Měl skvěle rozjetou trenérskou kariéru v lukrativní Dubaji, Ivan Hašek (45) se ale rozhodl ujmout vlády nad českým fotbalem a poté se stal i trenérem fotbalové reprezentace. Proč ta životní změna? Nenabral si toho na sebe moc?
Nejste svazován pocitem, že do vás lidé vkládají až nereálné naděje?
„Na zodpovědnost jsem jako trenér zvyklý, já ji přímo vyhledávám, je to pro mě adrenalin, něco, co mě žene dopředu. Budu se snažit, abych lidi nezklamal, aby byli s tím, co v našem fotbale udělám, spokojeni. Aby měli pocit, že jsem pro to udělal maximum.“
Nicméně čtyři zápasy před koncem kvalifikace na mistrovství světa máme ztrátu sedm bodů na vedoucí Slovensko. Existuje vůbec šance na postup?
„Existuje. Není velká, ale my se s tím porveme! Kdybych v postup nevěřil, asi bych do toho nešel. Když vyhrajeme všechny zbývající čtyři zápasy, skončíme druzí a dostaneme se do baráže. Vybudujeme tým, který 5. září nastoupí proti Slovensku v nejsilnějším možném složení.“
Vytipovali jste si do širšího výběru 55 hráčů. Je mezi nimi i šestice flamendrů, kteří se po posledním prohraném kvalifikačním zápase se Slovenskem nechvalně proslavili bujarým večírkem?
„Každý má šanci, nezavrhl jsem je. Samozřejmě, že to byl naprosto nevhodný okamžik pro posezení v restauraci, ale také vím, že i ve světě nejdou hráči vždycky po prohraném zápasu domů a tam nebrečí na kavalci. Se všemi hříšníky si chci promluvit, abych přesně věděl, jak to bylo…“
Nejste tak shovívavý proto, že jsou mezi flamendry opravdu skvělí hráči?
(usmívá se). „Nemyslím si, že bychom byli takovou zemí, která má obrovský výběr hráčů, proto i v reprezentaci by měli být ti nejlepší.“
Říká se o vás, že jste na hráče extrémně přísný. Sedí to?
„Nemyslím si, když se na mě podíváte, že vypadám nějak přísně…“
Co je nejdůležitější do hráčů reprezentace dostat?
„Hlavně je potřeba, aby byli psychicky připravení. Aby se nebáli hrát, předvedli to, co umějí a abychom z nich v daný okamžik to jejich maximum dostali.“
Za trenéra reprezentace jste chtěl slávistického kouče Karla Jarolíma. Proč?
„Byl mým asistentem ve Štrasburku. Znám jeho styl práce a vím, co umí. Proto jsem ho chtěl.“
On odmítl… Škoda, byli byste parádní dvojka na lavičce, oba s podobnými účesy.
(směje se) „No, Míša Bílek z mého realizačního týmu je na tom podobně. Jsme jako skinheadi.“
Pamatuji si vás ještě, jak jste se po fotbalovém trávníku proháněl s vlající kšticí…
„To nezastavíte. A neřeším to, jsou důležitější věci.“
Jste nejen uznávaným fotbalovým odborníkem, ale nejste na tom špatně ani s jazyky. Umíte anglicky, francouzsky, německy, prý i japonsky?
„O ekonomických rozborech bych se asi vybavovat nemohl, ale tou jednoduchou japonštinou se domluvím, i když na dlouhé povídání to není.“
V Japonsku jste působil čtyři roky. Je to výrazně jiný fotbalový svět než v Evropě?
„Samozřejmě. Třeba šedesát procent fanoušků na zápasech jsou ženy. Mladé holky tam chodí na své idoly. Lidé nereagují na upísknutí rozhodčího, je to pro ně spíš taková zábava. Jdou na zápas, sednou si, dají si jídlo, baví se, a výsledek není zas tak prvořadý. Chtějí spíš vidět své miláčky na hřišti.“
Takže vám ještě zatleskají, když prohrajete?
„Děláte si legraci, ale ano! A tak se třeba stalo, že jsme jednou doma v Hirošimě prohráli 0:5, šli jsme se po zápase uklonit před tribunu a všichni nám tleskali. Jako po koncertě, nebo v divadle.“
Jak je to s fotbalech ve Spojených arabských emirátech, kde jste trénoval?
„Tam chodí na fotbal výhradně muži, mají na sobě tradiční oblečení, a jsou velmi temperamentní, až neskutečně ten fotbal prožívají. A kluby to tak i berou, za dvě porážky za sebou už letí trenér…“
Vy jste u klubu Al Ahlí vydržel skoro dvě sezóny, navíc jste odešel sám a oni vás nechtěli pustit.
„Přálo nám docela štěstí, měl jsem fungující tým, českého asistenta a vyhráli jsme ligu. I když jsme neměli nejlepší hráče.“
Musel jste také zohledňovat náboženství, islám?
„Samozřejmě, tréninky i zápasy jsou přizpůsobeny tak, aby nezasahovaly do času modlitby. Na každém stadionu je mešita, kde se hráči během přípravy modlí, někdy se tak děje i v kabině na koberečku. Zápasy jsou naplánovány tak, aby to přesně vyšlo a hráči se v půli mohli modlit.“
Islám souvisí i s životosprávou, asi jste si s hráči nedával vepřové... Ale co třeba tatarák a olivový olej jako váš předchůdce u národního týmu František Straka?
„To ne, každý má svoje, já se do přípravy stravy pro hráče nemíchal, na to jsou odborníci…A olivový olej…ne že bych se jím ládoval denně, ale když mám salát, tak si ho jím pokapu! Ale jak říkám, s jídlem jsem problémy neměl, horší to bylo se spánkovým režimem.“
Trpěl jste nespavostí?
„To ne, ale tam je denní rytmus úplně jiný než u nás, žije to tam hlavně v noci a všichni jdou spát ráno. Takže dopolední trénink tam nikdy neměl takovou kvalitu. Zápasy se hrají většinou večer, třeba v deset hodin. A i tak bylo někdy úmorné vedro, finále superpoháru jsme hráli, když bylo 44 stupňů Celsia, ze člověka lilo, aniž by se pohnul . To bylo hodně náročné.“
Asi dobře zaplacená zkušenost, ne?
„V arabském světě existují místa, kde se dají vydělat ještě větší peníze, třeba v Kataru nebo Saúdské Arábii. Ale nežijete v Dubaji. Všechno, co tam staví, musí být největší na světě, nejlepší, nejúžasnější. Největší hotel, největší sjezdovka v hale, největší fontána, prostě všechno. “
Když se klubu daří, šejkové asi nešetří, co?
„Nemohu si stěžovat. A představte si, když třeba reprezentace SAE vyhrála mistrovství Perského zálivu, její nejlepší hráč dostal dva velbloudy.“
Chtěl byste v Dubaji žít natrvalo?
„Budu se tam rád vracet, ale natrvalo bych v Dubaji žít nechtěl. Je to tam sice úžasné, velkolepé, ale já potřebuji být také obklopený lidmi s podobným pohledem na svět, a hlavně se stejným humorem, což mi tam chybělo. A především se mi pořád stýskalo po rodině, po Praze.“
Co tomu říkala manželka, že jste se vrátil a přijal takovou funkci?
„No… Ne že by skákala nadšením, to určitě ne!“
Bála se, že budete méně doma?
„Po těch letech v zahraničí, kdy tam se mnou nebyla rodina? Možná se obávala, že budu naopak víc doma!“ (směje se)
Jako hráč jste neměl rodinu s sebou v zahraničí?
„Jako aktivní hráč ano, ale potom jako trenér už ne. Většinou jsem byl sám, takže jsem se třeba půl roku nepodíval domů, manželka jezdila za mnou. A teď jsem rád, že jsem doma a mohu dohlídnout na kluky. Hodně rychle ten čas běžel, jejich dětství mi tak nějak uteklo a jsou z nich dospělí chlapi.“
Oba se potatili a hrají fotbal?
„Ano, starší Pavel (25) hraje v Teplicích, mladší Ivan (21) za Bohemku 1905.“
Chtěli od vás synové někdy fotbalově poradit?
„Vzhledem k tomu, že jsem tady moc nebyl, tak moc ne. Já se jim spíš snažím radit, aby dělali školu. Dohadujeme se o tom v podstatě denně. Byl bych rád, aby měli vzdělání, což je prvořadé, aby neuměli jen fotbal.“
Fotbalem se ale člověk zabezpečí na celý život, ne?
„Když u nás hrajete první ligu, tak se nedá zabezpečit, to je jen představa. Zabezpečeno je jen pár hráčů, takový vrcholek, ale ostatní určitě ne. Kdepak.“
Sám jste právník, vystudoval jste dálkově?
„Měl jsem individuální plán. Tehdy nás na Spartě studovalo víc, ale dokončili jsme jen dva, já a Standa Griga. Po roce jsem ještě udělal rigorózní zkoušky, což byla dost zabíračka, ale naštěstí se povedlo.“
Kluci s vámi vyrůstali, když jste hrál ve Francii a v Japonsku, tak asi není divu, že se dali na fotbal…
„Měli to z první ruky. Těžko jsem od nich mohl očekávat, že budou hrát na piáno.“
A co na to říká manželka Kateřina, že synové šli ve vašich fotbalových šlépějích?
„To víte, když viděla ta moje fotbalová zranění... Jako každý fotbalista jsem měl párkrát zlomené nohy, půl roku jsem třeba kvůli zranění nehrál, tak si se mnou manželka taky užila ty horší chvíle.“
Žít s fotbalistou a trenérem světoběžníkem asi není pro vaši ženu jednoduché.
„Nejsem jednoduchý a určitě to se mnou nemá jednoduché…“
Mimochodem pamatujete si datum svatby?
(usmívá se) „Pamatuji! Zkoušíte mě? Už jsme spolu 26 let. Žijeme si naprosto spokojeně, a máme naprosto nádherný vztah!“
Ivan Hašek
Narodil se 6.9. 1963.
Úspěšný fotbalista a trenér. Vystudoval
Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a stal se doktorem práv.
Je ženatý, manželka Kateřina, synové Pavel a Ivan.
Hráčská kariéra:
- ZOM Nymburk (1970 – 1977)
- AC Sparta Praha (1977 – 1990)
- Racing Štrasburk, Francie (1990 – 1994)
- Sanfrecce Hirošima, Japonsko (1994 – 1995)
- JEF United Ičihara, Japonsko (1995 – 1996)
- AC Sparta Praha (1997)
Ve 249 ligových utkáních vstřelil 63 branek
Reprezentační kariéra:
56 utkání (1984 – 1994), 5 branek
21 utkání jako reprezentační kapitán (1989 – 1991)
Trenérská kariéra:
- AC Sparta Praha (1999 – 2001)
- asistent trenéra reprezentace České republiky (1998 – 2001)
- Racing Štrasburk, Francie (2001 – 2003)
- Vissel Kóbe, Japonsko (2004)
- Al Wasl, Spojené arabské emiráty (2006)
- Al Ahlí, Spojené arabské emiráty (2007-2009)
