PŘÍMO Z RIA | Užila si potlesk zaplněného sálu, okomentovala svůj bronzový hod a také imitovala vzpěrače Jiřího Orsága. Už s vytouženou medailí na krku dorazila oštěpařka Barbora Špotáková do Českého domu v Riu de Janeiru, kde spolu se Zuzanou Hejnovou nebo Martinem Fuksou oslavila svou úspěšnou účast na olympiádě. „Tahle medaile je i asi nejtěžší,“ popisovala její mohutnost.
Byla to i nejobtížněji získaná medaile?
„Těžko říct, to hodnotit ani srovnávat. Získat jakoukoliv medaili je složité. Když si ale v pětatřiceti letech zlomíte na konci března nohu tak to je fakt, že tahle byla asi nejsložitější. Hlavně psychicky to bylo náročné a já v to ani nedoufala. Takže je asi nejvíc vydřená.“
Co jste od té doby tedy absolvovala?
„To je vždycky, když se povede úspěch, tak je to hrozně hektické. Stále máte naplánovaný program. Trochu jsem si ale stihla odpočinout před vyhlášením a to si pak užila. Bylo to fakt nádherné a uvědomila jsem si, jak je nádherné, že tam mohu být. Ta bronzová medaile je krásná. Je ale také velmi těžká, asi nejtěžší ze všech medailí co jsem měla. Byl tam i trochu hloupý nápad, abych si ji prý dala do kapsy. To by mi ale spadly kalhoty. Až tak je těžká.“
Takže červíček v hlavě ve stylu: Škoda, že to není zlato, nehlodá?
„Vůbec ne. Já myslím, že to bylo vidět i na té mé radosti po soutěži – byla jsem ráda za jakoukoliv medaili. Soutěž byla vyrovnaná a měla jsem velký kus štěstí, protože za mnou byla dva centimetry Polka. Ta to naštěstí nesla dobře a s trenérem mi gratulovala. Když jsem si v březnu zlomila nohu, tak jsem byla dost zoufalá a nevěřila jsem, že se sem vůbec probojuju. Myslela jsem si, že je konec, ale pak se to naštěstí převrátilo a začalo to jít správným směrem. Je to vše až takové dojemné.“
Stihla jste už tedy nějaké oslavy?
„Hned jak jsem se vrátila do vesnice, měla jsem hezké přivítání. Všichni byli dole. Dala jsem si poprvé caipirinhu, o které se tady furt mluví, tak to bylo docela fajn. Pak jsem jela za Lukášem a Bára Ultras, kde jsme dali dvě piva a spíše jsme večer vzpomínali na to, jak to bylo skvělé.“
A jak se vám teď líbilo imitování
Jiřího Orsága
v Českém domě?
„Mně se to docela líbí. Nejsem typ na vzpírání, protože jsem hrozně vysoká a mám dlouhé páky, což není úplně ideální, ale je to jedna z velkých součástí oštěpařského tréninku, takže se dovedu do toho vcítit. Líbí se mi to úsilí v jeden daný okamžik. Je to obdivuhodné.“
