Chci být vidět, říká před víkendovým startem sezony lyžař Bauer

Kvůli nemoci vynechává víkendový start sezony Světového poháru v norském Sjusjönu, i když se po letní přípravě cítil dobře. „Jezdilo se mi výborně, jde o to prodat to v závodech. Což teď musím na chvíli odsunout,“ říká někdejší vítěz Světového poháru, jehož pozici české jedničky by mohl ohrožovat Martin Jakš. Bauer však jen tak ustupovat nehodlá, stále si do souboje s mladšími vlčáky z generace Nora Northuga či Švýcara Cologni věří.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že se stále cítíte junior, ale přitom už vítr z plachet pomalu odchází. Jaké to je pro sportovce, který chce být pořád na vrcholu, tenhle vítr honit?
„Pro mě je to o tom, že jsem si zvykl na nějakou úroveň. Tím si roztočíte nekonečné kolo obhajob, abyste každou následující sezonu dokázal, že jste výrazně nepoklesl. Jsem ve stavu, kdy už jen udržet se na té úrovni je hodně těžké a spadnout dolů je hodně lehké. Cítím, že mladších závodníků v pelotonu už je výrazně víc než lidí jako Angerer, který je stejně starý jako já, nebo pár starších. Začínáme cítit, že mladí jsou hladoví. Stejně jako my jsme si museli najít místo na slunci, totéž teď dělají oni. A my si to chráníme.“

Ale přitom si pořád připadáte jako junior.
„Když už mi někdo naznačuje, že lyžuju hodně dlouho a co jsem všechno dokázal, tak stejně mám pocit, že do každého závodu jdu s trochou nervozity. Hlavně před startem sezony. A zároveň si říkám: Vždyť jsem ještě nedosáhl toho, co jsem chtěl. Jde o to, že čas sportovního života je odměřený, krátký a strašně rychle utíká.“

Pořád jste na vrcholu, máte výsledky, za které by řada jiných byla ráda. Vy však chcete víc a víc. Je o to těžší se s mizícím větrem smířit?
„Určitě. Nejsem jediný. Nejde jen o to chtít víc a víc, ale znovu to obhájit. Ale nemyslím, že bych měl patřit do starého železa. A trénuju proto, abych předváděl solidní výsledky. Na začátku jste spokojení s prvními body ve Světovém poháru, pak když jste poprvé do dvacítky. Pak se dostanete na úroveň jako já a dejme tomu už jedenácté místo okolí, novináři a sportovní veřejnost nebere jako tak hodnotný výsledek. A i já jako závodník to vidím tím, že se změnila situace. Mám ženu, děti. Pořád sportuju, neovlivňuju tím jen sám sebe, ale život a chod domácnosti. Musím mít velkou podporu rodiny, kterou mám. Cítím se vůči nim povinovaný, že když už se kvůli mě dost podřizují, chtělo by to předvést nějaké výsledky, aby se aspoň dalo říct: Jo, stálo to za to. Juniorek to neřeší, jede si na sebe.“

Co v nadcházející sezoně vám bude stát za to?
„Je to strašně jednoduché a zároveň strašně zrádné. Jediným vrcholem sezony je Tour de Ski. Cílem je být na stupních vítězů. Ale jde o to, jak se to vyvrbí, jak mě budou pronásledovat zdravotní problémy. Mám astma, průdušky jsou mým hodně slabým místem. I když dělám prevenci, zabránit se tomu nedá. To je pro mě limitující faktor. Může se stát, že stupně nebudou a stejně budu hodnotit sezonu kladně, pokud dosáhnu jiných výsledků. Snažím se tuhle sezonu brát tak, že už nemusím nikomu nic dokazovat. Chci být dobrý, porážet nejen mladé, ale i starší, být vidět. A na druhou stranu se chci trochu zbavit tlaku a očekávání, které na mě logicky je. Moc se tím nestresovat. Nevidím jako tragédii, že nejedu první závod. V Kuusamu, pokud to dobře dopadne, můžu jen překvapit.“

Může vám pomoct i to, že vzhůru stoupá Martin Jakš, takže by tlak plynule mohl přejít i na něj?
„Jen v to doufám, že tlak a povinnost vozit výsledky přejde i na někoho jiného. Ale je to svým způsobem trošku alibismus.“

Jak to myslíte?
„Je pěkné říct: Jo, je to super, že tady máme dalšího člověka, který jezdí výborně. Ale jsme individuální sport a každý bude sezonu hodnotit podle toho, jak jezdil on. Kromě štafet si žijeme svůj sportovní život. Musíte být spokojení s vlastními výsledky. A to ostatní může potěšit a pomoct ve štafetě. Anebo si maximálně oddechnete: Mně se dneska nezadařilo, ale Jakšíkovi ano. Nikdo pak nemůže říct, že jezdíme špatně jako tým.“

Jak se proměnil váš vztah s Martinem Jakšem, který by s vámi měl podle mnoha hlasů bojovat o pozici české jedničky?
„Jo, to jsem taky četl v novinách. Jen jsem podotýkal, že už loni mě porážel. A vztah? Martin přišel do mančaftu později, když já byl zabydlený ve světové špičce. Většinou bydlíme na pokoji spolu. Přišlo mi, že jsme si sedli založením, krevní skupinou. První roky jsem se snažil být učitelem. Poradit, když mě občas něco napadlo, že by se mu to mohlo hodit. Ty věci, které jsem neměl od koho čerpat. Postupem času tím, že už přestal být vyjukaný mladík, na spoustu věcí přišel sám. Už to není učitel a žák, jsme na stejné úrovni. Vím, že je kvalitním závodníkem, bude mě prohánět, pravděpodobně i porážet. Když ne letos, tak třeba v následujících letech nebo později, jednoznačně by měl převzít otěže. Jsem rád, že se občas z nějakých akcí budu moct vyzout s tím, že je tam náhrada.“

Zatímco Jakš zůstal v tréninku trenéra Miroslava Petráska, vy jste s výjimkou reprezentačních soustředění byl v německé skupině Janka Neubera. Kdybyste měl vybrat jednu věc, která je nejvíc jinak, co by to bylo?
„Nedá se to moc porovnávat. Trénování je dá se říct stejné u Norů, Finů, kohokoli. Všichni z 99 procent využívají stejné tréninkové prostředky a jsou tam jemné rozdíly v tom, kolik těžkých tréninků jdou za sebou. Někdo preferuje jako Němci trochu víc trénink na kolečkových lyžích, u nás je to víc založené na běhu. Ale základ je stejný. Jde také o spoustu jiných věcí, promítá se zabezpečení dané skupiny. Jedním z důvodů, proč jsem tam šel, byl záměr netrénovat mimo reprezentační soustředění doma sám (což je většina přípravy), ale ve skupině, což zkvalitní těžké tréninky.“