Žádný gól, žádná asistence nic takového nikdy Jaroslav Velechovský v hokejové Spartě nezapsal. Přesto v neděli vstoupil do jejího Klubu legend. Vždyť jako vedoucí u mužstva odpracoval třicet sezon, slavil šest mistrovských titulů. Zažil oslavy revoluční i ty zatím poslední. Varuje, že co se stalo za dveřmi kabiny, zůstane za dveřmi kabiny. Ale pak spustí a historek má tolik, že by vydaly na několik rozhovorů.
Jak často z vás někdo tahá vzpomínky?
„Až tak časté to není. (usměje se) Když dělal David Soeldner klubovou kroniku, tak se sem tam na něco zeptal, ale to už je také pár let. Jinak v podstatě nic. To bývalo kdysi. Když jsme hrávali venku, ptali se novináři, jak proběhla cesta a tak dále, jestli vlak dojel dobře. Ale to byly také jen drobnosti.“
A když přijdete do hospody? Mezi přátele?
„Jo, tak to potom záleží. Hlavně slávisté si moc rádi rejpli, když se jim dařilo víc. (usměje se) Ale musím říct, že když jsem začínal, tak jsem to spíš tajil. Funkce byla dobrovolná. Měl jsem normální zaměstnání a štěstí, že mi v podniku tohle ježdění dovolili a tolerovali. Věděl to tedy šéf, pak můj kolega z kanceláře. A ostatním jsem to původně neříkal.“
Nepovídejte, že se to udrželo v tajnosti.
„No právě. Hrálo se utkání v Košicích a po utkání se sedlo na rychlík, jelo se domů a já ráno rovnou do práce. Přišel jsem tedy o něco později, ale v normě. Chytli mě kluci a povídají: Člověče, ty máš dvojníka! Tak jsem se divil, já dvojníka? A oni: Včera hrála Sparta v televizi a tam byl člověk jak ty. Máš bráchu, dvojče? Snažil jsem se to ještě uhrát, že jako ne a nic…“
Což asi neprošlo?
„Prozradila mě bunda. Tenkrát byly takové specifické od firmy KOHO. Já ji ještě měl na sobě v to ráno a tím jim všechno došlo. Tak jsem musel s pravdou ven. Všichni se divili, jak jsem to ze Slovenska stihl, no byli překvapení.“
To chápu. Těžko si představuji, jak šlo všechno kombinovat.
„Dalo se to stíhat. Musel jsem mít své věci na pracovišti v pořádku. Měl jsem na starosti určité dílny a tenkrát mi starej povídá: Jakmile se dozvím, že chlapi nemají materiál, tak máš s tím tvým hokejem utrum. Musel jsem to honit tak, aby si na mě v mé nepřítomnosti nemohl nikdo stěžovat. Bylo to občas náročné, ale mě to obrovsky bavilo.“
Začínal jste přes syna, správně?
„Přesně tak. Kluk šel od přípravky, já chodil na každý trénink. Tak si mě postupem času trenér vzal jako pomoc, rovnal jsem mu děti při cvičeních, aby nekoukaly, jak na Štvanici létají holubi, a soustředily se. Ptal se, jestli umím bruslit. No, to uměl v té době každý kluk, to je jasné. Tak jsem se kolem toho začal motat a se synem postupně procházel kategoriemi výš a výš.“
Pamatujete svůj první zápas u mužů?
„Tehdy byl vedoucím pan Karel Šíma, jelo se na Slovan Bratislava a on onemocněl. Míra Kuneš byl sekretář a poprosil mě o záskok. Tak jsem si to dojednal, uvolnil se a tím to začalo. Registrace, zápisy, ubytování, to už jsem všechno znal. Navíc jsem ani pro hráče nebyl cizí člověk, postupně se to semlelo, že jsem u toho už v tom roce 88, 89 zůstal.“
Kdy se z toho stalo vaše reálné zaměstnání?
„Po revoluci přišel Pavel Wohl, jestli by nebylo fajn to mít na plný úvazek. To víte, že jsem chtěl. Bavilo mě to pořád ohromně. Zároveň jsem ale měl dobré vztahy i ve své původní práci, tak jsem to tam potřeboval korektně ukončit. Od roku 1992 se Sparta stala mým zaměstnavatelem.“
Stihnout poslední vlak z Košic, to byly nervy
Jak se za ta léta cestování za zápasy měnilo?
„Federál, to byla jiná doba. To je jasné. Teď se většinou udělá zápasová rozcvička v Praze a vyrazí se. Tehdy se i takové Budějovice jezdily velmi brzy ráno a rozbruslení bylo až na místě. Taky jsme tam mívali domluvený hotel, aby si chlapi před utkáním odpočinuli. Slovensko bylo ještě zajímavější. Košice, Trenčín, Nitra, Bratislava, Poprad… Pamatuji toho docela hodně.“
To se jezdilo vlakem?
„Košice se létaly a domů vlakem. Jinak všechno autobusem. Ale Košice byly vždycky zajímavé. Poslední rychlík z východu do Prahy jel někdy v osm večer. Ten se musel stíhat. Což kolikrát bylo na knop, aby se to po zápase zvládlo. Občas jsme nastupovali a výpravčí už pískal.“
Nikdy neujel?
„Jednou si tam s jejich vedoucím mužstva o druhé pauze povídáme a libujeme si, jak to utkání jde rychle. Ještě jsme ochutnávali borovičku… A vrátíme se k ploše a rolba nejede, stojí. Vytekl z ní olej. Myslel jsem si, že je konec. Naštěstí se to nějak stihlo, ale teda těsně.“
Rychlík by nepočkal?
„Nechával jsem dva lístky na stanici, takže vztahy byly dobré. (usmívá se) Ale takový vlak zdrží o minuty, ne o čtvrt hodiny. Taky jsme vždycky měli objednaný vagon jenom pro sebe. A jednou ho neměli. Musel ho přitáhnout vlak z Bratislavy, jinak bychom asi spali v uličce.“
Takže se vám z tohoto pohledu ulevilo, když federální liga skončila.
„Nemyslete si, ono na českých dálnicích to bylo kolikrát zajímavé. Jednou za Pepy Jandače jsme jeli do Zlína a v Otrokovicích dělali silnici. Tak jsem se ptal kluků Rachůnkových, jak to tam vypadá. A oni, že se to dá. No, nedalo. Přijeli jsme na zimák, když už domácí nastupovali na rozbruslení, kluci samozřejmě nervózní. Tak jsem si stoupnul a omlouval se. Že jsem to prokoučoval a zkazil. Brošák mi tehdy povídá: Neboj nic, my to vyhrajeme. A vyhráli.“
Pan Jandač byl v klidu?
„To víte, že se to pak o mně tady říkalo. Že hlavně ať do Zlína si dáme fóra a tak. Ale povídám: Pepo, vyhrálo se. Do Třince jsem jednou vezl auto Marku Bartánusovi, aby mohl pokračovat na Slovensko na reprezentační pauzu. Takže jsem dorazil po vlastní ose, sedím v kanceláři, ještě pískal Franta Rejthar. V kanceláři si povídáme s místními, volná nálada. A on pak přijde do toho kanclu a povídá: Ty jsi tu samá sranda, pár minut do zápasu, ale nemáš mužstvo. To bylo taky pěkný. Nějak to zvrtal řidič, jel kdesi přes Havířov. Ale i tehdy z toho bylo vítězství. Tohle byly takové dva průšvihy.“
Jaký byl váš vztah k hráčům? Byl jste jejich vrbou, svěřovali se?
„Tohle je hlavně doména masérů. Ale samozřejmě jsme leccos probrali, to je jasné. Hlavně chci ale říct, že všechny generace byly velmi slušné. Kluci se ke mně chovali hezky, já jim ve všem vyhověl. Kolikrát osobní věci. Vždycky poděkovali. Počínaje Standou Hajdůškem, Jirkou Hrdinou přes Ríšu Žemličku a tak dál.“
Když někdo sáhl Kratěnovi na výstroj, bylo zle
Byly často speciální požadavky?
„To víte, že jo. Třeba Ondra Kratěna. Ten měl výstroj vždycky pečlivě srovnanou, a jak mu na ni někdo sáhnul, bylo zle. Viděl to na první pohled a už si zjišťoval, kdo to byl. Když jsem mu potřeboval něco nechat opravit, ptal jsem se radši dvakrát. Dbal na to, aby měl všechno absolutně v pořádku. Mára Černošek zase chtěl, abych mu vždycky řekl přesně čtyři minuty před začátkem třetiny. Tak jsem měl stopky a měřil to: Máro, čtyři!“
Vidím, že toho bylo dost.
„Moc, moc. (usmívá se) Pepa Řezníček zase nosil kšandy u kalhot, a když je přetahoval přes nárameníky, vždycky jsem mu pomáhal. Prý: Pojď mě nastartovat! Jarda Nedvěd zase potřeboval nožík. Ten mám u sebe vždycky. Každý chlap má mít v nůž a provázek. A ještě něco, ale to nebudu do novin říkat. Takže já nožík nosil a on si s ním na střídačce upravoval omotávku hokejky.“
Co Petr Bříza? Měl v dobách své slávy nějakou libůstku?
„Než začala třetina, chtěl být v klidu. Na každém zimáku měl vyhlídnutý nějaký temný koutek, kumbál. Tam si chvíli stál a soustředil se. To jsem musel hlídat, aby za ním někdo nepřišel a nevyrušil ho. Kolikrát se někdo chtěl dobývat a já to musel držet. Byl jsem i tvrdý: Vám tady nic neuteče, ale my potřebujeme gólmana na zápas v pohodě. (směje se) Brankáři, ti byli specifičtí, to je fakt.“
Taky znám historku, jak Andrej Potajčuk zapomněl brusle do Pardubic.
„No jistě. Přijedeme tam a on mi povídá: Jarda, brusle nejsou. Tak jsem šel za Pardubickejma půjčovat osmičky. Povídali, že nic nemají, ukecal jsem je. Dali mi dva páry, ale šílený. Masér to přebrousil, Andrej udělal čtyři body a my vyhráli. No, byli dost naštvaní.“
Měl jste nějaké experty, kterým jste radši balil sám?
„Sem tam se něco zapomnělo. Třeba Pavel Šrek, který teď dělá vedoucího po mně. Měl dva páry bruslí, přijedeme do Kladna a on si z tašky vybalí obě levé. Tehdy trenér Miloš Říha přijel autem, já do něj skočil a mazal do Prahy. Asi bych měl papíry v čistírně, ale během první třetiny jsem byl s bruslí zpátky. Byla to kolikrát legrace.“
Jak to bylo s jídlem? Všichni stejné?
„Taky jsme uměli zařídit speciality. Z té poslední doby mě vždycky prosil David Kočí, že nemůže jíst nic, co nosilo peří. Že je na to alergický. Tak jsem mu vždycky objednal kousek hovězího. Teď už to ale byla pohoda. Před revolucí všude zavřeli a po zápase nebylo nic. Žádné pumpy, žádné rychlé občerstvení, všichni nervózní. Jiná doba.“
Růžička říkal, že jsme trapní. A finále prohrál
Zažil jste šest titulů. Který je ten nejvíc?
„Na všechny vzpomínám rád, ale ten první vždycky zůstane první. Pak si vybavuji i Vítkovice v roce 1993. Tehdy to tam nenesli dobře, Franta Černík z toho dělal komedii, pohár nám nesl už o druhé třetině. Pak hodně vzpomínám na ten, který jsme sebrali ve Vsetíně.“
Co ten se Slavií v roce 2006? To muselo v Praze potěšit dvakrát, souhlasíte?
„Vždyť my jsme se do play off dostali posledním zápasem právě proti nim! Vláďa Růžička tehdy ještě před tím utkáním povídal, že v prvním kole vyfičíme, že jsme trapní. No, porazili jsme je a dostali se až do finále. A to mělo grády. Pamatuji si na poslední utkání. Franta Výborný se na mě před poslední třetinou otočil a povídá: Teď je sfoukneme! Prohrávali jsme o gól, docela jsem na něj koukal. Ale vyšlo to, měl pravdu. Paráda.“
Teď se hodně mluví o pokutách pro fanoušky. Byly i divočejší doby?
„Ve Vítkovicích nám jednou, ještě ve staré hale na Kotasu, zavřeli cestu pro autobus drátěným plotem. Museli jsme ven a už letěly kameny. Tak zpátky do autobusu, ale projet jsme nemohli. Franta Černík to pak uklidňoval, abychom se dostali na stadion."
Co na Slovensku?
„V Trenčíně to bylo bouřlivé vždycky. Ale pamatuji si na poslední zápas federální ligy. To lidi přinesli nádherné kroniky, chtěli si to nechat podepsat. A rozloučit se. Pomalu brečeli, že už Spartu neuvidí. Nadávali nám do Čehůnů, ale věděli, že je konec. Dokonce nám jedna paní přinesla do autobusu koláče. Byly to krásné roky. Všechny.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
