Její pestrý tenis spojený s jistotou na síti je na trávu jak dělaný, ale jak ustojí situaci? Srovná se s wimbledonskou premiérou, tlakem i přetrvávajícím vyčerpáním? Na všechny tyhle otázky odpověděla Barbora Krejčíková s nadhledem ženy v ohnivé formě. Šampionka Roland Garros nepřestala vítězit ani na londýnské trávě, osmnáctiletou Dánku Claru Tausonovou smetla v prvním kole 6:3, 6:2 a zapsala třináctou výhru za sebou. Pro tu čtrnáctou si půjde ve čtvrtek proti Němce Andree Petkovicové.
Máte za sebou singlovou premiéru ve Wimbledonu. Co jste o sobě jako o travařce zjistila?
„Dobré věci. Trošku jsem ze zápasu měla obavy, protože když jsem na tom kurtu před třemi dny trénovala, přišel mi strašně rychlý. Teď byl v pohodě, cítila jsem se na něm dobře. Šla jsem do zápasu bez očekávání, věděla jsem, že musím bojovat o každý balón a nějak to dopadne.“
Takže jste se zase dokázala přehodit do mentálního rozpoložení, že se jdete na kurt především učit?
„Určitě to mám stejně jako v Paříži. Sice jsem nasazená, ale hraju tady singl poprvé. Nemám žádné zkušenosti, je to prostě jiné. Jdu zápas od zápasu a nějak bude. Důležité je hlavně bojovat. Beru spíš jako výzvu, abych se trávě naučila hrát a abych na ní třeba v následujících letech mohla hrát dobře.“
Dneska jste nehrála dobře?
(smích) „Hrála jsem dobře, až nad očekávání dobře. Jsem spokojená. Byl to dobrý výkon. Nejhorší na mé hře byl servis, ale když jsme se dostaly do výměny, cítila jsem se docela silná. I když servis nešel, tak jsem našla cestu, jak vyhrát jinak. To je ta nejdůležitější zpráva, že se nezhroutím a dokážu reagovat.“
Hodně lidí říká, že právě tráva by mohla být vaším nejlepším povrchem. Co vy na to?
„Upřímně mi to všichni říkají, kamkoliv přijdu. Odevšad slyším: Ty jsi šikovná, ty to na té trávě budeš umět. Ale já se tak zatím úplně necítím, spíš se hledám. První zápas jsem hrála nad očekávání dobře, ale každý den je jiný. I když se teď na trávě ještě necítím, beru to jako velkou výzvu. Hraju slušně na antuce i betonu a teď ještě tráva. Na ní bych se chtěla naučit. To je můj cíl pro tenhle turnaj. Naučit se na ní hrát a zjistit, co funguje a co ne, jak se mám přizpůsobit. Potřebuju, aby mě tráva poslouchala a byly jsme v symbióze.“
Jak jste se vypořádala s další wimbledonskou tradicí – deštěm a dlouhým čekáním na zápas?
„To bylo složité. Rozehrála jsem se, pak jsem se šla najíst. Moc jsem se nenajedla, protože jsem nevěděla, jak bude předchozí zápas dlouhý. Byl docela dost. Měla jsem jít na kurt, začalo pršet a pršelo a pršelo. Takže jsem ležela a spala, ležela a spala. Čekání na zápas bylo nepříjemný, počasí není úplně dobré, není tam vůbec teplo, což mi nesedí. Ale jsem ráda, že se mi takhle podařilo zápas odehrát.“
