Čtvrtfinálová darda 0:7 od USA, konec úvah o medaili. Češi dostali na dvacítkách pořádně naloženo. Upřímně, co jsme vlastně čekali? Sám jsem byl před zápasem optimista, Přerostově sympatické partě jsem věřil. Naivně. Ale na druhou stranu, všechno není jenom špatné.
Nechci být teď jedním z těch, kteří kdejaké klopýtnutí pořádně natřou. Vždyť ona ta potupná porážka je i k něčemu prospěšná.
Právě proto, jak nadějný dojem doteď juniorská reprezentace budila. Šampionát už tak jako tak neskončí sportovní katastrofou, ale zároveň ani falešným úspěchem, který by určitě natropil víc škody než užitku.
Když odhlédnu od výsledku čtvrtfinále, tak mně se třeba líbilo, jak se do toho v Ufě čeští kluci zakousli. Jak si relativně pohodlně proklestili cestu mezi nejlepších šest týmů turnaje a jak i proti Americe při hrozivě narůstajícímu skóre chodili do těla a snažili se vydolovat byť jen jediný gól.
Že celkový dojem vypadal tak, jako když si dospělí (USA) hrají s dětmi (Češi), to je věc druhá, týkající se nejen schopností, ale i taktiky či disciplíny. S takovými chybami by Přerostův tým prohrál i s mnohem slabším protivníkem.
Američané mají Jaškinů dvacet
Ze zástupu poctivých českých snaživců zase vyčnívalo pár jmen. Loni uhranul brankář Mrázek, letos to je hlavně Jaškin a jeho útok. Tihle hokejisti umějí to samé, co jejich aktuálně úspěšnější soupeři.
Jenže v českém prostředí jde o výjimečné individuality, vypracované hlavně díky jejich překypující píli a neobvyklému talentu. Takových Jaškinů byste v americké sestavě našli dvacet. Jeden jako druhý.
Jsou výsledkem systému, který programově chrlí špičkové hokejisty. Ten, kdo v takovém prostředí dokáže víc než jeho okolí, je pak už úplně někde jinde. A roste v zaručenou hvězdu NHL.
Letošní dvacítky potvrdily: český mládežnický hokej nestoupá. Zatím jen zastavil pád předchozích let. Není ale třeba zase vidět všechno černě, čtvrtfinále juniorského šampionátu nebylo náhodné. K větším a pravidelným úspěchům jenom stále zbývá pořádný kus cesty.
