Exkluzivní zpověď Vondroušové: Komisařka pochybila a mně ukončili kariéru. Šílené!
Tenistka Markéta Vondroušová (26) ví, že chybovala a musel přijít trest. Likvidační distanc na čtyři roky působí ale ve světle její otevřené zpovědi ještě nepřiměřeněji. Wimbledonská šampionka exkluzivně pro deník Sport a web iSport popisuje, jak německá komisařka, se kterou odmítla spolupracovat a neodevzdala vzorek, přiznala závažná pochybení při vlastní práci. Vondroušové dokonce dala podepsat starý formulář s chybnými údaji o výši trestu. Otevřeně hovoří i o boji s vlastními úzkostnými stavy, ke kterým nezávislý tribunál rovněž nepřihlédl a vynesl krutý ortel na maximální hranici trestu.
Na rozhovor přišla s přítelem Andrewem Paulsonem, vyprávěla naprosto otevřeně. Neplakala, nehroutila se u toho. Prvotní šok z pondělního verdiktu už pomalu odeznívá. Pocit křivdy i přesvědčení, že Mezinárodní agentura pro bezúhonnost tenisu (ITIA) neříká světu o jejím případu vše, ale v Markétě Vondroušové zůstal.
ITIA prezentovala případ po svém. Vy jste se rozhodla předložit vlastní verzi. Jaká tedy je?
„Nechci ze sebe dělat oběť ani tvrdit, že vyloženě lžou, ale celou věc podávají hrozně zjednodušeně. Pro nás, kteří jsme u slyšení před nezávislým tribunálem seděli, je strašně těžké smířit se s tím, že oni teď vystupují, jako by z jejich strany proběhlo všechno v pořádku, a ze mě dělají jediného viníka. Na tom slyšení jsme přitom slyšeli samotnou komisařku, jak se přiznává, že mi neukázala absolutně nic z toho, co měla.“
Měla vám ukázat průkaz a pověřovací dopis.
„Ano, svůj průkaz, dopis a měla mě také legitimovat. Má si vyžádat občanku nebo pas, aby měla jistotu, že mluví s daným člověkem. Komisařka se přiznala, že věděla, že to má udělat, ale nic z toho se nestalo. V tu chvíli, kdy stála ve dveřích, to byl reálně cizí člověk. Přijde mi nespravedlivé, že sportovec má nést takto likvidační trest, když ona neudělala nic z toho, co měla. Seděla jsem u toho slyšení celý den a viděla i slyšela, co se tam dělo.“
Přiznala, že nedodržela předepsaný protokol?
„Přesně tak. Oni vědí, že to u výslechu přiznala, ale tváří se, že se nic nestalo. Ohánějí se papírem, který jsem podepsala pod nátlakem, jen aby už odešla, protože jsem netušila, kdo to je. Na tom papíře je navíc odstavec s pravidly, která jsou z roku 2009.“
To je další zarážející věc. Prý vám německá komisařka dala podepsat starý formulář, na němž stojí, že za odmítnutí testu je maximální trest dva roky.
„Ano, bylo tam napsáno maximálně dva roky. Ohánějí se tím, jak jsou sportovci poučení a jak oni sami udělali všechno správně, ale realita je opačná. Dávají nám podepsat neaktualizované papíry. Ten černý rámeček, který mi měla údajně přečíst, mluví o dvou letech. Neříkám, že je to spásné nebo že to cokoli omlouvá, ale nemohou k tomu přistupovat tak, že je všechno v pořádku a z jejich strany nedošlo k chybě.“
ITIA tvrdí, jak jsou komisaři zkušení a skvěle vytrénovaní a stojí plně za nimi. Zvláštní, když komisařka před tribunálem otevřeně přiznala vlastní selhání...
„Ano. Můj americký právník se jí ptal, co je její povinností, když stojí se sportovcem tváří v tvář. Odpověděla, že má ukázat všechny dokumenty. Když se jí zeptal, zda to udělala, přiznala, že ne. Že je měla v batohu. ITIA to přitom podává tak, že jsem jí v ukázání dokladů bránila. My jsme tam ale dole stáli deset minut. Říkala jsem jí, že nevím, kdo je, že ji neznám, že je noc a je pozdě. Ona mi odpověděla: ‚My si můžeme dělat, co chceme.‘ V tu chvíli jsem jen chtěla, aby šla pryč. Stál tam cizí člověk, bylo to strašně nepříjemné. Tohle se může stát komukoli. Oni si myslí, že mohou všechno – a teď se ukazuje, že bohužel mohou, když se její přiznání vůbec nevzalo v potaz.“
Soud popíral úzkostné stavy
Jak vás vlastně kontaktovala? Zazvonila na zvonek u vchodových dveří do domu, kde máte byt?
„Ano, vzala jsem to a ona řekla jen ‚ITF doping‘. V tu chvíli jsem se lekla, protože jsem byla sama doma a nevěděla jsem, co se děje. Volala jsem svému agentovi Enricu Molinovi a říkala mu to. Ona mi nechala tak tři čtyři minuty a pak začala vyzvánět úplně extrémně, snad desetkrát za sebou. V panice, že nepřestane, jsem vzala psa, že s ním jdu ven, a sešla jsem dolů. Tam už stála ve vchodových dveřích, které si chytila, když někdo procházel. Byl to obrovský stres.“
Což je další věc, kterou tribunál smetl ze stolu.
„Ano, celý ten soud byl strašně těžký i v tom, že vyvraceli mé úzkostné stavy. Já jimi reálně trpím. Když jsem sama doma, mám takový strach, že nedokážu třeba čtyři hodiny usnout. Pracuji na tom, je to můj dlouhodobý problém. A vy tam sedíte a posloucháte, že to není pravda, že si to vymýšlíte a žádný strach nemáte. Bojuji s úzkostnými stavy už dlouho, samozřejmě o tom ale nikde veřejně nevyprávím. Ale poslouchat, jak to u soudu někdo popírá, bylo extrémně náročné. Navíc od doktora, který si ani neudělal čas, aby si s vámi promluvil a vyslechl vás.“
Opravdu? Přečetl si jen lékařskou zprávu a řekl, že lžete, že to tak být nemůže?
„Měli jsme posudek od lékaře z Anglie, který u toho slyšení byl a potvrdil to. Mluvil se mnou dlouho, mluvil i s Andym (přítelem Paulsonem) a s mojí mámou. Dělala jsem odborné testy na úzkost a vyšly mi opravdu vysoké hodnoty. Člověk to tam obhajuje před někým, komu je to jedno. Právník mě během vyšetřování varoval, že jejich doktor mi může zavolat a bude mě chtít sám vyslechnout, na což mají právo. Říkala jsem, že s tím nemám problém, že nic neskrývám. Nikdo se ale celých sedm měsíců neozval. A pak ten samý doktor přijde k soudu a prohlásí, že lžu. A pak na otázku, proč se mnou ani nepromluvil, odpověděl: ‚Já to nepotřebuji, mně stačilo přečíst si papíry.‘ To bylo hrozné. Takhle přece odborné posouzení psychického stavu fungovat nemůže. Nemůžete popírat diagnózu člověka, kterému jste se ani nepodíval do očí. Tváří se, jak dbají na duševní zdraví hráček, a pak vám řeknou, že si vymýšlíte. A ještě jedna věc mi vadí.“
Jaká?
„Já teď nesu fatální rozsudek, protože se tak někdo rozhodl, ale té komisařce se nestane vůbec nic. Přitom u výslechu přiznala, že udělala chybu. Jí nikdo práci na čtyři roky nezakáže, ona nepřijde o turnaje.“
Podle vaší verze to přitom jasně nasvědčuje procesnímu pochybení z její strany, ke kterému měl tribunál přeci přihlédnout.
„Říkali jsme si to samé. Po tom slyšení jsem si myslela, že přece musí vidět, že u mých dveří stál cizí, neidentifikovaný člověk. Přece nebudu v noci pouštět cizí lidi do bytu. Ale očividně je to jedno. Teď vydali prohlášení, že nikdo nepochybil, ačkoli vědí, že to není pravda. Hlava mi nebere, jak ten systém funguje. Má chránit hráče, ale oni si asi neuvědomují, že jde o náš domov. Není snadné tam jen tak někoho pustit.“
Komisařka vyloženě požadovala vstup do bytu?
„Ano, opakovala: ‚You have to let me in (Musíte mě pustit dál).‘ Říkala jsem, že ne, že nevím, kdo je, a je pro mě cizí člověk. Namítla jsem, že je noc a že ji neznám. Ona opakovala, že ji musím pustit dál a že si mohou dělat, co chtějí. Odpověděla jsem, že mám strach a nikam ji nepustím. Pak řekla: Tak mi podepište tento papír a já odejdu. V té panice jsem to viděla jako jediné řešení, jak ji přimět k odchodu, aby se mi nedobývala do bytu.“
Což byla velká chyba.
„Vedlo mě k tomu chování komisařky, na které oni teď neberou ohled. Kdyby mi v klidu ukázala dokumenty nebo nabídla, ať zavolám na jejich oficiální krizovou linku, kterou prý pro tyto případy nejistoty sportovců mají, bylo by to jiné. Ona ale nic takového neudělala. Jen mi pod nátlakem strčila papír. Když jsem ho ve stresu podepsala, ironicky mi řekla: ‚I don’t think it's good for you (Nemyslím si, že je to pro vás dobré).‘ Pak odešla. Byla jsem v naprostém šoku z toho, že se dopingový komisař chová takto agresivně. Když se jí pak můj právník ptal, v čem přesně jsem jí bránila, přiznala, že v ničem.“
Tvrdili, že jste jí bránila v předložení dokumentů?
„Ano, snažili se to prezentovat tak, že to celé proběhlo strašně rychle a já jí nedala šanci. Právník ale oponoval, že to trvalo deset minut. První minutu jsem mohla být zaskočená, ale co těch zbylých devět, kdy jsem jí kladla otázky? To neměla čas doklady vytáhnout? Zeptal se jí na rovinu: Takže jste měla čas vytáhnout papír k podpisu, ale neměla jste čas vytáhnout tablet, abyste dokázala, že jde o legitimní kontrolu? Na to vůbec nedokázala odpovědět.“
Systém, ve kterém se vytrácí lidská stránka
Jak si vysvětlujete, že ke všemu zmíněnému tribunál nepřihlédl?
„Podle mě ITIA vůbec nehledí na bezpečnost sportovců ani na jejich duševní zdraví. U soudu vám tvrdí, že si vymýšlíte. V rámci vyšetřování mají vyfocené moje zvonky, ulici, celý dům. Je to děsivé. Poslala jsem jim dobrovolně soukromé zprávy, výpisy hovorů, všechno, abych ukázala, že nemám co skrývat. Chtěli zprávy od osmi večer, kdy komisařka dorazila. Pak chtěli i starší zprávy od pěti odpoledne. Namítala jsem, že do mých soukromých zpráv z té doby jim nic není, ale oni na to mají podle svých pravidel právo. Mají veškerou moji konverzaci s Andym i s agentem. A stejně to dopadlo takhle.“
Někteří se podivovali nad tím, že jste v průběhu vyšetřování měnila výpověď. Co na to řeknete?
„S tím absolutně nesouhlasím. Od prvního výslechu v prosinci jsem říkala, že mi komisařka nic neukázala a že jsem měla strach, kdo to je. Jen jsme pak přidávali další argumenty s těmi úzkostmi.“
Z vašeho chování se zdálo, že netušíte, že můžete být vyzvána ke zkoušce mimo hodinové okno. Věděla jste to?
„Ano, vím, že mě můžou testovat i mimo okno. Na turnajích chodí běžně kdykoli.“
Ale tam jde o soutěžní vzorky přímo v areálu.
„I jindy už se mi ale stalo, že přišli mimo okno. Ale nikdy, aby někdo cizí dorazil takhle pozdě večer. To byl hlavní důvod mého strachu, a proč jsem hned volala agentovi, aby ověřil, zda jde o reálnou kontrolu. Loni v září se mi totiž stalo, že v deset večer někdo vytrvale zvonil na zvonek. Andy se zrovna vracel z turnaje, psala jsem mu v panice, že se bojím a nevím, co dělat. Zamkla jsem se v ložnici. Doteď nevím, zda to byl dopingový komisař, nebo někdo cizí. Oni vůbec neberou v potaz, že člověk může mít reálné trauma. Pro ně je to uzavřená věc – podepsala jsi papír, nashledanou.“
Zapojte se do diskuze
A proč jste jí ten papír vlastně podepsala?
„Řekla mi: Podepiš to a já půjdu. V té panice a úzkosti to pro mě byl jediný způsob, jak se zbavit pocitu ohrožení. Samozřejmě je to nešťastné, ale nikdo nepřihlíží k okolnostem. Kdyby se chovala profesionálně, ukázala doklady nebo mě nechala ověřit si její totožnost, dopadlo by to jinak. Ta žena u výslechu přiznala, že to byla její úplně první tenisová kontrola v životě. Když se jí právník ptal, proč přijela takto pozdě, odpověděla, že to dělala pro své vlastní pohodlí. V tom systému se úplně vytrácí lidská stránka. Nikdy v životě jsem neměla s dopingovými kontrolami problém, vždy jsem vše plnila. Lidé si neuvědomují, jak moc tyto kontroly zasahují do soukromí. Musíte celý rok zadávat na každý den hodinu, kde se budete nacházet. Komisaři vám pak doma stojí třicet centimetrů od těla a dívají se na vás, jak odevzdáváte moč. Pouštíte je do nejintimnějšího prostoru. A když pak u dveří stojí někdo cizí a tvrdí, že si může dělat, co chce, tak to pro mě není dopingový komisař. Takhle se profesionál nechová.“
Ani se na začátku nepokusila ověřit vaši totožnost, že?
„Ne. Hned na mě začala mluvit. Kdyby místo mě sešla dolů moje sestra, která je mi podobná, ta komisařka by to vůbec nepoznala. Když se jí právník ptal, zda mě legitimovala, odpověděla, že ne, že si mě předtím vyhledala na internetu, jak vypadám. To reálně řekla u slyšení. Je to šílené. Kdybych měla špatné svědomí, řeknu do interkomu, že nejsem Markéta, ale její sestra, a nic by se nestalo. Nebyl by to ani zmeškaný test, protože v tu hodinu jsem na tom místě podle systému ani nemusela být. Nebo jsem mohla projít garáží a vyhnout se jí. Já se ale nechtěla ničemu vyhýbat. Hned druhý den jsem kontaktovala Český antidopingový výbor s tím, že se půjdu okamžitě kamkoli otestovat. Za tři dny přišli znovu, test byl samozřejmě negativní. Testovali mě i po celou dobu, co se tento případ řešil.“
Člověk si říká, jestli nebylo lepší sklopit hlavu
Jak vypadalo následné testování po třech dnech od incidentu?
„Přišla opět jen jedna žena. Němka. Schválně jsme ji nechali projít celým procesem, abychom viděli, jak má správná kontrola vypadat. Došla až do obýváku, sedla si na židli a teprve tam začala vytahovat doklady. Oni to prostě u dveří vůbec neukazují, berou vstup do bytu jako samozřejmost. Čeští komisaři, kteří mě znají od sedmnácti let, mi přitom vždy hned na prahu ukážou průkaz a požádají o mou občanku. Takhle to má fungovat. Teď tady ale cizí agentury chodí samy a nakráčí k vám bez ptaní až do obýváku. Nedávno přišli dva, komisař a komisařka. Andy se postavil do dveří a řekl, že je nepustí, dokud se nelegitimují. Byli znechucení, jako bychom je obtěžovali. Překračuje to únosnou mez. Na turnajích je to jiné, tam jdete do vyhrazeného zázemí, ale doma by se pravidla měla dodržovat o to přísněji.“
Protože jinak může sportovkyně dostat strach.
„Ano. Mám to spojené s tím, že mě lidé poznávají na ulici, občas na mě někdo pokřikuje, proč netrénuji a podobně. S mým jménem na zvonku mě to přirozeně stresuje, mám strach z toho, kdo se u domu objeví. Kvůli tomu všemu teď musím brát léky na uklidnění a na spaní. Pro ITIA je ale dostatečné obhájení kontroly to, že někdo zařve do zvonku slova ITF doping. To přece může udělat kdekoli. Od toho mají legitimace.“
Andrew Paulson: „Ohledně toho spánku a psychického stavu – četl jsem, že ITIA argumentuje tím, že Markéta má posudky o úzkostech až z doby po incidentu. Ona s nimi ale bojovala už dlouho předtím. Když jedeme na turnaj, neustále to spolu řešíme.“
„Jezdila jsem kvůli tomu spát i k rodičům, protože jsem sama doma nedokázala fungovat. Po tom incidentu se to samozřejmě ještě umocnilo. Je strašné poslouchat u soudu od právničky ITIA, že si vymýšlím. Nejsme stroje, jsme lidé. Všechno je to pro mě strašně náročné psychicky a také finančně. Stálo mě to už několik milionů korun jen na nákladech na obhajobu, a stejně dostanete čtyři roky. Člověk si pak říká, jestli nebylo lepší v lednu sklopit hlavu a trest přijmout. Ale chtěla jsem se za sebe postavit, protože vím, že pochybili oni. Chcete bojovat za svou pravdu, ale finančně a psychicky vás to úplně likviduje.“
Zvažujete odvolání k Mezinárodní sportovní arbitráži (CAS) v Lausanne?
„Teď musíme počkat, až sepíší celé rozhodnutí. Až si ho prostudujeme, rozhodneme se. Všichni kolem mi říkají, že se musím bránit dál. Jde o moji kariéru, ale tento případ už přesahuje jednoho člověka. Ukazuje to na selhání celého systému, který by měl měřit oběma stranám stejně. Na mě se teď nebere ohled vůbec v ničem. Žádný náš argument pro ně nebyl dostatečný.“
Od kolika odborníků jste měla posudky o svých úzkostech?
„Byla jsem u lékařky v Česku, pak jsem mluvila s odborníkem z Kanady a nakonec s tím z Anglie, který svědčil u soudu. Všechny tři posudky se shodují: Mám těžké úzkosti. Před slyšením mi posílali podrobné dotazníky a testy, ze kterých ty vysoké hodnoty jasně vyšly.“
Andrew Paulson: „Kdykoli jsem na turnaji, Markéta mi píše – což se dá snadno dohledat v našich zprávách. Bydlíme v bytě, takže jsou občas slyšet zvuky od sousedů. Markéta dostane strach, nemůže spát, musí vypnout televizi a poslouchá každý šramot. Bojí se, zda v bytě někdo není. Neustále kontroluje zámky, zamyká dvoje dveře. I když jsme spolu, stává se, že mě v noci vzbudí, abych prošel celý byt a ujistil se, že tam nikdo cizí není. Tohle se děje už déle než rok.“
„Byla bych nejšťastnější na světě, kdyby to bylo vymyšlené a já tyhle stavy neměla. Kdybych mohla normálně fungovat. Ale bohužel to tak není. Se spaním mám problémy určitě déle než rok. Postupně se to ale stupňuje. Když jsem teď sama doma, chodím spát do menšího hostinského pokoje. Sice máme velkou ložnici, ale v tom menším pokoji se cítím bezpečněji. Že musím takhle měnit místnosti ve vlastním bytě, je už samo o sobě hrozné.“
Andrew Paulson: „Když jsem byl na turnajích, řešili jsme dokonce, že by si Markéta pronajala pokoj v hotelu, protože v menším uzavřeném prostoru se cítí bezpečněji. Nakonec to řešila tak, že jela na těch pár dní k rodičům.“
„Člověk o takových věcech nechce mluvit veřejně, není to nic příjemného, čím by se chtěl chlubit. Myslím si ale, že lidé by měli vidět i tuto stranu příběhu. Když se vám pak v noci někdo dobývá do domu a odmítá se legitimovat, pro člověka s úzkostnou poruchou je to naprostá katastrofa.“
Dokázali si na mně svou moc
Vašemu případu uškodil kritický příspěvek na Instagramu, který jste vydala krátce po návštěvě komisařky. Souhlasíte?
„To byla hloupost.“
Co vás vedlo k jeho napsání?
„Byla to z mé strany hloupost, ale v tom obrovském afektu a stresu ze způsobu, jakým se chovala, to ve mně zanechalo tak hlubokou stopu, že jsem prostě zkratovala. Dnes už bych to neudělala. Vážně se nebráním kontrolám, byla jsem testována nespočetněkrát. Pravidla však musí být jasně nastavená z obou stran. Je pro mě nepochopitelné, že ITIA s ledovým klidem tvrdí, že komisařka měla odznak a vše splnila, když to není pravda.“
Světu podávají evidentně jen svou verzi a ne celý příběh.
„Kdyby projevili snahu a udělili mi nižší trest, člověk by si řekl, že aspoň k něčemu přihlédli. Tady je ale jasně vidět, že ignorovali absolutně všechno. Dát čtyřletý trest někomu v mé fázi kariéry znamená reálný konec s tenisem. Už mi není dvacet, abych mohla čtyři roky čekat na návrat. Po tom, co se stalo s Igou Šwiatekovou a Jannikem Sinnerem, kdy byli všichni kritizováni za mírný přístup k hvězdám, si na mně chtěli dokázat svou moc. A dokázali ji. Pro mě je strašně důležité, aby lidé věděli, že ta komisařka se u výslechu k pochybení přiznala. To je stoprocentní pravda. ITIA teď nemůže tvrdit, že to byla správně provedená kontrola. Copak si myslí, že se zhroutím a nebudu se bránit? Jsem v tom sedm měsíců a vím, co všechno se dělo. Už v prosinci při prvních výsleších se člověk cítil, jako by někoho zabil. Chtějí soukromé zprávy, chtějí úplně všechno. Cílí na to, aby to člověk psychicky neustál a vzdal to.“
Jak to zvládáte?
„Těžce. Nejhorší na tom je, že vám dají nálepku někoho, kdo dopoval. Přitom já jsem nikdy neměla pozitivní test. Ta nálepka mi už bohužel do jisté míry zůstane a člověk cítí stud, i když k němu nemá důvod. Udělala jsem maximum pro to, aby bylo vidět, že jsem žádné látky nevzala. Je nesmírně těžké bojovat jako jedinec proti obří organizaci, kde si úředníci posílají papíry z kanceláře do kanceláře. Žiju tím každý den, sedm měsíců v kuse. Každý měsíc svitne naděje, že se situace vysvětlí, a nakonec dostanete čtyři roky, což mi likviduje kariéru.“
Cesta je odvolat se k CAS. Cítíte se na ten boj připravená?
„V pondělí po oznámení rozsudku jsem byla úplně zlomená. Teď už cítím, že musím bojovat nejen za sebe, ale za princip. Strašně moc bych si přála, aby to dopadlo dobře a ukázalo se, že jsme celou dobu mluvili pravdu. Během toho procesu sice člověk ztrácí víru a zažívá pocit naprosté bezmoci, před tribunálem jsem byla pod extrémním stresem, protože jde o můj život, pověst a kariéru. Snažila jsem se na vše odpovídat maximálně upřímně. Když ta komisařka u výslechu v podstatě propadla a nedokázala odpovědět na polovinu otázek, odjížděli jsme ze slyšení s dobrým pocitem. A pak přijde takový trest. Možná jsme byli příliš optimističtí, ale po tom všem už rozhodně nejsem. Nejvíc mě děsí ta jejich neomezená moc a absolutní klid, s jakým ničí lidské životy. Jedinec proti nim nemá téměř žádnou sílu.“
Jirmak