Růžička prohrál. Ale stejně ukázal, že umí příběhy o vzpourách
Jsou zápasy, kdy jen povinné dělení na vítěze a poraženého určí tu spokojenější stranu. Jeden z nich si našel místo v extraligovém top výběru v neděli. Pardubice proti Slavii, to byla nádhera, parádní zážitek zakořenil do všech zúčastněných. A potvrdil známou věc – Vladimír Růžička umí coby trenér velké věci.
Možná už to trochu nudí, proto netřeba opakovat nesčetněkrát probrané klišé o tom, jak Vladimír Růžička dokáže s partou vesměs spíš prvoligových hráčů (nic ve zlém) drancovat sebevědomí papírově nabušenějších protivníků.
Ostatně, vítězem nedělního šlágru, který poslal triumfátora do čtvrtfinále, byl pardubický Zdeněk Venera. To on dokázal najít protizbraň na zprvu dokonale pracující slávistickou defenzivu. Na tu, která v pátek zavřela jeho tým do bezmoci cokoliv vymyslet. I Venera ukázal přehled a v klíčovém duelu mužstvu poradil, kudy za úspěchem. Že mu pak neopakovatelně vystřelil euforii letec Radoslav Tybor, už byl bonus, odměna za dobrou práci.
Nicméně Růžička a jeho sešívaná (v mnohých případech doslova) tlupa válečníků ze sebe v téhle sérii a zvlášť v neděli vydala, co mohla. Vždyť tenhle tým byl ještě na začátku měsíce odepsaný, zdecimovaný, naštvaný, pídící se po tom, kdy dorazí hrozivě zpožděné výplaty. Všechno, jen ne soustředěný a překypující silou.
Teď? Slávisté ve druhém a čtvrtém duelu předkola pokaždé ukázali obří kus odhodlání, v obou případech zvládli, k čemu je vycepoval jejich šéf na střídačce. V neděli pak bez třech ze svých nejzkušenějších hráčů, bez kapitána a opory v obraně, vyždímaní a pomlácení, hráli jako by neměl přijít zítřek. Situace, kdy Jan Stránský skákal hlavou napřed do nechytatelné rány Václava Kočího, nebo Michal Poletín málem roztrhal led, jen aby dojel nahozený puk směřující na zakázané uvolnění, ukázaly, co znamená CHTÍT. Růžička svůj tým ještě jednou a naposledy dokázal zbláznit, aby hráči na ledě nechali, co v nich je a ještě trochu navíc. Než se projevila zákonitá únava a mnohdy i nezkušenost, předváděli hokej jako z učebnice.
Kdo sledoval nedělní bombovou podívanou, ať už přímo na bouřícím pardubickém stadionu nebo u televize, cítil energii, proti níž museli Pardubičtí s nepoměrně našlapanější sestavou ukázat to nejlepší, aby prošli dál. Energii, která se mohla opřít o precizně nalinkované schéma hry.
Byla to Růžičkova práce, jeho výjimečný cit. Nějak si totiž nevybavuju, že by podobné story v extralize uměl psát někdo jiný. Snad jen Venerova Kometa zpřed dvou let dokázala předvést podobnou vzpouru, ale jinak?
Nad zbylými příběhy o outsiderech, stavících předpoklady na hlavu, se tyčí mohutná postava génia Růžičky, za čtrnáct let ve Slavii jich sepsal solidní porci. Snad nám další podobné zážitky připraví i u reprezentace.
