Slávista Dembélé: Najíst mi dal agent

Za „sešívané“ od loňského léta odehrál v lize jen sedm zápasů, přesto se právě on stal symbolem krize zadlužené Slavie. Záložník Bassirou Dembélé si totiž na život v Praze musel přivydělávat i roznášením reklamních letáků na ulici. V tak prekérní situaci se ocitl. „Nějaký čas jsem to dělal,“ přiznává Dembélé v rozhovoru pro Nedělní Sport.

Jak jste se k tomu dostal?
„Byla to spíš taková výpomoc za to, že v té restauraci, jejíž letáky jsem rozdával, jsem se mohl najíst. To mi zařídil můj agent (Lorenc Hysi). Normálně jsem chodil na jídlo do hotelu na stadionu. Jenže jednou, po zápase v Teplicích, jsem tam šel a personál povídá: Sorry, Slavia to zakázala. Skvělá situace. Měl jsem otřes mozku, bylo mi špatně a k tomu tohle.“

Jak jste to vyřešil?
„Najíst mi dal agent. Jenže vezměte si to, máte smlouvu, makáte, trénujete, hrajete, tedy když vás trenér postaví – a nemáte peníze. Je to děsivé, přece mu nemůžu pořád říkat, ať mi půjčí, takže ví tak desetinu věcí.“

Jak dlouho jste nedostal plat?
„Čtyři měsíce. Ve smlouvě se Slavií mám, že na konci měsíce mi přijdou peníze. No, nic nechodí.“

Více než čtvrt roku bez příjmu. Jak to zvládáte?
„Pomohl mi agent. Založil mě. Přece nebudu psát domů, aby mi poslali peníze, když bych měl podporovat já je.“

Jak velká je vaše rodina? Pomáháte jí finančně?
„No, chtěl bych. Zase budu, tomu věřím. A kolik nás je? Můj táta má deset dětí. Jenže u nás to funguje i tak, že když nemá co jíst soused nebo známý a kamarád, tak mu pomůžete. Moje peníze nejsou jen pro moje rodiče a sourozence.“

Kde bydlíte? Platíte nájem?
„Bydlím v úplně normálním bytě na Praze 10 a nájem platím. Tedy teď už dlužím za jeden měsíc. Majitel ale zná mého agenta a ví, že o ty peníze nepřijde. Hele, já jsem úplně obyčejný kluk. Podívejte se na mě. Džíny, triko, sportovní boty. Nejsem manekýn, žádné drahé značkové oblečení. Auto taky nemám, jezdím metrem, tramvají, autobusem. Nemám s tím nejmenší problém. Jsem hrozně nekomplikovaný člověk, a pokud jde o fotbal, vydržel jsem v Paris SG, vydržím i ve Slavii. Mám přece smlouvu, jsem profesionál.“

Klub ale nemá peníze, jistě víte, že je v hluboké krizi.
„Jasně. Já respektuji pana Platila, pana France. Oni mají starosti, ale kvůli jejich problémům mám já taky problémy, velké problémy. To by měli taky vnímat. Já nemám milionový plat, beru fakt skromné peníze.“



S kým z hráčů probíráte situaci nejvíce?
„Kisel, Vaniak, s těmi asi nejvíc. Karol mi věci vysvětluje a náš brankář je opravdu dobrý chlapík, je moc fajn, ale nechci je pořád otravovat, na něco se ptát.“

Mluvil jste o tom třeba s trenérem a s ředitelem? Co vám řekli?
„To by vám líp vysvětlil můj agent. Klub nekomunikuje. A s tím nemá nic společného to, jakou řečí mluvíme. Oni prostě nekomunikují. Pokud se nemýlím, tak jen pan Držmíšek (sportovní ředitel Miroslav Držmíšek – pozn. red.) je výjimka.“

Určitě jste zaslechl výčitku, že když neumíte česky, je těžké se s vámi domluvit.
„Základní fotbalové pojmy česky umím – záda, doleva, doprava… Na hřišti nepotřebujete košatý slovník, jako když balíte holku. Balon je stejný všude na světě a je mu jedno, jestli je vaší řečí čeština nebo jazyk bambara, kterým se mluví u nás. Šéfa na hřišti nedělá to, jak a jakou řečí mluví nebo jestli křičí. Jinak já umím francouzsky a anglicky a nemám dojem, že by to měl být problém. Trenéři se přece učí nějakou řeč, určitě angličtinu, když dělají licenci.“

Co to přesně znamená, že Slavia s vámi nekomunikuje?
„Třeba to, že trenér Petrouš mě nechá sedět na lavičce a já nevím proč. Nic neřekne, takže nevím, co dělám špatně, co dělám dobře, co mám dělat. Prostě úplně nulová komunikace. Dnešní Petrouš a ten, kterého jsem poznal, když jsem do Slavie přišel, to jsou dvě zcela odlišné osobnosti. Na začátku byl skvělý, ale teď… On se mnou vůbec nemluví, to mě deptá. Něco takového jsem od něj nečekal. Takový Jarolím, ten byl v tomhle úplně jiný.“

Otevřený? Přímočarý?
„Přesně. Po zápase každý hned věděl, co bylo špatně. Říkal vše naplno a do očí, rovnou vám vynadal. Bylo vidět, že hrál fotbal na vysoké úrovni, že jako hráč něco dokázal. Na tréninku se nesmál, žádné legrácky, byl přísný a tvrdý. Jednou se mě ptal, co jsem měl den předtím k večeři. Už ani nevím, co jsem mu odpověděl. Seřval mě, že takhle teda ne, že poslední jídlo budu mít v sedm večer a tečka. Ten byl schopný přijet ke mně domů a zkontrolovat to. Přiznám se, že mi tenhle styl vyhovoval, bylo hned jasné, co je špatně a co naopak funguje. Takhle to bylo i pod Le Guenem v Paříži.“



Cítíte, že na českou ligu máte?
„Určitě a není mi jasné, proč za Slavii nehraji pravidelně. Já se nebojím konkurence. Nejsem žádný Zidane, ale přece něco umím. Chválili mě lidi, kteří tomu rozumí. Fotbal mě baví, je to můj život, nesnáším porážky. Chci hrát. Podívejte se, jsem v juniorské reprezentaci Mali, mám šanci bojovat třeba o olympiádu, jenže…Jak to říct. Prostě jen sedím a nehraju. Představte si, jak mi asi je, když mi agent řekne, že mu volal trenér Giresse (bývalý francouzský záložník a současný kouč Mali Alain Giresse – pozn. red.) a ptal se, jak se mi daří.“

Na vás se ptá Alain Giresse?
„Ano. Ten Giresse. A prý volá dvakrát měsíčně, aby měl přehled o svých hráčích. Trénuje naši reprezentaci, jsem v širším kádru. Musím prostě hrát.“

Jak vidíte svoji budoucnost?
„Mám ve Slavii ještě pořád platnou smlouvu, takže svoji budoucnost vidím tady. A to i přesto, že jsem zaslechl dokonce od lidí ze Slavie, že se na mě ptaly nějaké české kluby. Neřeším to.“