FOTOGALERIE - Ve čtvrtek 25. srpna zemřel ve věku 97 let atletický trenér a politický vězeň Jan Haluza. Byl jediným trenérem běžce Emila Zátopka a nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. ČTK dnes o jeho úmrtí informovala Ivana Lázniková z Folklorního sdružení ČR, jehož byl Haluza dlouholetým spolupracovníkem.
Haluza byl loni oceněn státním vyznamenáním za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
Ve svém mládí byl Haluza vynikajícím sportovcem a československým reprezentantem v atletice. Poté se stal prvním a jediným trenérem Zátopka, čtyřnásobného olympijského vítěze.
Jako významný funkcionář Československé strany lidové na Zlínsku byl po roce 1948 zatčen, obviněn z podvratné činnosti a hospodářské špionáže a odsouzen k šesti letům těžkého žaláře. Následně byl obviněn i ze členství ve skupině Milady Horákové, při výsleších krutě mučen a po odsouzení vězněn v Jáchymově. Po roce 1989 se zasloužil o obnovení TJ Orel.
Poslední rozloučení se uskuteční v kostele v Moravském Písku 29. srpna ve 14:00.
| Jeden ze svých posledních rozhovorů dal Jan Haluza v listopadu 2010 deníku Sport. Mluvil o mučení v komunistickém vězení i o trénování Emila Zátopka. Rozhovor vám přinášíme v plném znění. |
| Narodil se před první světovou válkou, během té druhé se stal proslulým sportovcem a prvním a jediným trenérem vytrvalce Emila Zátopka. Roky slávy čtyřnásobného olympijského vítěze však doktor práv Jan Haluza protrpěl v komunistickém vězení, kde málem zemřel. I dnes mu ale v očích hrají jiskry, ačkoli mu je – jak sám s úsměvem říká – kolem sta roků. V době své sportovní slávy patřil Jan Haluza ke známým tvářím ze stránek novin. Vyhrával rozličné běžecké závody, sbíral mistrovské tituly, dvakrát v řadě ovládl slavné Běchovice. Když jsme ho však chtěli vyfotit s trofejemi, neuspěli jsme. Všechny mu spolu s ostatním majetkem byly zabaveny, když ho v roce 1948 zatkla Státní bezpečnost. Jeho životní postoje loni ocenil papež Benedikt XVI. A letos, v 96 letech, se Jan Haluza dočkal i státního vyznamenání z rukou prezidenta Václava Klause. „Přišlo mi to pozdě, jsem na tom už dost špatně, kolena mi neslouží dobře a tak dále. Mám kolem sta roků a podle toho to vypadá,“ říkal Jan Haluza v domě, který si postavil vlastníma rukama s pomocí přátel a díky tomu, že po věznění strávil tři roky na brigádě v ostravských dolech. Ale přesto vás řád Tomáše Garrigua Masaryka potěšil. Nebo se mýlím? „Bylo to úžasné. A zrovna i tím, že mi jej předal tento pan prezident. Zdál se mi vždycky přísný nebo jak bych to řekl. A trochu mě překvapilo i to, když uvedli, že jsem vychoval Zátopka. Na to jsem byl zvědavý, jestli to tam skutečně pan prezident dá, nebo ne.“ S Emilem Zátopkem, později čtyřnásobným vítězem olympiády, jste se potkal v SK Baťa Zlín. V té době jste byl úspěšný běžec a Zátopka k vám „poslali do učení“. „To bylo v roce 1942. Nejradši jsem běhal osmistovky a patnáctistovky, ale velice rád jsem měl i přespolní a silniční běhy. Hřešil jsem na to, že pokud jsem vydržel lidem v patách, měl jsem dobrý finiš. Se Zátopkem jsem mockrát běhal patnáctistovku nebo pět kilometrů. Byl o deset roků mladší, ale bylo milé, že okamžitě vzal na vědomí, že bych ho mohl trénovat.“ Zátopek se později vydal vlastní tréninkovou cestou. Jakou nejdůležitější radu do přípravy jste mu však dal vy? „U něho bylo nejdůležitější připravit jej na začátky. Aby se dovedl rozcvičit na závod. Nejprve si z toho dělal psinu, že se poskakuje. Ale když máte jít závodit, je to třeba.“ Jaký byl Emil Zátopek žák? „Padli jsme si do oka, okamžitě jsme si porozuměli. Snad v tom byla jakási sympatie dělnická, jeho tatínek byl dělník a můj vlastně taky. Velice rád chodil na tréninky. Bylo překvapivé, jak je přijal s velikým nadšením.“ Protože jemu se do běhání původně moc nechtělo, že? „Ne. Ale potom noviny psaly, že nemohl ani dospat. Přijal to a na každý trénink přišel velice rád, což mě také překvapilo. Trénovali jsme spolu skoro každý den.“ Jak jste ale bral, když potom dorostl ve vašeho soupeře? Sportovci přeci jen bývají aspoň trochu ješitní. „Nevím, jestli mě špóroval, že mě nechával vyhrávat, ale porazil mě jen jednou na mistrovství republiky. Dostal jsem se s ním do skutečného soupeření, on byl třetí a já čtvrtý nebo tak nějak. To bylo veliké překvapení, protože nikdo nepředpokládal, že bych s ním prohrál. Musel jsem být ve veliké indispozici. Ale to už jsem se připravoval, že závodění nechám. Měl jsem třicet roků a zdálo se mi, že to je vysoký věk, než aby člověk běhal.“ Vy jste byl sportovním hrdinou v době druhé světové války. Prosím, zkuste porovnat tehdejší slávu s tou dnešní, kdy se o sportovcích hodně píše, jezdí třeba drahými auty a jsou dobře placení. „My jsme byli ubozí proti dnešním sportovcům, kteří za všechno dostávají peníze. Já jsem nikdy nic nedostal. Samozřejmě, SK Baťa mi zaplatil cestu, ale jinak nic. Běhalo se na hlad. Nedovedete si to představit. My jsme jako sportovci neměli žádný přídavek, dostávali jsme příděl na lístky stejně jako ostatní. Nepřikrmovali nás. A další chlapci z SK Baťa se taky nemohli vzdát svého jídla, aby nám přilepšovali. Proto jsme běhali na hlad. Ta doba se opravdu nedá srovnávat. Všechno – i textilie – bylo na lístky. Trénoval jsem v kopačkách. Když jsem byl doma, pomáhal jsem. Jeli jsme zrovna někam do pole a tatínek si tak nějak postěžoval, že má doma doktora, ale ten je bez práce.“ Vystudoval jste práva, ale neměl jste zaměstnání. „Tak povídám: Tati, když vám na tom tak záleží, půjdu dělat manuálně. Akorát se dává dohromady brigáda lidí na výkop trati, půjdu. A už jsem nic neřekl a druhý den jsem šel. Neměl jsem to dělat.“ Proč? „Ráno byla zima, měl jsem zmrzlé kopačky, teklo mi do nich. Dostal jsem revmatickou horečku do kloubů, pokazil jsem se tam úplně. Myslel jsem si bůhvíjak nebudu příští rok dobrý, ale úplně jsem se přetrénoval. Tři roky jsem potom stagnoval. Trvalo to do doby, než jsem šel k Baťovi. Tam jsem pak dostal místo, spokojenost byla větší a srovnalo se to.“ Měl jste velkou rodinu, zažil obě války, při sportu jste pracoval, pak jste strávil šest let v komunistickém vězení. Měl jste vlastně někdy v životě lehké období? „Ne. Kriminál na mě působil velmi špatně, nesnášel jsem ho. Byl jsem ve stresu, vůbec mi to nesedělo. Byli lidé, kteří si z toho jako by dělali legraci, užívali tam, co se jim hodilo a bylo pro ně dobré. Ti to měli snazší. Kdežto já naopak, neustále bych býval byl utíkal. Člověk toužil po svobodě za každou cenu.“ Svoje první olympijské zlato získal Emil Zátopek v Londýně 1948 jen krátce předtím, než jste byl zatčen. Poté jste jeho další velká vítězství asi mohl sledovat jen těžko, že? „Byl jsem v kriminále, když vyhrál tři olympijská zlata v roce 1952. Byl tam nějaký náčelník, který když se dozvěděl, že Zátopek vyhrál tři olympijské tituly, začal to vykřikovat zrovna, když jsem šel já okolo. A já mu povídám: Ty komunistický chudáčku, budeš tu vykládat přede mnou, že Zátopek vyhrál? Přede mnou to neříkej. Věděl jsem, že vyhraje. (Do hovoru vstoupí Haluzova manželka Věra: „Velice se ho to dotklo.“) Ale neexistovalo, aby pro mě Zátopek něco udělal.“ Jak to myslíte? „Všem jsem říkal: Neblbněte, nechte Zátopka na pokoji, ať běhá a dělá, co chce. Jestli ho chcete zbavit svobody, vykládejte, že jsem byl jeho trenérem... Nikomu to nepovídejte. Jak mu budete říkat, aby se mě zastal, odnese to. Bylo vyloučeno, aby mi pomohl. Nikdy mě nenapadlo to po něm chtít. Dlouho jsme se nemohli dostat do přátelského vztahu. (Paní Věra: „On byl jinde.“) Ale mě měl velice rád.“ Každý jste byl tehdy na jiné straně, vy v nemilosti, Zátopek oslavovaným hrdinou socialistické země a armády. Kdy jste pak mohli být a byli znovu trochu v kontaktu? „Při narozeninách Věry. To už Zátopek neběhal a byl v nemilosti. (Zátopek byl po tzv. pražském jaru 1968 propuštěn z armády a pracoval jako pomocný dělník – pozn. aut.). Říkali jsme si, že snad už je konec, už se nic nebude dít.“ On vás také ocenil slovy: Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka. „To byla hezká pochvala. A taky pravda pravdoucí. Když tohle řekl, považoval jsem si toho. (Paní Věra: „Byli jsme se Zátopkovými ve velmi přátelském poměru, nikdy jsme se nehádali, nic si nevyčítali. Ani bychom bývali nechtěli, aby se Emil poškodil, když to byl nadějný běžec. Věděli jsme, že z něj něco bude, když měl Janíčkovu školu, poctivost. Když udělali výkony, jiní chlapci byli naložení v lihu. On se držel. Byl to člověk, který užíval rozum.“) Od úmrtí Emila Zátopka uplyne zítra (22.11.2010, pozn. redakce) deset let. Vídáte se stále s jeho manželkou Danou? „Když přijede do Luhačovic, vyhledává mě. Byla tu několikrát a vždycky mě sháněla. (Paní Věra: „Dana je férová. Závodila jsem s ní, ona byla na gymnáziu v Uherském Hradišti, já ve Zlíně.“) Sledujete sport i nyní? „Každý den, sedáváme u televize všichni s kocourem. Atletické podniky mám velice rád. I čeští běžci mi dělají radost, já tam vidím výkon. Když se běží patnáctistovka, to mě nejvíc vzrušuje, to je moje disciplína.“ Jste velice čilý i ve vysokém věku. Udržujete se třeba procházkami? „Vůbec ne, to je právě moje chyba. Když jdu do vrchu, nedělá mi to dobře, toho se trochu bojím. A už se mi ani nechce. (Paní Věra: „Chodíme pravidelně. Musíme si rytmus udržovat, to se nedá nic dělat. Jinak bychom byli brzy pryč.“) Pomohlo vám to, že jste byl sportovec, přežít komunistické vězení? „Tož pomohlo. Jistěže muselo, protože jsem to nakonec všechno vydržel celých těch šest roků. Nic z nich neminulo. Nejhorší byly ty poslední, výstupní mi dělal největší potíže. Já jsem ani nevěděl, jestli půjdu ven, nebo ne.“ Nechávali vás v nejistotě? „Vždycky, když lidi měli jít na výstup, dostali se na ústřední lágr a tam byli tak trochu šetřeni. To znamená: chodili venku, posluhovali lidem venku. A já jsem furt čekal, kdy k tomuto dojde. Nedošlo. Tak jsem se jednou sebral, šel za náčelníkem a ptal jsem se ho, jestli mám výstup, nebo ne.“ Co vám odpověděl? „Podle toho, jak jste dostal trest, máte mít výstup. Ale když jsem odešel, okamžitě mě volal, abych se vrátil do kanceláře. Říkal jsem: Hoši, toto není dobré. Samozřejmě, že nebylo. Šel jsem na jiný lágr, kde jsem byl týden v korekci. Sám, skoro svléknutý, měl jsem menší dávky jídla. Nakonec pro mě přišli, ale pořád jsem nevěděl, jestli jdu na svobodu. Šel jsem tedy zase do kanceláře. Ten esenbák se na mě podíval a povídal: Dejte mi ruce. Proč? No, dám vám pouta. A na co? Já mám jít do civilu a vy mi dáváte pouta?“ To se mu asi moc nelíbilo. „Řekl mi: Drž hubu, ty darebáku, nebo tě praštím. Byla to takzvaná americká pouta. Když jste do nich uhodili, zavřela se natolik, že vám zdřevěněly ruce. Radši jsem mlčel, dal jsem mu ruce. Pouštěli mě do civilu a ještě mi dávali americká pouta. A když jsem byl při vyšetřování v Uherském Hradišti, chodil jsem jen s americkými pouty. Tam si na mně zvlášť zgustli, protože jsem tam předtím vyhrál mistrovství v přespolním běhu. Ještě mě někteří lidé poznávali, když mě táhli v těch amerických poutech. Nechci si nijak zvlášť stěžovat, ale bylo to dost těžké.“ Komunisté vám však nedali pokoj ani potom. Ačkoli vás nezlákali ani v roce 1948, kdy jste mohl mít vidinu dobrého zaměstnání, snažili se vás přimět ke spolupráci i poté, co jste se vrátil z vězení. „Představte si, že oni se opovážili a byli tak suroví a domýšliví. Když jsem tam šel poprvé, řekl jsem si: Kamaráde, musíš být opatrný. Vzal jsem si měsíc na rozmyšlenou. Myslel jsem si, že poznají, že se mnou není hovor. Ale za měsíc přišli a táhli mě zase do Hradiště, tam bylo jejich středisko, kde přemlouvali. Podruhé jsem jim řekl, že jsem si vzal krátkou dobu na rozmyšlenou, že mi to nestačilo. Po třech měsících přišli znovu a zase mě začali přemlouvat. To už mě dožralo. Říkal jsem jim: Pánové, vy ještě svádíte člověka, který se nedá přemluvit, aby šel k vám? Neřekli na to nic.“ Ale nebylo to ještě poslední setkání, že? „Měl jsem tři roky na rozmyšlenou, jestli přestoupím do komunistické strany. Za tři roky přišli zase. Na toto byli machři. Řekl jsem: Pánové, vy jste se zbláznili. Nejdřív mě zavřete do kriminálu na šest roků a pak po mně chcete, abych přestoupil do komunistické strany? To teda ne, v žádném případě. Ještě se mě zeptali, jestli si to nerozmyslím. Ne, neexistuje. Tehdy jsem si myslel, že to dopadne špatně, že mě budou hledět dostat znovu do kriminálu.“ To už se naštěstí nestalo. Když se pak v roce 1989, až dlouho poté, změnil režim, bylo to pro vás aspoň zadostiučinění? „Ne, vůbec ne. Začal jsem pracovat v politické straně, měl jsem nejblíže k lidovcům, ale celkem se pro mě nic nezměnilo.“ |
