Štěpánek o StarDance, vlastní akademii i nezdolném Djokovičovi. Ať Menšík rozbíjí plot

Právě jste v plné přípravě na soutěž StarDance. Jak vám tančení jde?
„Od prvního srpna potím krev. Tanec je sport na plný úvazek. První krizi mám za sebou. Po týdnu až deseti dnech jsem si říkal, do čeho jsem se to namotal. Když jsem viděl ten první tanec a v jaké rychlosti ho mám zatancovat, přičemž jsem si nepamatoval ani prvních deset kroků, říkal jsem si, že nevím, jak se k tomu dokopu. Ale minulý týden jsem to poprvé odťapal až do konce. Spadlo to ze mě a teď už to bude jako v tenise – dril, opakování a pilování. Těch pokynů je na úvod hrozně moc, takže zatím pracuje víc hlava než tělo. Jakmile to hlava zpracuje, bude to o ladění detailů. Tančení už mě chytlo, baví mě.“

Takže řečeno tenisovou terminologií, první nejtěžší kola už máte za sebou.
„No myslím, že jsem zatím někde v předkole na satelitu. V tancování nemám žádnou průpravu – kromě slavení od půlnoci nahoru, ale tenhle pohyb se tam moc nevyužije. Nechodil jsem do tanečních, začínal jsem úplně od nuly. Je to syrové a je to výzva.“

Jdete soutěž vyhrát?
„Jdu do toho s pokorou. První týden mi nastavil zrcadlo, jak je to těžké. Fyzická náročnost mi nevadí, s tím nemám problém. Ale těch věcí, které si člověk musí hlídat... Je to stejné, jako když přijdete poprvé na tenis bez jakékoliv průpravy. Věnujeme tomu spoustu hodin denně a cítím na sobě progres.“

Jaká je vaše taneční partnerka Vanda Bartošová Dětinská?
„Vanda je přísná, ale umí u tréninku i pobavit. Přesně to mám rád a takhle jsem to měl i v tenise. Měl jsem přísný tým, ale byl v něm vždycky i někdo, s kým jsem se dokázal zasmát a udělat si srandu. Tu symbiózu tam cítím a baví mě to.“

US Open jsem nemíval rád

Pojďme k tenisu. Právě startuje poslední grandslam sezony. Co se vám vybaví jako první, když se řekne US Open?
„Ze začátku jsem ten turnaj vůbec neměl rád. Cesta z Manhattanu trvala hodinu každý den. Bydleli jsme v hotelu, který měl 60 pater, takže než člověk sjel výtahem dolů na snídani, trvalo to půl hodiny, protože se stavělo na každém patře. V New Yorku mi přišlo hrozně moc promrhaného času. Ale v momentě, kdy jsem díky Petrovi Kordovi začal bydlet v hotelu Elysee u slovenského majitele, chytlo to úplně jiný šmrnc. Ukázal mi New York úplně jinak, než jak jsem ho měl do té doby zafixovaný. Začalo mě to tam bavit, změnil jsem denní režim a najednou se mi tam i daleko líp hrálo. Když se někde necítíte dobře, nehrajete dobře. To ze mě ale rychle spadlo. Dnes mám New York spojený s tím ruchem, chaosem, vůní – nebo smradem – hamburgerů a obrovskou večerní show, kdy se lidi utrhnou z řetězu. To mi nikdy nevadilo. A pak jsou tu krásné vzpomínky: jedno finále ve čtyřhře s Leandrem (Paesem), další rok vítězství, výborné roky v singlu, zápasy s Novakem.“

Nezmínil jste ukrutné horko a dusno jak v prádelně, které ničí tenisty.
„To je tím, že jsem trávil tolik času na Floridě, tak jsem tam přijížděl naprosto připravený. Vždycky jsme razili heslo: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Na Floridě jsem si odtrpěl daleko víc, takže to pro mě bylo přirozené. Když někdo přiletí z Evropy nezvyklý a nepřipravený, trvá mu to, ale z Floridy jsem byl pro takové podmínky docela dost obrněný.“

Zmínil jste deblový titul s Leandrem Paesem ze sezony 2013, kdy jste porazili i bratry Bryanovi. Jak na ten ročník vzpomínáte?
„Ten titul měl zajímavý příběh. V té sezóně jsem byl po operaci krku a spadl jsem na singlovém žebříčku. Řekl jsem Leandrovi, že neodletím na turnaje do Asie, protože dávám prioritu singlu – odehraju dva challengery v Evropě a pak si spolu zahrajeme až konec sezony. Leander mě přemlouval: Hele, ale my nejsme kvalifikovaní na Turnaj mistrů a to byl náš cíl. Tak mu říkám: Rozumím, tak pojďme vyhrát US Open, tím se tam dostaneme a nebude tě mrzet, že nejedu do Asie. Smál se tomu.“

A nakonec to klaplo.
„Mělo to ale několik zápletek. V prvním kole Leandrovi blbě odskočil servis u lajny a nalomil si nos. Hned v prvním zápase mu tekla krev, museli jsme volat doktora, byl trochu omráčený. Ten zápas jsme ale přežili a pak jsme začali hrát fantasticky. Měli jsme obrovskou motivaci se na Turnaj mistrů dostat – a já o to větší, abych měl klid v hlavě a mohl odjet na ty challengery. V semifinále proti Bryanům jsme zahráli nejlepší utkání turnaje a ve finále byl Peya ke konci trochu zraněný, bolela ho záda, takže jsme měli koncovku ulehčenou. Splnilo se přesně to, co jsme chtěli. Já pak odjel na challengery a oba jsem v singlu vyhrál. To rozhodnutí nemohlo dopadnout líp.“

Památný je i váš pětihodinový zápas s Novakem Djokovičem ze sezony 2007.
„Ten byl epický. Začínali jsme v jedenáct dopoledne a končili pozdě odpoledne. Spousta lidí mezi tím odtrénovala, udělala rozhovory a pak nás ještě dokoukávala na hotelu. Cítil jsem velkou šanci, protože na tu hru, kterou jsem na něj vytáhl, tenkrát ještě nebyl připravený a moc často ji neviděl. Byla to vyrovnaná bitva, ale nevyšel mi začátek tiebreaku v pátém setu, což už je loterie. Novak se po zápase doslova zhroutil v tunelu, měl toho plné kecky a říkal, že mu ještě nikdy tak nesmrděly boty. Hráli jsme na Armstrongovi a lidi z centrálního kurtu koukali přes hranu tribuny a sledovali to. Zápas to byl vážně epický, pro mě bohužel s bolavou tečkou.“

Novak vydrží do olympiády v Los Angeles

To jsou události staré devatenáct let a srbský fenomén Djokovič, kterého jste nějaký čas i koučoval, stále hraje na nejvyšší úrovni. Co vy na to?
„Upřímně mě to nepřekvapuje. Tím, že k němu mám blízko a viděl jsem do jeho tenisové kuchyně, tak znám jeho přístup, neoblomnou mysl a hlavně víru v to, co dokáže. Ví, proč může hrát ve 39 letech a proč dělal věci tak, jak je dělal. Myslím si, že bude končit až na olympiádě 2028 s vlajkou v ruce. Všem to přijde bláznivé, ale spoustu takových bláznivých věcí už dokázal. On má v sobě takový spínač: když mu někdo řekne, že něco není možné, funguje to pro něj jako dvojité turbo, aby dokázal, že ti lidi neví, o čem mluví. Má prostě supermanovské nastavení mysli a ví, že je jiný než ostatní. A tenis má neskutečně rád. Ale jednu věc bych mu teď poradil.“

Jakou?
„Měl by se méně bát chodit na síť, aby si v tomhle věku ulevil. Na grandslamech ho ty dlouhé zápasy zezadu vyčerpávají. A protože pomýšlí jen na nedělní finále a trofej, s ničím jiným do turnaje ani jít nemůže, měl by si tím pomoct. Zvlášť proti klukům jako Sinner nebo Alcaraz. Když s nimi hraje obden, musí někde ušetřit síly. Ve 39 letech to tělo nefunguje stejně jako v 35. Vím z vlastní zkušenosti, že jsem musel změnit styl tréninku a věnovat se daleko víc regeneraci než trávit čtyři hodiny na kurtu. V tomhle věku už člověk zná své tělo. Novak má energetický management naprosto geniální a má všechny nástroje k tomu, aby si dal šanci uspět.“

Vyhraje podle vás ještě jeden grandslam, ten pětadvacátý?
„Normálně bych řekl, že největší šanci má ve Wimbledonu. Na US Open záleží, jak na tom bude zdravotně. Sinner nehraje a obhájce Alcaraz nastupuje po delší pauze. I když je fakt, že těmhle velikánům stačí přežít dva tři zápasy a roztočí se kola, na která jsou zvyklí. I tak se podle mě pro Novaka šance dostat se do závěrečných bojů otevírá. Tenisové know-how má pořád úplně jinde než většina mladých kluků.“

Čím je však starší, tím horší má ale výsledky na menších turnajích.
„Tomu nepřikládám žádný význam. Pro něj je to jen zápasový trénink. Nejde tam s nárokem turnaj vyhrát, ale chce vědět, na čem má zapracovat a co mu jde více či méně. Jak říkával Ivan Lendl: turnaje před grandslamem jsou jen maximálně dobře placený trénink. Novak všechno směruje k New Yorku. Moc bych mu titul přál. Šance tam je vždycky, za čtrnáct dní se může stát cokoliv.

Další velikán, kterého jste potkával, je Roger Federer. V New Yorku měl v týdnu exhibici a v sobotu byl uveden do tenisové Síně slávy. Když se řekne Roger Federer – vybavíte si nějakou konkrétní historku?
„Když si představíte Jamese Bonda v tenisovém podání, tak to je Roger. Elegance, grácie, lehkost. Dokázal se dostat z jakékoliv šlamastiky. Nejsem moc na statistiky, ale on za celou kariéru neskrečoval jediný zápas. Troufnu si říct, že už nikdy nebude tenista, který odehraje přes tisíc zápasů a z ani jednoho neodstoupí. Sám z vlastní zkušenosti vím, že jsou chvíle, kdy už nemůžeš udělat ani krok. On to stejně vždycky dohrál. To je obrovský majstrštyk.“

Jakou osobní vzpomínku na něj máte?
„Já jsem Rogera zažil ještě dřív, než vtrhl mezi elitu. Hrál jsem s ním challenger v Heilbronnu a prohrál jsem. Táta se mě pak ptal, s kým jsem to prohrál, protože o Federerovi ještě nikdo nevěděl. Říkám: Tati, dej tomu rok, maximálně dva, a uvidíš. Trvalo to rok a rozstřílel tenisový svět. Pro mě bylo nejvýjimečnější vítězství nad Federer v Praze v Davis Cupu. Hráli jsme čtyřhru, on nastoupil s Allegrem. Když prohráli čtvrtý set, šel Roger na záchod a já jsem šel lehce za ním. V tunelu strašně hulákal a nadával. V tu chvíli jsem zacítil, že jsme na správné vlně. Říkám Berďovi: Jdeme na ně, to se nestává často, aby byl Roger takhle naštvaný a dal to najevo. A vyšlo to.“

Velká trojka Federer, Nadal, Djokovič je v mnoha ohledech nepřekonatelná. Jaký je váš osobní žebříček, kdo z nich byl nejlepší?
„Já se na to dívám podle toho, jaký vliv měl který hráč na ostatní a co do tenisu přinesl. Ivan Lendl přinesl profesionalismus, fyzickou kondici a extrémně tvrdou přípravu. Novak je další, kdo přinesl extrémní detail v oblasti stravy, práce s energií a regenerací. Ivanův přínos ještě vyšperkoval o malé nuance do naprostého detailu života tenisty, který trvá 24 hodin denně. Výkon ovlivňuje všechno: od probuzení, stravy, tréninku, zázemí až po to, jak spí a s kým se baví. Novak byl v tomhle otevřený, nebál se o tom mluvit a myslím si, že tím ovlivnil tenisový svět z té trojice nejvíce. Rafa byl obrovský dříč, ale co jsme o něm věděli? Dnes díky dokumentu na Netflixu víme, že trpěl jako zvíře, a v mých očích tím stoupl ještě výš. Konec jeho kariéry jsme spolu probírali na jedné exhibici a bavili jsme se o tom. Dokázal tu bolest překonat a získat asi o deset grandslamů víc, než by za normálních okolností získal. Neskutečně se na to nadřel. Také Federer, i když to vypadalo, že se na svůj tenis moc nenadře, ukrutně makal. Jen to nikde neukazoval. Nikde se nechlubil pětihodinovými tréninky ve vedru. Ale pokud jde o vliv na ostatní hráče v největším rozkvětu kariéry, tak ho měl největší Novak. Ukazoval nám maličkosti, které ho oddělovaly od nás všech.“

Novaka jste trénoval. Kolují legendy, že dokáže být na své trenéry hodně drsný. Je to tak?
„Nenazval bych to drsný. On vás nonstop podrobuje výzvám a zkouší vás. I když jde o malichernost, chce se o ní bavit a hledat jakýkoliv detail, který by mu mohl pomoct získat navrch. Někdy je to těžké. Ve své trenérské kariéře jsem byl spíše krizový manažer než trenér. Novaka jsem od prvního do posledního dne neměl ani jeden den zdravého. Grigor Dimitrov byl v nejhorším rozpoložení své kariéry, co se týče osobní stránky a motivace. Se Sebim Kordou to bylo super první měsíce, než přišlo zranění zápěstí, a od té doby to byl zase jen krizový management. Na tu čistou trenérskou práci jsem měl s každým minimum času. Nebylo to tak, že bychom udělali klidnou přípravu na sezonu bez zranění. Ale v těch nejtěžších chvílích se hráč i trenér naučí nejvíce. Byla to obrovská škola.“

Hvězdy v deblu jsou bankomat

Vraťme se ještě k US Open. Kontroverzním tématem byla kvalifikace smíšené čtyřhry, kterou museli hrát i Kateřina Siniaková s Henrym Pattenem. Jaký na to máte názor?
„Chápu, že pořadatelé potřebovali mix zatraktivnit tím, že tam přivedou největší jména a naplní tribuny. Dívali jsme se s manželkou, když hrál Alcaraz se Serenou a bavilo nás to. Myslím, že dřív kurt Arthura Ashe na smíšenou čtyřhru nikdy plný nebyl. Z tohoto pohledu to byl správný krok, má to ekonomický efekt a přitáhne to lidi. Co mi ale vadí, je příklad Katky Siniakové s Pattenem. Jsou to dva první hráči světa ve čtyřhře, výjimeční tenisté, kteří si zaslouží respekt. Vidět je hrát kvalifikaci pro mě bylo nedůstojné.“

Není zvláštní, že Američané z tradiční soutěže udělali show, kam elitní deblisty ani nepustí?
„Převážil ekonomický zájem. Začalo to tím, když se začínalo hrát v neděli před grandslamem, s čímž přišla jako první Paříž. Je to prostě bankomat – přijde 30 tisíc lidí, všichni si koupí lístek. S mixem udělali to samé, jsou to dva dny navíc. Plný kurt pro 20 tisíc lidí dva dny po sobě na mix dřív býval nemyslitelný. Dneska už mix nehrají hvězdy dvouhry jako dřív, je to specializace deblistů, a proto se pořadatelé rozhodli k tomuto kroku, aby tam ty velké hvězdy vrátili.“

Jak se vám líbí formát Fast4 (hra do čtyř získaných gamů v setu), ve kterém se mix hraje? Novak Djokovič se nedávno vyjádřil, že je potřeba něco udělat s délkou zápasů.
„Já jsem staromilec. Zkrácený formát je pro mě bankrot hodnot. Když hraješ sety do čtyř gamů, může vyhrát prakticky každý a odeberete tím sportu výjimečnost těch nejlepších. Dlouhé zápasy ukážou fyzickou připravenost, charakter, odolnost i taktiku. Na čtyři gamy se to může sejít komukoliv. Vždyť krása tenisu je v těch otočkách z 0:2 na sety.“

Vy vydržíte koukat na tenis třeba pět hodin?
„Vydržím, protože vím, co ti hráči prožívají. Manželka si ze mě dělá srandu, že jsem jak předpověď počasí. Vidím v tom zápase spoustu malých detailů: kdo jak dýchá, na koho přichází nervozita, kdo pospíchá se servisem a kdo to nevzdává. To mě na tom baví.“

Když se podíváte na mužského pavouka letošního US Open: Jannik Sinner chybí kvůli zranění, Carlos Alcaraz nehrál od dubna ostrý zápas. Pavouk je hodně nečitelný. Je podle vás největším favoritem Alexander Zverev?
„Určitě má velkou šanci. Má za sebou dva povedené grandslamy. Potkali jsme se v Monaku, zrovna šel trénovat s Jezem Greenem (přední kondiční trenér) a ptám se ho, jak to jde. Říkal, že hraje tužku. Pak hrál zápas a já mu říkám: Nezlob se na mě, ale jestli chceš s těmi nejlepšími hrát čtyři metry za základní čárou, tak ti pšenka nepokvete. Bylo ale vidět, jak mu vyhrané zápasy a celá Paříž zvedly sebevědomí. Ve Wimbledonu zagresivněl, vystoupil z té své komfortní zóny, víc chodil do forhendu a nebál se jít pro winner. Nebojí se prohrát aktivní hrou. V tomhle se znatelně zlepšil a na US Open bude mít o to větší šanci.“

                             Rozhovor pokračuje pod grafikou   

Máme tu také extrémně zajímavou generaci českých hráčů: Jakub Menšík, Jiří Lehečka, Tomáš Macháč. Který z nich má podle vás největší potenciál?
„Kuba Menšík. Hraje mu do karet věk i to, že má obrovskou zbraň v podání, o kterou se může opřít. Je dobře nastavený v hlavě. Ale z toho, co pozoruju, má po velkém úspěchu vždycky útlum. Pokud chce pomýšlet na ty nejvyšší příčky, musí se vyrovnat a být konzistentnější. Dál u něj vidím prostor pro zlepšení v energetickém managementu a plánování turnajů. Nemůžeš být všude, když chceš pomýšlet na nejvyšší příčky. Loni po Wimbledonu podle mě neudělal správně přípravu a nakonec z toho byla špatná druhá polovina sezony. Ti nejlepší kluci tohle mají srovnané. Na pozicích kolem 15. až 20. místa každá pozice strašně bolí a člověk si musí umět věci odepřít, ne hrát plný kalendář.“

Když vidíte Menšíkův forhend, který neletí tak jako ostatním, v čem je problém?
„Je to úder, na kterém bude muset zapracovat, protože ti nejlepší ho na tom budou vařit. Nápovědou by pro něj mohla být Paříž a ten těžký zápas s Navonem, po kterém zkolaboval. Kdy už byl na pokraji sil a v koncovce do toho musel začít chodit bezhlavě a agresivně, tak ten forhend fungoval. Pak přišel na beton a zase se trochu vrátil k tomu starému opatrnému stylu.“

Hraje podle vás možná až moc na procenta a čísla?
„Vím, že jeho trenér je obrovsky zdatný ve statistikách a analýzách. Ale velké zápasy na grandslamech nerozhodují statistiky, ale charakter a to, kdo má v závěru větší odvahu. To nemá s čísly co společného. Velké zápasy se nevyhrávají vzadu, ale vpředu tím, že si pro ně zajdete. Ze sta grandslamových finále jich 99 vyhráli ti, kteří si pro to aktivně šli. Chce to čas a dril. Jak říkával Ivan Lendl: prostě každý den musíš jít a odehrát z krabice 150 forhendů dopředu, ať to klidně rozbije plot. Je jednodušší z intenzity ubírat než přidávat. Chce to vzít krabici míčů a dva měsíce ten forhend bezhlavě mlátit dopředu s vědomím, že ho sice budeš chvíli kazit, ale za dva měsíce bude o 30 procent lepší.“

Jak vnímáte Jiřího Lehečku?
„Jirka je neskutečně dynamický, fyzicky skvěle připravený a hrozně nepříjemný v tom, jaký dokáže vyvinout tlak. Tím mi připomíná Tomáše Berdycha. Co mi u Jirky chybí, je plán B. Když mu to jde, je to super, ale když se nedaří, nemá kam sáhnout. Chybí mu tam čop, kraťas, častější přechod na síť – trochu té herní šikovnosti.“

A co Tomáš Macháč?
„Ze všech tří našich kluků nejlíp čte hru a má nejlepší hráčský instinkt. Je to neskutečný shotmaker, skvěle se hýbe, zlepšil servis a fantasticky returnuje. Jen mi přijde, že ve velkých zápasech chce někdy až moc rozhodnout za každou cenu a soupeř ho vytrestá. Když najde balanc mezi nátlakovou hrou a trpělivostí, bude extrémně nebezpečný. A samozřejmě klíčové pro něj je zdraví.“

Lindě jsem věřil víc

V červenci udělaly všem obrovskou radost Karolína Muchová a Linda Nosková, které si proti sobě zahrály finále Wimbledonu. Šampionka Nosková má blízké vazby na vaši rodinu, že?
„Můj táta trávil s Lindou a její mámou hodně času. Když řešili nějaké rozhodování, chodily se za ním poradit. Táta to finále prožíval hodně emotivně. Když jsem byl tázán, komu věřím víc, cítil jsem, že Lindina hra je odvážnější a že se nebude bát jít si pro vítězství. Je v tomhle o něco flegmatičtější než Kája. Navíc má za sebou Tomáše Krupu, takže jsem věděl, jak bude takticky připravená. Kája, když znervózní, přestane hrát agresivně, což dalo Lindě čas spustit svoji kanonádu. Linda pak ukázala obrovskou vnitřní sílu, když v závěru odvrátila několik brejbolů a dala tři esa po sobě na stejné místo. To jsou známky výjimečnosti.“

Musíme pochválit i jejího trenéra Tomáše Krupu, který byl i vaším koučem.
„S Tomášem jsem strávil sedm let. Byl se mnou, když jsem dělal přechod z deblu do singlu, a prošel se mnou cestu ze 700. místa až do první desítky. Je hodně přemýšlivý, nedbá na show okolo, ale věří v tvrdou práci. Mám z něj obrovskou radost, vypracoval se ve světového trenéra.“

I vy stále působíte jako člověk plný energie, který by mohl jít z fleku opět trénovat.
„Tenis mám rád a pořád ho sleduju. Doma nám běží tenis každý den. Jsem pořád v dění, sleduju zápasy i to, jak kluci mění svoji hru. Tenis jsem miloval a miluju.“

Kdyby přišla správná trenérská nabídka, šel byste do toho?
„Musí to být správná nabídka, musí si to sednout a musím cítit ten vnitřní chtíč. Nabídky dostávám, ale zatím jsem žádnou další nepřijal.“

Vaše dcery Stella (8 let) a Meda (4) hrají tenis?
„Mladší má teď zrovna tenisový kemp, starší jde spíš do umění – tanec, malování – ale tenis hraje taky. Trénují s Alešem Kodatem (nevlastní otec Štěpánkovy manželky Nicole Vaidišové). Já jsem radši v roli pozorovatele. A Aleš je skvělý trenér.“

Proslýchá se také, že si pohráváte s myšlenkou založit vlastní tenisovou akademii. Je to tak?
„Dostal jsem konkrétní nabídku od člověka, který by do toho chtěl jít se mnou. Teď mi sice nejvíc času zabírá StarDance, ale ta myšlenka je na stole. Bylo by to v Česku. Od začátku ale říkám jednu věc: nechci akademii, kde bude jen viset moje jméno, já tam přijedu na tři dny v roce, vyfotím se a budu tvářit, že je to moje akademie. Buď to bude projekt, kde budu reálně předávat 30 let zkušeností většinu času v měsíci, nebo do toho nejdu.“

Štěpánek o kapitánství v Davis Cupu: Chtěl jsem to dělat s Berďou, ale zachoval se špatně

Davis CupJan Jaroch28. srpna 202605:00

Co dnes dělají šampioni Davis Cupu od Lendla po Hájka: vnoučata, sen o muzeu i život v Německu

Davis CupJan Jaroch15. října 202505:00