Dojatá Nosková: Titul je pro mámu a rodinu. Moment mimo kamery, který rozhodl finále
PŘÍMO Z LONDÝNA | Mohl to být srdcervoucí kolaps. Pět nevyužitých mečbolů, vedení 6:2 a 5:2 v tahu. Šampionkou Wimbledonu se Linda Nosková stala i díky restartování mysli poté, co si sáhla na dno a z vyhraného zápasu byla prodloužená do třetího setu. Nakonec Karolínu Muchovou udolala 6:2, 5:7, 6:3, přesně jak si předsevzala, když se odcházela uklidnit na toaletu. „Co mi nejvíc pomohlo, byl hned první krok z kurtu – uviděla jsem tam vystavené trofeje. Podívala jsem se na ně a řekla si: Tu malou nechci, vezmu si tu velkou,“ líčila, když prošla všemi ceremoniemi a předstoupila před média. Dění okolo finále jsme sledovali ONLINE ZDE>>>
Na kurtu jste měla krásnou děkovnou řeč. Byla spontánní?
„Mluvení na kurtu bylo docela jednoduché a sama jsem se překvapila, jak lehce to ze mě šlo. Vždycky si říkám, jak to člověk zvládá po tak dlouhém zápase, ať už vyhraje, nebo prohraje. Pro mě to bylo docela v pohodě. I to, že jsem si podala ruku s princeznou Kate a se všemi členy klubu, bylo strašně uvolněné. Říkala jsem si, že teď už nemám co zkazit – dosáhla jsem maxima a byla to pro mě skvělá příležitost.“
V řeči jste zmínila i dojemné věnování zesnulé mamince…
„Ano, to bylo těžké. Samozřejmě jsem ji chtěla zmínit, protože tahle výhra patřila hlavně jí a celé mé rodině.“
Po zápase jste se objímala s Martinou Navrátilovou a Petrou Kvitovou. Co vám říkaly a jak jste tyhle momenty prožívala?
„Snažím se tyhle okamžiky zapamatovat co nejvíc, ale v tom víru je to strašně těžké. Člověk si ani neuvědomuje, co se děje. Vyhrála jsem wimbledonské finále, za chvíli dostávám členský odznak klubu, pak si podávám ruku s Martinou Navrátilovou a Petrou Kvitovou, ke kterým jsem jako malá holka vzhlížela. Bylo to strašně moc vjemů na jednu chvíli, během nějakých deseti patnácti minut. Wimbledonský talíř nosím všude s sebou, je to velký nápor na hlavu. Plně mi to dojde až za pár dní.“
Když se ohlédnete zpět – hodně se mluvilo o tom, že pocházíte ze skromných poměrů a všechno jste si musela tvrdě odbojovat. Dojímá vás to, když teď stojíte na vrcholu jako šampionka?
„Moje cesta byla trochu jiná než u ostatních. Jak vždycky říkám, já jsem tady vlastně vůbec neměla sedět. Můj život nebyl stavěný tak, že je jisté, že jednou budu stát s touhle trofejí. Je to pro mě obrovský šok. Jakoukoli výhru, které se mi povede dosáhnout, beru strašně vážně. Rozhodně ji neberu jako samozřejmost, protože moje cesta byla taková na poslední chvíli, jako by mi ujížděl vlak.“
Víte o tom, že se ve vašem rodném Přerově sešly u Bečvy stovky lidí, aby společně sledovaly přenos? Těšíte se na oslavy doma?
„To jsem upřímně vůbec nevěděla, to je moc hezké. Myslím, že až se vrátím do Přerova, bude mě chtít vidět hodně lidí. Teď ale vůbec netuším, jaký budu mít v dalších dnech plán. Budu se snažit to hlavně co nejrychleji zpracovat, abych si to dokázala užít. Za pár týdnů už zase začíná nový turnaj v Americe, což bude další lekce, kterou se budu muset naučit.“
Je vám jedenadvacet let, vyhrála jste svůj první grandslam. Berete to jako potvrzení, že na to herně i mentálně máte?
„Až přejde pár dní nebo týdnů, budu asi chytřejší. Teď mentálně nevím, co si mám o dnešku vůbec myslet. Výhra je to obrovská a jsem ze sebe nadšená. Na druhou stranu nejsem člověk, který by měl přehnané sebevědomí. Možná to trochu oslavíme drinkem, ale pak zase začíná další turnaj od nuly. Myslím, že k tomu člověk musí přistupovat s pokorou.“
Před měsícem na Roland Garros jste vypadla v prvním kole. Kde podle vás nastal obrat?
„Ukázalo se, že když se soustředím na sebe, tenis mě baví a věřím si, dokážu vyhrát i takový turnaj. Stačí jít míček po míčku a mít hlavu dole. U mého tenisu člověk sice nikdy neví, co čekat, ale během těch posledních týdnů jsem se na kurtu cítila skvěle. A na výsledku se to projevilo.“
Vraťme se k samotnému zápasu. Bylo to vaše první grandslamové finále, ale od samého začátku jste předváděla skvělý tenis. Jak se vám podařilo chytit takový rytmus hned od prvního míčku?
„Sama nevím, jak jsem to dokázala. Snažila jsem se navázat na pocity z předchozích kol. Před žádným zápasem na turnaji jsem nebyla vyloženě nervózní, takže jsem dělala své rutiny a věci, které fungovaly předtím. Ale finále je jiné. Můžete odehrát několik finálových zápasů, ale tlak tam bude vždycky, ať děláte cokoli. Chcete zachovat klid, tvářit se, že se nic neděje, ale hluboko uvnitř víte, jak strašně je to důležité. Asi 99 procent zápasu se vyvíjelo tak, jak jsem chtěla, ale pak přišly klíčové momenty, kdy jsem ztuhla, a to mě poslalo do třetího setu.“
Když jste měla ve druhém setu mečboly a Karolína je jeden za druhým odvracela, co se vám honilo hlavou? Panikařila jste, nebo jste zůstávala klidná?
„Koncovka druhého setu byla velmi těžká. V určitých momentech mi úplně ztuhla ruka a nohy nebyly tak rychlé jako předtím. Kája je skvělá hráčka právě v tom, že dokáže vybojovat zápas za jakéhokoli stavu a skóre. V některých momentech jsem do toho měla jít víc, to byla stoprocentně moje chyba. Z těchto koncovek se musím poučit. Ale chci se soustředit na to pozitivní. Jsem ráda, že ve třetím setu jsem ukázala, že umím začít okamžitě nanovo. Při posledním mečbolu jsem si ani neuvědomila, že ho mám, prostě jsem hrála dál. To mi vyhrálo zápas – že jsem si to nepřipouštěla v hlavě.“
Po ztraceném druhém setu jste odešla do zázemí. Jak jste se v té chvíli dokázala zkonsolidovat?
„Říkala jsem si, že zápas začíná od nuly. V šatně jsem se opláchla studenou vodou a prostě začala znovu. Ale co mi nejvíc pomohlo, byl hned první krok z kurtu – uviděla jsem tam vystavené trofeje. Podívala jsem se na ně a řekla si: Tu malou nechci, vezmu si tu velkou. Jsem tak blízko, tohle by byl největší wimbledonský kolaps mého života.“
Jeden z komentátorů si všiml, že jste se na trofeje dlouze zadívala. Změnilo to vaše nastavení?
„Ano, dívala jsem se na tu velkou. Říkala jsem si, že si ji prostě vezmu, i kdybych měla ve třetím setu nechat na kurtu duši. Znovu jsem se začala soustředit jen na sebe, což byl klíčový moment.“
Hned v prvním gamu třetího setu jste ale čelila brejkbolům a momentum bylo na straně soupeřky. Jak moc by s vámi zacvičilo, kdybyste tehdy o podání přišla?
„Nebojím se říct, že kdybych ten první game ztratila, třetí set by vypadal úplně jinak. Ve druhé sadě jsem prohrála pět gamů v řadě, takže bylo nesmírně důležité začít třetí set dobře. Karolína měla šance, ale jsem ráda, že jsem zachovala chladnou hlavu a hrála podobně jako v prvním setu.“
Zmínila jste radu od trenéra, abyste si v těžké chvíli vzala čas pro sebe. Řešili jste před zápasem scénář, co dělat, když se hra začne sypat? Na to, že ve wimbledonském finále nevyužijete pět mečbolů, se asi dopředu připravit nedá…
„To, že budu mít pět mečbolů a pak budu muset hrát další set, v našich plánech rozhodně nebylo. Na to vás nikdo nedokáže připravit. Na kurtu jsem byla jen já sama se sebou. Říkala jsem si: ‚Když to prohraješ, bude to tvoje prohra. Když vyhraješ, bude to tvoje výhra.‘ Během těch mečbolů se mi honilo hlavou hodně věcí. Říkala jsem si, že už je to konečně tady, stačí to vrátit do kurtu a bude to dobré. Jenže Karolína je obrovská bojovnice, u ní si nemůžete být nikdy stoprocentně jistí. Trenér mi ale strašně pomohl – nejen tou předzápasovou promluvou, ale po celých šest nebo sedm let, co jsme spolu. Cítila jsem obrovskou podporu týmu a to všechno se v ten pravý moment spojilo.“
Často se říká, že hrát proti dobré kamarádce je těžší, pro jiné je to naopak snazší, protože znají herní styl té druhé. Jaké to bylo pro vás? A jak se vám koukalo na Karolínu, která ani v devětadvaceti letech na titul nedosáhla?
„Hrát proti kamarádce pro mě není nikdy jednoduché. Na okruhu jsem si pár přátel našla, a když nastoupíme proti sobě, je to těžké. Tentokrát jsem si chtěla udržet trochu odstup. Před zápasem jsme na sebe jen mávly a to bylo všechno. Myslím, že mi to během utkání dost pomohlo. Karolíninu hru dobře znám, na trávě je to strašně nepříjemná soupeřka, takže jsem musela zůstat stoprocentně koncentrovaná. Nemyslím si ale, že by to, že jsme kamarádky – a doufám, že stále jsme (usmívá se) –, v zápase hrálo nějakou roli.“
Určitě byste raději vyhrála dvakrát 6:2, že?
„To rozhodně.“ (směje se)
Ale není to nakonec cennější, když jste si prošla takhle těžkými momenty a dokázala z nich vybruslit?
„Nevím. Kdybych ušetřila diváky, svůj tým i sebe od toho infarktového stresu, bylo by to asi lepší. Na druhou stranu, vyhrát zápas takovým způsobem, opravdu si to vybojovat a projít si všemi těmi zvraty, má obrovskou váhu. Z tohoto zápasu se ale rozhodně musím ještě hodně naučit.“
