Emil Zátopek

Čtyřnásobný olympijský vítěz jasně trumfnul bývalou americkou atletickou hvězdu Carla Lewise. Třetí místo obsadila první dáma gymnastiky šedesátých let Věra Čáslavská.

„Legendy prostě neumírají, v našich srdcích bude žít dál,“ řekl na podzim roku 2000 u Zátopkovy rakve tehdejší předseda MOV Juan Antonio Samaranch. Celý svět truchlil nad úmrtím slavného atleta, jemuž se přezdívalo „česká lokomotiva“.

Těžko se už v dnešním atletickém světě najde osoba, který by na jedněch Hrách dokázala vyhrát tři nejdelší vytrvalecké disciplíny – 5 km, 10 km a maraton. Zátopek to dokázal v Helsinkách 1952. A to maraton ve finském hlavním městě běžel tehdy vůbec poprvé v životě!

Do Finska odjížděl Zátopek jako obhájce zlata na 10 km z Londýna. Už ve Wembley si podmanil tamní publikum, když na pětikilometrové trati dohnal za poslední kolo téměř čtyřicetimetrovou ztrátu na Belgičana Reiffa a ve finiši o prsa prohrál. Pro diváky se i tak stal velkým hrdinou.

Nic to ale nebylo proti Helsinkám o čtyři roky později. Přihlásil se na maraton v momentě, kdy měl v nohou během osmi dní rozběh a finále na 5km a jeden běh na 10 km.

Dvě zlaté měl na krku, přesto nesl kůži na trh. Jít do olympijského maratonu bez jediné předchozí zkušenosti, to mnozí považovali za bláznovství. Neměl žádnou zkušenost, netušil, jaké zvolit tempo, jak taktizovat. „Však to jdu zkusit,“ říkal svým příznačným lašským dialektem.

Zátopek běžel pořád na špici. Prý se dokonce ptal soupeřů, jestli nepeláší příliš rychle. V křečovité grimase, který byla pro něj typická, stejně jako klátivý styl běhu, ukrajoval metr za metrem. „Tohle nemůže vydržet, vždyť už v polovině trati vypadá, jako by měl padnout,“ prorokovali mu diváci i znalci.

Zbytečně. Zátopek se vždy řídil vlastním krédem. „Když je ti nejhůř, vzpomeň si na ty, kteří to před tebou vydrželi a dokaž to taky.“ Vzdát, to pro něj nepřicházelo v úvahu. A brzy to pochopili i finští diváci, „odkojení“ kariérou Paava Nurmiho, skvělého vytrvalce dvacátých let minulého století.

Když se Emil přiblížil k bráně Olympijského stadionu, sotva pletl nohama, ale udržoval si svoje tempo a hlavně první pozici. „Ca-to-pek, Ca-to-pek,“ neslo se tribunami. Nadšení fandové skandovali jeho jméno a pak vytáhli pokřik: „Satu Peka, Satu Peka“. Prostě si Zátopka překřtili na „Pohádkového Péťu“.

„To byly pro mě nejkrásnější chvíle kariéry. Byl jsem na stadionu sám, ten potlesk a to skandování nemohly být pro nikoho jiného. Stadionem zněly slavnostní fanfáry.

Lidé povstali, jako by vítali nějakého hodnostáře. Bylo to vznešené a krásné a mně to dodalo sílu do posledních tří stovek metrů. Úplně jsem zapomněl na únavu,“ líčil pak nesčetněkrát při různých besedách Emil Zátopek.

Tak se zrodila sága o Zátopkovi, nejslavnějším běžci olympiád nového věku.

Běžecký fenomén Zátopek trénoval vědecky

Proč byl Zátopek tak dobrý a dokázal mimo jiné vyhrát mezi lety 1948 až 1954 celkem 38 závodů na 10 km po sobě? Protože kromě dřiny dokázal vnést do přípravy i vynalézavost, kterou na tehdejší dobu měnil téměř ve vědeckou dokonalost.

„Máte-li vítězit nad soupeři, musíte nejdříve zvítězit nad svojí pohodlností,“ to jsou jeho slova z knihy Zátopek a ti druzí. A on se jimi dokonale a ve všech situacích řídil. „I na malých závodech jsem vždy běhal naplno. Neuměl jsem zvolnit, to bych si začal zvykat běhat pomalu, což by byl krok ke zkáze,“ říkával.

Zátopek dokázal za týden uběhnout i 250 kilometrů. Nešlo však jen o tak velký objem, který byl nezbytným základem, jenž pomohl Zátopkovi stát se fenomenálním běžcem. Mnohem důležitější než KOLIK bylo JAK běhal.

Do kilometrové kvantity vnesl další nezbytný předpoklad svých vítězství – rychlost. Zátopek vynalezl metodu intervalového tréninku. „Nikdo před tím to nedělal, on byl první,“ citoval odborný tisk významného trenéra Jiřího Lišku, který vedl jiné slavné běžce Josefa Odložila a Jozefa Plachého.

Podle Lišky disponoval Zátopek vlastní schopností poznat, co mu pomáhá a co ne. „Emil na to prostě přišel sám a podle toho se řídil,“ říkal Liška. I přes značný stereotyp v tréninku se jeho dávky výrazně lišily od tréninků ostatních. Proto vyhrával. Proto byl nejlepší.

Základem Zátopkova úspěchu totiž byla dřina. Zatímco na jaře soupeři čekali, až sleze sníh z valašských cest, on si na sebe vzal troje tepláky, obul bagančata a vyrazil. „Trénoval podle své doby. Nikdo ho neměl nárok napodobit, proto se stal tak úspěšným, proto z něj byl fenomén,“ vysvětloval Liška.

Je třeba si také uvědomit, v jaké době Zátopek závodil. Sport byl tehdy zábavou, nikoliv vědou jako dnes. Dovedete si představit, že by si současní vytrvalci dali chleba s máslem, cibulí a syrečky a pak vyrazili na trénink? A právě tuhle kombinaci měl prý Emil tuze rád…

Nebo rehabilitace. Zátopek byl na své první masáži v životě až na jaře 1952. Jenže se tak nachladil, že přes měsíc nemohl trénovat. Vše pak doháněl „koňskými“ dávkami, aby stihl olympiádu v Helsinkách.

„Byla to jiná doba. Dnes by každý chtěl být šampionem na počkání, ale v Zátopkově případě to byl běh na dlouhou trať,“ mínil Liška.

Byly to běhy slavné, úspěšné a nezapomenutelné, sluší se dodat.