Nečasův táta otevřeně o boji s rakovinou. Bylo to brutální… O co žádal hvězdného syna?
Hokejová superstar Martin Nečas si obstaral životní sezonu. Jako teprve třetí český hokejista po Jágrovi a Pastrňákovi dosáhl na kótu 100 bodů v NHL, na únorové olympiádě v Miláně byl jasně nejlepším hráčem národního týmu. Před měsícem pak při vyhlášení Zlaté hokejky obdržel oficiální štempl, že je v tuzemsku nejlepší plejer. A právě při předávání prestižní trofeje došlo na dojemnou chvíli, kdy 27letý útočník Colorada zmínil tátův statečný boj s rakovinou. Právě o nejtěžších chvílích života (a zdaleka nejen o nich) Martin Nečas starší (59) promluvil v obsáhlém rozhovoru pro iSport. „Měl jsem strach, ale jakmile vidíte světlo na konci tunelu, musíte zamakat,“ líčí otevřeně muž, jenž systematickou prací doma na Vysočině vychoval syna v renomovaného světového hokejistu.
Necelého půlroku jste vzdoroval rakovině, máte konečně dobré zprávy?
„Ano. Na onkologické komisi mi řekli, že jsem vyléčený. Mám neskutečnou radost.“
Lze popsat, jak náročné období za sebou máte?
„Nejtěžší to bylo po únorové olympiádě. Už během ní jsem měl náznaky, že to není dobré. Udělali mi biopsii, přišel nález na mandli, postupně se rakovina rozlezla po krku, musel jsem okamžitě začít s chemoterapiemi a ozařováním. Sebrali mi kus měkkého patra, nasadili maximální dávky a nakonec jsem to naštěstí ustál, rakovina začala ustupovat. Doktoři na Žluťáku (Masarykův onkologický ústav) a v nemocnici u sv. Anny odvedli skvělou práci. Nález byl v pokročilém stadiu, všichni specialisti se perfektně trefili s nasazenou léčbou. Ještě jednou jim za to děkuji. Zejména panu profesorovi Gálovi.“
Jak jste na zdravotní problémy přišel?
„Byl jsem na tři týdny v Americe, rozbolelo mě v krku, cítil se po návratu unaveně. Nejdřív jsem si říkal, že je to jet lagem po cestě zpátky, ale doma jsem začal chodit po doktorech, pokaždé to přeléčil antibiotiky. Ale stejně se mi to nezdálo, tak jsem podstoupil biopsii na mandli a potvora (rakovina) byla tam. Ještě jsem odletěl na olympiádu a bezprostředně po ní se domluvila operace. Den před zákrokem mě vzali na CT vyšetření, kde se právě zjistilo, že rakovina postupuje a rozlézá se. Plán se změnil na chemoterapii, ozařování s tím, že se potom případně potřebný kus vyřízne.“
Snášel jste tvrdou léčbu?
„Dva měsíce jsem nejedl a nepil, měl jsem vývod. Živil jsem se pomocí tekuté stravy ze stříkačky. Nepolykal jsem, po ozáření jsem měl krk zcela nefunkční. Bylo to brutální.“
Rakovina zasáhne vždy celou rodinu, jak složitě se s tou informací vyrovnával přímo Martin, tou dobou hrající za Colorado?
„To víte, že to bral těžko. Martinovi jsme nechtěli dlouho nic říkat, ale jednoho dne při videohovoru pochopil, že se něco děje. Tím se to profláklo. Nabídl se, že okamžitě přiletí domů. Hned jsem mu to rozmluvil a požádal ho: Mně teď nejvíc pomůžeš, když budeš hrát dobře a pro mě… A zrovna tehdy po olympiádě se rozehrál do parádní formy. To mě strašně drželo nad vodou, nezapírám. Museli mi dávat i opiátové náplasti, měl jsem velké bolesti.“
Zapojte se do diskuze
Naštěstí jste bývalý vrcholový sportovec, navíc chlap z Vysočiny. Ti se jen tak nedají.
„Na sto procent. Doktoři mi říkali, že jsem úkaz v tom, jak jsem to i vzhledem k věku zvládl. Zabojoval jsem, hlavu měl dobře nastavenou. Bral jsem to celé jako velkou výzvu a umanul si, že to prostě dám. Manželka se kousla taky neskutečně. Řada těžkých dnů by se našla. V krku jsem nic necítil, a aniž bych to věděl, pozvracel jsem se. Vyžral jsem si to, ale jakmile vidíte světlo na konci tunelu, musíte zamakat. I díky podpoře lidí kolem mě se vše zvládlo. Jezdil jsem každý den na ozařování, neustále rozpíchané žily, kapačky, odběry, paní mě pořád vozila. Užila si. Musím smeknout, v Brně na onkologii jsou neskuteční fachmani.“
Poprosím o upřímnost, měl jste o sebe strach?
„Určitě měl. Na poslední chemoterapii už jsem musel zůstat v nemocnici, byl jsem úplně dead, jak se říká. V agónii. Ale asi nejhorší chvíle nastala zhruba po třech týdnech léčby, kdy pořád nenastával progres k lepšímu. Nelepšilo se to a já si připadal jako troska, spal jsem dvacet hodin denně, nemohl vyjít schody. Pořád jsem se nedokázal sám napít, svaly nefungovaly, voda mi tekla z pusy ven. Až po měsíci jsem začal trochu fungovat, cítil jsem postupný obrat k lepšímu, což mě obrovsky nakoplo. Ale do toho pořád přemýšlíte o své rodině, o nejbližších. Celý život se vám přitom promítne hlavou. Pořád se za něčím honíte a najednou vám dojde, že už tady klidně nemusíte být. Všechny možné myšlenky vám cvakají v hlavě a jen si přejete, abyste na světě ještě nějakou dobu pobyl.“
Kabina Colorada zavalila Martina vlnou podpory
Už jsme to nakousli, ale Martinovy excelentní výkony za Colorado vás držely nad vodou…
„Jednoznačně. My žijeme sportem celý život a Martin si pěkně rozjel kariéru. Vyhrál titul mistra světa, daří se mu v NHL, dostal se do skvělého týmu v Coloradu s šancí na Stanley Cup, podepsal peckový kontrakt (osmiletý na 92 milionů dolarů). Teď kurňa ještě ten pohár získat! Líbí se mi, že pořád zůstává neskutečně zažraný do práce. Jen co se vrátil po sezoně domů, tvrdě maká na další sezonu. Carolina, za kterou roky hrál, vyhrála pohár, což kluka zase postrkává k tomu, aby byl zase o kousek lepším hráčem a ještě větší měrou pomohl Avalanche k titulu. Má na to ještě hromadu let, věří tomu, že v klubu udrží silnou konkurenci a i v budoucnu budou podepisovat dobré hráče, aby šance na zisk Stanley Cupu byla co největší.“
Ceníte si, že Martin nedával navenek znát, že bojujete o život a nakonec dokázal urvat úžasných sto bodů v základní fázi NHL?
„Moc! Je to zkrátka frajer. My spolu nemáme klasický vztah otec – syn, oběma nám přijde, že jsme spíš bráchové, kámoši. Proto nás to oba sebralo. Za nějaký čas o mých problémech řekl klukům v kabině Colorada, čím si zrovna procházím. Okamžitě ho zavalili obrovskou vlnou podpory.“
Pak o vás, o obou rodičích, moc hezky mluvil na vyhlášení Zlaté hokejky, kde jste také nechyběl. Dojal vás?
„Jo, jo. Nečekal jsem, že to udělá. I takhle zjistíte, že na světě není nic víc než rodina. Můžete mít kamarády, ale ty správné spočítáte na prstech jedné ruky. A to já mám ještě velké štěstí, že jich mám dostatek. Na Vysočině máme pevné vztahy, zvlášť my sportovci. Martin to má založené úplně stejně, potřebuje k sobě spokojenou rodinu a partu dobrých lidí. Je to pro něj strašně důležité.“
Po příchodu do Colorada potřeboval přízeň Nathana MacKinnona, šéfa kabiny. Brzy si ji získal, co říkáte?
„Souhlasím. Martin z něj měl respekt, navíc přišel z Caroliny výměnou za Rantanena, kterého měli v mančaftu rádi. Takže hráči byli docela naštvaní, že ho dal klub pryč. Veškeré nálady se rozplynuly loni v kempu, do kterého přišel Martin nasekaný, perfektně připravený. MacKinnon pochopil, že je Martin dříč, takže od té doby jsou velmi dobří kamarádi, uznání tam je i z ‚Mekáčovy‘ strany. Navštěvují se, Nathan občas chodí k Martinovi domů do vířivky, pokecají. Co si budeme povídat, vztahy jsou strašně důležité, bez týmové chemie nemáte nárok na úspěch. Kabinu mají v Coloradu výbornou.“
Což se prokázalo i při Martinově útoku za stovkou bodů, viďte?
„Určitě. Poslední tři zápasy sezony mančaft hrál hodně na Martina, aby kýžené stovky dosáhl. Je to zkrátka milník, a jakmile se mu blížíte, dostanete se trochu do křeče, aby to vyšlo. Vyšlo to v předposledním zápase a z radosti všech hráčů okolo Martina šlo vidět, jak moc mu stovku přejí. I kouč Bednar v tom sehrál roli, všichni si řekli v kabině, že to pro Martina dosáhnou, protože si to za práci pro tým zaslouží. To bylo super, až dojemné. Škoda play off, první dvě kola byla výborná, ale pak přišlo Vegas, které otupilo první lajnu. Je to jen můj názor, ale přišlo mi, že kdyby se trochu víc připojili Nelson s Ničuškinem, mohlo to dopadnout jinak. Kdežto Carolině zahráli kluci ze zálohy, Staal najednou začal střílet góly, Hall byl v NHL pomalu na odpis a v play off skončil druhý v bodování. Roddie (kouč Brind 'Amour) to tam dal neskutečně do kupy.“
Co pro tátu znamená, když jeho syn, jemuž se odmala věnuje den co den, vyhraje Zlatou hokejku a stane se oficiálně nejlepším hokejistou v Česku?
„Vážím si každé ankety, zvlášť té, v níž rozhodují svými hlasy trenéři a novináři z branže. Martin si vítězství taky považuje. Aby ne, je to sportovec a každý správný sportovec chce vyhrávat. I když je s Pastou velký kamarád, navzájem si přejí, ocenění bere prestižně. Jo, je to pecka. V mých očích podobná jako sto dosažených bodů v NHL. Vezměte si, že ani legendám jako byli Patrik Eliáš nebo Petr Nedvěd se to nepodařilo, byť těsně.“
A to ještě celkový pohled na sezonu mohl být zajímavější, kdyby Češi těsně nepadli v olympijském čtvrtfinále v prodloužení s Kanadou…
„Strašná škoda! Na olympiádě jsme se zprvu hledali, bylo to kostrbaté, ale zápas s Kanadou byla fantazie. Neskutečný výkon od našich, ‚Mekáč‘ se pak Martinovi přiznal, že byli zaskočení a že je Češi mohli dostat. Zarazila je naše aktivita, styl hokeje se strašně líbil i mně. Nebyli jsme zalezlí. Já to říkám pořád. Ať hrajete s kýmkoli, musíte na soupeře vytvořit tlak. Pořád platí, že nejlepší obrana je útok.“
Získat si respekt soupeře.
„Přesně tak. Dostanete se soupeři pod kůži, znejistí a hned se vám líp hraje. Zápas neskutečně gradoval, Radim Šimek se mohl v prodloužení stát na pár dnů nejslavnější Čechem v zemi. Ale i tak to byl zážitek. S top světovým výběrem jsme hráli absolutně vyrovnanou partii, zastínili jsme to rozčarování z předchozích utkání. Přijde Světový pohár, další olympiáda, třeba se dočkáme velkého triumfu na těchto akcích.“
Vítáte osobně nástup Patrika Eliáše coby nového generálního manažera? V mých očích velmi důležitý krok hlavně pro hráče NHL, kteří se s novými trenéry Motákem, Grossem a Králem neznají.
„Jednoznačně. Jak říkáte, klíčové je to zejména pro kluky z NHL. Respekt je potřebný a Patrik je v NHL veličina, známá osobnost. Na pozici generálního manažera někoho takového potřebujete, jako pojítko mezi trenéry a kabinou hráčů, kteří jsou zvyklí z NHL na určité věci. A i směrem k získávání hráčů z NHL na mistrovství světa jsem si jistý, že Patrik odvede výbornou práci a je tou pravou volbou. Pokud v NHL něco potřebujete a zjistíte, že na opačné straně drží telefon váš někdejší spoluhráč nebo protihráč, věci zaklapnou do sebe. Konexe dělají strašně moc i ve smyslu, zda hráče dostanete, nebo ne.“
V českém kolektivním sportu málo trénujeme
Martin je vášnivý fanoušek fotbalu, dobře ho umí, což je hlavně vaše zásluha. Sám jste to po lyžařské kariéře dotáhl do třetí nejvyšší soutěže. Hokej s fotbalem jsou u nás národními sporty. Předpokládám, že jste u českého vystoupení na MS trpěl…
„Na rovinu, nelíbilo se mi to. Chápu, že nemáme široké hráčské zastoupení ve špičkových světových klubech, pouze jedince. Ale mně jde vždycky v prvé řadě o výkon. A naše předvedená hra byla hrozná.“
Příčin je hned několik, ale vy byste asi nejvíc mohl rozpitvat proces výchovy zdejších hráčů v kolektivních sportech, kde zaostáváme za světem v dovednostech. Co je hlavní problém?
„Jednoznačný. V českém kolektivním sportu málo trénujeme. A teď nemyslím zrovna v mládeži. Tam je důležité být rozkročený mezi víc sportů kvůli motorice. Jenže my máme obrovský deficit v práci u dospělých, kde je to jenom o penzu práce. Vidím to na mladém, kolik hodin denně věnuje tréninku. A jak je to v extraligovém klubu? Přes léto obvykle pouze jednou týdně dvě fáze. Nezlobte se na mě, co to je? V devět přijdou na zimák a v jednu jsou doma. Nechci tady pořád mluvit o Martinovi, ale jen povím, kolik toho odtrénuje v létě on. V sedm ráno jde běhat do posilovny na hodinu a půl, na další hodinu a půl jde na led, pak znovu do fitka a navečer třeba na tenis. Ne zapinkat si, ale dát si pořádně do těla.“
Protože ví, že bez toho v ostré světové konkurenci nemá naději.
„Bez hrubé fáze se neobejdete. Není lepší způsob nabírání hodnot VO2 max než při klasickém běhu. Běhal jsem na lyžích, kde je VO2 max naprostý základ. Míval jsem přes osmdesát, dneska jsou extraligoví hokejisti v průměru na pětašedesáti. Resumé je jednoznačné, málo trénujeme. Podívejte se na fotbalisty, jak na mistrovství fyzicky zaostávali za ostatními. Jakmile nejste kondičně na výši, nejde vám správně ani hlava. Fyzicky jsme byli úplně dead, k tomu tam byly rozpoznatelné další rezervy ohledně správného systému pro hráče, jako jsou Patrik Schick nebo Pavel Šulc, ale do toho už se nechci tolik pouštět. Hlavní problém tkvěl v nedostatečné fyzické připravenosti. Naše hráče braly křeče, zatímco soupeři byli jako čamrdové. O rozdílných dovednostech se nemá ani smysl bavit. Protože jsem měl co do činění s vrcholovým sportem, s Martinem jsem od začátku věděl, co je třeba dělat, aby se uplatnil. Ve zlatém věku motoriky obratnost, šikovnost a kvalitní dávky fyzické přípravy. V patnácti v dorostu jsme trénovali každý den, v úterý a ve čtvrtek dvakrát. Třeba i formou her. Hráli jsme všechny sporty, basket, fotbal, skákali přes švédskou bednu, na trampolíně dělali salta. Ve Žďáru byli místní kluci přeborníci kraje ve fotbale, naši kluci z hokeje je na menším hřišti porazili.“
Patříte k těm, kteří mají slabost pro sportování severských národů a jak se tam stará stát?
„Fascinuje mě především Norsko s necelými šesti miliony obyvatel. Jak neskutečným způsobem se tam zvedl fotbal s hokejem. Ta úroveň profesionality. Stát zajistí potřebný servis, sportoviště pro rodiny s dětmi, zázemí má široká veřejnost neskutečné. Kultura pohybu v naprosté kráse. Naši politici se neustále hašteří, kydají na sebe špínu, zatímco na severu narazíte na skutečné politiky, pracující pro lidi a na opravdové státníky. Každá investice do sportu a školství tam má smysl. Jako národ neskutečně drží pospolu. Nejen fotbalisti, ale i fanoušci teď v Americe udělali Norsku obrovskou reklamu. Neskutečný příklad pro celý svět. Norsko i Švédské mám díky lyžování objeté ještě za komunismu, už tenkrát byli jinde. Všechno je to o lidech a jejich zásadách.“
MilHann