděla jsem před sebou aktuálnější cíle. Nejprve jsem potřebovala pokročit v pokrčení nohy z osmnácti na dvacet stupňů. Oslavovala jsem spoustu malých triumfů. Ve Wimbledonu se nechci stresovat, že musíme vyhrát. Na cestě sem jsem dokázala tolik skvělých věcí. Samozřejmě jsem stále soutěživá, ale hlavně si chci čas v All England Clubu užít.“
Vybavujete si stále, jak jste se o nehodě dozvěděla, Lucie?
LŠ: „Připravovala jsem se na svůj zápas a právě sbíhala po schodech do šatny, kde jsem spatřila záběry v televizi. Vyběhla jsem ke kurtu a… Vlastně už se mi k těm vzpomínkám nechce vracet.“
Na video naříkající a trpící Bethanie se nemohlo dívat ani mnoho úplně nestranných diváků.
LŠ: „O to víc před ní smekám, že se dokázala vrátit. Vím, cos musela přetrpět. Jsi fakt dobrá!“
BMS: „Děkuju. Někde jsem pak viděla, jak si stála v šoku u sedmnáctky… Pak za mnou Lucka přijela do nemocnice, patřila mezi první lidi, se kterými jsem mluvila po probuzení.“
LŠ: „Taky jsme natočily klip s naším tanečkem.“
BMS: „Jó, taneček byl bezva.“ Vsedě jste se vlnily při skladbě Survivor od Destiny‘s Child a zpívaly: „Přežila jsem, nevzdám se, budu makat ještě víc.“
Pomáhala vám Lucie zlepšit náladu?
BMS: „Samozřejmě. Ona je můj drahoušek.“
LŠ: „Víš, že jsem letos hned první kolo hrála na sedmnáctce?“
BMS: „Vážně? To je srandovní.“
LŠ: „Když přišel program, napadlo mě: Pane Bože, proč zrovna tenhle kurt?!“
Není pochyb o vaší zarputilosti, Bethanie. Ale považujete vy Lucii za bojovnici?
BMS: „To si pište! Léta se potkáváme a sledujeme, co ta druhá prožívá. Lucka patří mezi největší drsňačky, co znám.“
LŠ: „Když vidím, jak se rve Beth, říkám si, že musím bojovat taky.“
BMS: „Jsem hlasitější a američtější. Ale Lucka působí tak odolně. Oceňuju, jak klidně se srovnává s výhrami i porážkami. Když vypadne, chci ji utěšovat, ale ona poví: Jsem zklamaná, ale to je v pohodě. Já bych roztřískala raketu! Její kariéra je skvělá a já jsem pyšná, že můžu být její součástí.“
Jak byste popsaly pouto mezi vámi? Je po posledních událostech pevnější?
LŠ: „Svým způsobem ano. Už dřív jsme spolu kamarádily, zažily spoustu výjimečných chvilek na kurtu, navštěvujeme se. Považuju Bethanii za blízkou přítelkyni i mimo turnaje a tenisové areály.“
V listopadu jste ji navštívila v Arizoně, že?
LŠ: „Strávila jsem u ní dva týdny, začala jsem přípravu na sezonu. Phoenix je krásné město.“
Vyrážely jste na túry. Jaké byly?
LŠ: „Nádherné.“
BMS: „Lucka ráda chodí do přírody. Chtěla jsem jí ukázat ta nejhezčí místa, třeba Antelope Canyon nebo Horseshoe Bend.“
Jedna její fotka na útesu čnícím nad propastí vypadala poněkud nebezpečně. Jaká byla skutečnost?
BMS: „Ona byla odvážnější než já.“
LŠ: „Viděla jsem, že na tom kameni byl někdo předem mnou. Říkala jsem si, že musí unést i mě. Víc jsem se bála škorpionů, kteří se u Sandsových doma vyskytovali úplně normálně. Prý je skoro normální, že vás bodne do ruky a vy ji pak třeba tři dny necítíte. Takže jsem trochu vyšilovala s baterkou a zkoumala postel.“
Justin a Bethanie jsou lehce výstřední pár. Jak se vám líbil jejich dům?
LŠ: „Je zajímavý… Jejich pes je velký skoro jako kůň. V pět ráno se třeba rozrazily dveře, objevil se on a skočil mi do postele. Tak jsem se uklidila na krajíček a spala dál.“
Ještě nějaká neobvyklost?
LŠ: „Justin je lovec. Ulovil už snad úplně všechno. A trofeje má doma vystavené. Po zdech jsou různé žirafy a medvědi. Ti dva jsou extravagantní a je to znát skoro na všem.“
Cítíte, že vás Bethanie změnila?
LŠ: „Myslím, že jsme se ovlivnily navzájem. Trochu ji mírním a ona zase mě udělala otevřenější. Třeba při natáčení videí jsem na začátku byla naprosto katastrofální. Rob (trenér Steckley) se mě někdy před osmi lety ptal jen na pár otázek a já byla úplně špatná. Díky Robovi a Bethanii jsem se tak trochu odvázala.“
Chystáte setkání v Česku?
BMS: „Před Roland Garros jsem trénovala na Slovensku a potom na jeden den přijela do Brna. Lucka mi ukázala pár míst.“
LŠ: „Určitě je toho u nás k vidění ještě víc.“
BMS: „Ještě se k vám musím vrátit, abych například pořádně ochutnala víno.“
Už jste se naučila vyslovit Luciino příjmení?
BMS: „Safážova.“
LŠ: „Pověz pár českých slovíček.“
BMS: „Achój!“
LŠ: „Ještě umíš Thank you.“
BMS: „Fakt. Jak to je?“
LŠ: „Děkuji.“
BMS: „Děkujííí… Čeština je pro mě zatraceně těžká.“
Lucie připustila, že letošní Wimbledon by mohl být posledním v její kariéře. Co vy na to?
BMS: „Ještě si s ní promluvím. Probereme to a pak vám dám vědět.“
Nějaký společný plán na zbytek sezony máte?
LŠ: „Chceme hrát US Open.“
BMS: „Vidím, že si ještě opravdu musíme popovídat. Třeba o turnajích před US Open.“
LŠ: „Asi si nějaký před New Yorkem dáme, no.“
Může vás živel jménem Bethanie odradit od případného ukončení kariéry?
LŠ: „Tenis by se mi kvůli ní opouštěl hůř. Bavíme se a daří se nám, což je výjimečná kombinace. Teď jsem fit, všechno je fajn, takže klidně hrát můžu. Ale nejvíc záleží na zdraví. Nebráním se variantě, že bych třeba příští rok odehrála jen nějaké debly.“
Vaše pevné přátelství je na túře neobvyklé. Vnímáte to tak?
LŠ: „Prostředí není vyloženě kamarádské, ale ani nepřátelské. Ani v běžném životě nenajdete skvělé kámoše na každém kroku. Jsem ráda, že Bethanii mám. Tenisový život se vším tím cestováním není jednoduchý. Je fajn mít takovou parťačku.“
