Jardo, díky. Jágr vyměnil bolestné ticho za postupový rachot
Karma je mocná. A vrací dobré věci těm, kterým něco neprávem sebrala. Před jedenácti lety byl v té samé aréně, při té samé příležitosti, v tom samém klíčovém zápase Jaromír Jágr zlomený muž. Všichni na něj spoléhali a on selhal. Ve čtvrtfinále trefil tu proklatou tyčku. On, hokejový obr na vrcholu sil.
Neposunul svůj tým do bojů o medaile na turnaji, kterým žila celá země. Kdyby tehdy, na jaře 2004, třicátníkovi Jágrovi někdo prorokoval, že si za jedenáct let při totožné příležitosti vychutná jeden z nejlepších zápasů kariéry, že po jeho záblescích geniality budou lidi na tribunách brečet štěstím, asi by se podivil.
Ale ono se to stalo. Tehdejší bolestné ticho po cinknutí brankové konstrukce maestro vyměnil tentorkát za nezapomenutelný rachot.
Co bylo ale snad stejně kouzelné jako Jágrovy góly, to byla energie, s jakou včera hrál, s jakou slavil svůj postupový zásah.
Chlap ve středním věku na světovém pódiu sportu, patřícím rychlému a svalnatému mládí. Páni. Sílu mělo i gesto jedinečného solitéra, který si cestou pro cenu za nejlepšího hráče utkání euforicky plácl s celým týmem.
I přes famózní přínos to totiž včera nebylo jen o něm. Kovář, Erat, Sobotka, Novotný, ale třeba i Hejda se v pravou chvíli vytasili s nejlepším příspěvkem na turnaji. Ukázali přesně to, proč v mužstvu jsou.
Jaromír Jágr k tomu zahrál standard. Svůj standard. Nejvyšší možnou hokejovou kvalitu. Díky, Jardo. Za všechny.
