Český sport je Potěmkinova vesnice. Vaříme medaile, ale mladé od něj odrazujeme, pálí legenda

Video placeholder
Norský model, inspirace pro Česko. Jan Macháček na konferenci e15 Sport a Business
Bývalý ragbyový reprezentant Jan Macháček na konferenci e15 Sport a Business
Šéfredaktor deníku Sport a iSport.cz Lukáš Tomek na konferenci e15 Sport a Business
Rozdíly v zapojení do sportu u české a norské populace. I to se řešilo na konferenci e15 Sport a Business.
Jan Macháček na konferenci e15 Sport a Business v diskuzi s šéfredakotrem deníku Sport a iSport.cz Lukášem Tomkem
Ivana Večeřová na konferenci e15 Sport a Business
Kateřina Neumannová na konferenci e15 Sport a Business
Jiří Ježek na konferenci e15 Sport a Business, která vzniká ve spolupráci s iSport.cz
19
Fotogalerie
Lukáš Tomek
Ostatní
Vstoupit do diskuse (10)

Český sport se chlubí medailemi, ale selhává v tom nejdůležitějším – v budování vztahu mladých lidí a dětí k pohybu. A ještě na to vynakládá obrovské množství veřejných peněz. Ragbyová legenda, trenér, dnes učitel a spoluzakladatel projektu Trenéři ve škole Jan Macháček v mimořádně otevřeném rozhovoru boří zažité představy o fungování českého sportu. Kritizuje systém financování, posedlost výsledky, nedostatečné vzdělávání trenérů i roli sportovních svazů. A nabízí cestu ven – i díky norské inspiraci.

Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně

Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás

Bez servítek. Jan Macháček na konferenci Sport & Business, kterou pořádaly redakce iSport.cz a E15 pálil ostrými. „Peníze bych dal především školám. Protože školy, ne svazy, se starají o celou populaci,“ řekl na akci, jejímž hlavním partnerem byla loterijní společnost Allwyn a dalšími pojišťovna D.A.S. a ČSOB.

Jaký je podle vás současný stav sportování mladé populace v Česku?
„Není dobrý. Když se podíváme na statistiky, kolik dětí sportuje v jakém věku, vidíme, že v deseti nebo dvanácti letech jich sportuje hodně, ale v osmnácti už ne. Ten odklon od sportu je obrovský. Jako společnost děti od sportu doslova odrazujeme. Tlačíme na ně a ony s tím nakonec seknou, protože je to nebaví.“

Nedostatek pohybu se projevuje mimo jiné dramatickým nárůstem počtu dětí a mladistvých s nadváhou a obezitou. Celý trend navíc ještě prohloubilo covidové období. Co je zásadní příčinou tohoto stavu?
„My dospělí, kteří celý systém nastavujeme, na děti nepůsobíme dobře. Neměli bychom na ně tlačit, měli bychom je vést k tomu, aby sport vnímaly jako zábavu, jako prostředek vlastního rozvoje, který je baví. Jenže my děláme opak. Spousta rodičů i trenérů vkládá do dětského sportu vlastní ambice. Systém je navíc nastaven tak, abychom vykazovali hlavně výsledky a počty účastníků. Z matematického hlediska je to hra nikoli s nulovým, ale dokonce se záporným součtem. Čím víc soutěžíme, tím je to horší.“

Podle medailí se zdraví populace neměří

Co by tedy mělo být základním cílem společnosti při podpoře sportu?
„Zájmem společnosti by samozřejmě mělo být zdraví populace. A pohyb je jednoznačně jedním z nejdůležitějších předpokladů zdraví. O tom se vůbec nediskutuje. Jenže když se rozhoduje, kam dáme peníze na pohyb, najednou je posíláme do institucí, které nedokážou ovlivnit celou populaci. A efektivitu těchto investic ještě hodnotíme podle medailí, které získá ani ne promile, ale promile z promile populace.“

Stát v tomto ohledu do značné míry přenesl odpovědnost na sportovní svazy. A ty podle vás tedy tuto roli neplní dobře?
„Asi spoustu lidí nepotěším, ale svazy nejsou dobrým nositelem programu, jehož cílem je zlepšování zdravotní kondice populace. Když se podíváte na demografickou křivku našeho organizovaného sportu, připomíná obrácený koštýř na víno. Dole je široká baňka, to jsou děti. Ty rychle nabereme, ale zase je strašně rychle ztratíme, protože je odradíme. Samozřejmě - ve věku kolem deseti nebo dvanácti let sportují organizovaně desítky procent dětí. Ale v rámci celé populace je situace dramaticky jiná. Jsme pod evropským průměrem.

V médiích se často objevuje argument, že podporou sportu pomáháme prevenci a zdraví populace. Tak to tedy podle vás není?
„Podívejte se - my bychom měli sledovat především to, kolik dětí, do kterých prostřednictvím svazů investujeme, bude sportovat a zdravě žít ve dvaceti nebo ve čtyřiceti letech. Jenže to už nikoho nezajímá. Zajímají nás medaile, kdo se kde umístil. A jsme úplně vytržení z toho, když někde vyhrajeme juniorské mistrovství nebo uspějeme v ještě mladší kategorii.“

To podle vás důležité není?
„Je hezké, když se někdo snaží a něco vyhraje. Ale jinak to z hlediska vztahu populace k pohybu a sportu důležité není.“

Současný systém dokonce přirovnáváte k Potěmkinově vesnici. Nalijeme do něj obrovské množství peněz, abychom uměle vytvořili velmi úzkou elitu…
„Přesně tak. Nedávno jsem v autě poslouchal výbornou sérii Českého rozhlasu Systém Kaderka. Je tam popsáno, jak tenisovým systémem protékaly stamiliony korun. Stát to obhajuje tím, že jde o zdraví populace, šéf svazu zase argumentuje: Nechte mě být, podívejte se, kolik vozíme titulů z různých šampionátů a turnajů. Který jiný svaz je takhle úspěšný jako tenis? A jak to skončilo, víme. Horší je, že ze svého laického pohledu nevidím nějakou velkou reflexi, která by se tohle snažila napravit. Moc se mi líbí aktivity spojené se safeguardingem, tedy vytvářením bezpečného sportovního prostředí. Tohle je základ dětského sportu – předávat dětem životní hodnoty, z nichž jednou je i vztah k pohybu. Právě o to jde.“

Kde vidíte další zásadní nedostatky současného sportovního systému v Česku?
„Teď učím na základní škole v Praze 6, takže mám možnost porovnat školní a sportovní prostředí. A to sportovní je z hlediska kvalifikačních a kompetenčních nároků freestyle a totální chaos. Kolik hodin musí strávit učitel studiem, než ho vůbec pustí k dětem?“

Upřímně teď nevím…
„Podle mezinárodních norem je to osm tisíc hodin. Pět tisíc bakalářské studium a další tři tisíce magisterské. A trenér, kterého pustí k dětem ve sportovním klubu? Má třeba licenci C, což je nějaký víkend. Licence B se dá udělat za čtyři víkendy. To je úplný výsměch. Přitom trenéři působí přímo na děti, bez nějaké větší kontroly. I to je jeden z indikátorů zdraví našeho sportovního prostředí.“

Tak ono to souvisí i s tím, že trenéři jsou v Česku často zoufale placení za to, co odvádějí. A když jsou mizerně placení, těžko na ně může někdo tlačit, aby se dál vzdělávali.
„Ano, to je začarovaný kruh. Dejme jim víc peněz a zároveň zvyšme nároky. Jedna odučená hodina učitele stojí podle mého odhadu někde kolem dvou tisíc korun. Když někdo odučí hodinu dějepisu, městskou část to stojí dva tisíce. Trenéři mají zlomek této částky, přitom jejich působení na děti je podobně, ne-li více důležité. Samozřejmě ne všechny ty peníze doputují přímo k učiteli nebo trenérovi. Ale když trenér dostane důstojně zaplaceno, tak sakra na něj konečně můžeme mít nároky, aby se dovzdělal. Teď tu ale často proudí peníze do sportu zcela neefektivním způsobem.“

Co tím myslíte?
„Třeba to, že s tlakem na výsledky v nízkém věku dětí nepřímo souvisí i financování sportu. Jednoduše - kdo je úspěšnější, zaslouží si víc peněz. Co pak tedy dělají svazy a kluby? Tlačí na výsledky, místo toho abychom budovali vztah dětí ke sportu a k tomu, aby si dítě vyzkoušelo co nejvíc sportů.“

Vítězit? Pro děti to není zásadní důvod, proč sportují

Často ale slýchám argument, že i samotné děti přece potřebují vyhrávat. Že vítězství je pro ně jednou z hlavních motivací ke sportování…
„To je jeden z velkých omylů. Protože to, že vyhrávat je důležité, jim říkáme my dospělí. My rodiče, my trenéři. Ony samy si to nemyslí.“

Podle výzkumu AspenInstitute z roku 2026 na velkém vzorku dětí ve věku od 10 do 17 let vítězství skutečně nepatří mezi nejdůležitější důvody, proč děti sportují. Daleko důležitější pro ně jsou radost spojená se sportem a vztahy s kamarády a jejich podpora v týmu.
„A je to zcela logické. Když se dětí zeptáte, proč přijdou znovu na trénink, vítězství bývá až na jednom z posledních míst. Rozhoduje radost, parta kamarádů. S tím souvisí i otázka, kde by se měl dětský pohyb rozvíjet. Spousta lidí říká, že sportovní kluby nejsou spásou všeho, že bychom se měli zaměřit na rodiny. Jenže možnosti státu ovlivnit rodiny tak, aby se lépe staraly o pohyb svých dětí, jsou také velmi omezené.“

Co s tím tedy?
„Podle mě je jedinou institucí, která může plošně ovlivnit dětský pohyb, škola. Nic jiného. Školou prochází sto procent populace daného věku. Vyspělejší, uvědomělejší národy si to samozřejmě uvědomují a těžiště rozvoje pohybu je u nich ve školách, nikoli ve sportovních klubech. Ty fungují jako nadstavba.“

Často se jako příklad dobrého systému sportování zmiňuje Norsko, kde jasná pravidla zavedli už v roce 1987. Dnes mají nejen mimořádně aktivní populaci, ale také šampiony, jako jsou Haaland, Klæbo nebo Ingebrigtsen. Jejich systém stojí na několika pilířích. Výsledky nejsou v dětském sportu hlavním cílem, do 12 let se omezují žebříčky, tabulky, předčasná specializace i cestování za soutěžemi. Děti si mohou vybírat sporty i množství tréninků, kluby mají spolupracovat, méně talentované děti nesmějí být vyřazovány. Důležitá je také finanční dostupnost, psychologické bezpečí, právo dělat chyby i možnost dětí spolurozhodovat. A pokud se rozdávají medaile, mají je do 12 let dostat všichni. Co na to říkáte?
„Já bych to jenom podepsal. Myslím, že i naše aktivity v oblasti safeguardingu by se o to měly rozšířit. Udělejme z toho chartu sportovních klubů nebo chartu dětského sportu. A peníze by měl dostávat jenom ten, kdo ji podepíše a bude respektovat. A hotovo.“

Co Norsko získává tím, že netlačí na brzkou specializaci a buduje u dětí především vztah ke sportu?
„Přiznám se, že nejsem odborník na Norsko. Našel jsem si ho proto, že mě tohle téma trápí už hodně dlouho. U nás se často říká, že je nutné od pěti let bruslit nebo dělat gymnastiku. A nejhorší je, že to s sebou táhne i ostatní sporty. Já jsem dělal ragby a najednou se ragby dělá od šesti, dokonce od čtyř let. Kvůli konkurenci ostatních sportů. Kdo si urve dítě dřív, ten si ho drží.“

Jak se sportuje v Norsku a v Česku?

A když si ho urve, dostane na něj dotaci.
„Ano. A my ještě tvrdíme, že raná specializace je nutnou podmínkou toho, aby se dítě mohlo stát mistrem ve svém oboru. Už je nám samozřejmě jedno, že těch deset tisíc dalších skončí bůhvíkde. A pak přijde realita. Norsko získává na zimních olympijských hrách nejvíc medailí nejen v přepočtu na obyvatele, ale i v absolutních číslech. Pět a půl milionu obyvatel a mají víc medailí než Čína nebo Amerika. A ještě si dovolí ranou specializaci odmítnout. Dokonce si to napíšou přímo do své charty. My se k tomu stavíme zády a říkáme: Tam to mají jiné, tam je zima… Jenže oni jsou výborní i ve spoustě dalších sportů.“

Ano. Ve fotbale, házené, atletice, golfu nebo třeba i v šachu.
„To je neuvěřitelné. Já jsem si Norsko vybral právě proto, že popírá naši zvrácenou logiku a ukazuje, že to jde. Norové nedělají Potěmkinovu vesnici jako my. Oni se poctivě starají o celou šíři populace. A jejich medaile jsou odrazem toho, jak se starají o všechny. Kdežto my tady vaříme medaile z toho, jak se staráme o velice malou skupinu lidí. A že při tom spousta dalších odpadne? To nás moc nezajímá.“

Špatný tělocvik dnes představuje velký problém

Podle Evropského výběrového šetření o zdraví sportuje v Norsku alespoň jednou týdně 84 procent populace starší patnácti let. A dvě třetiny Norů zvládnou 150 minut sportovní aktivity týdně. V Česku je to méně než třetina. Vy jste spoluzakladatelem projektu Trenéři ve škole. Co vám tato zkušenost ukázala?
„V roce 2019 jsme přišli s myšlenkou propojit sportovní a školní prostředí tak, aby to dávalo smysl. Trenéři často nemají dostatečné pedagogické vzdělání, aby mohli ve školním prostředí samostatně fungovat. Tak jsme vymysleli, že je dáme k paní učitelce na první stupeň a necháme je tam třeba jenom měsíc, aby děti nezačali nudit tím jedním sportem. Celý koncept se překvapivě dobře uchytil. Dnes už funguje tuším na 350 školách a všichni si ho chválí. Jeho přínos nám potvrzovala i dotazníková šetření. Vidím v tom jeden z možných modelů fungování sportu u nás. Trenéři by neměli pracovat jenom v klubech, ale především ve školách, kde mohou děti inspirovat k pohybu.“

Proč je dnes role školy v rozvoji pohybu mnohem důležitější než dřív?
„Mně je přes padesát, a když jsem byl malý, měli jsme nějakých patnáct až dvacet hodin spontánního, neorganizovaného pohybu týdně. To dnešní děti vůbec nemají, jsou to jednotky hodin. Třetina dětí se mimo školu nehýbe vůbec. Když byl za nás špatný tělocvik, tak to vlastně nevadilo. Dneska, když tělocvik není dobrý, to vadí hodně. Protože je to jediný pohyb, který některé děti mají. Přitom učitelky nemají v oblasti pohybu lepší vzdělání než dřív, spíš horší, a některé k němu bohužel nemají ani dobrý vztah. To si dovolím říct jako jejich kolega, který je respektuje a ví, kolik jiné práce musejí zvládnout. Je třeba jim pomoct. A přivést do školy trenéry je jedna z osvědčených cest. Tandem učitele a trenéra prokazatelně pomáhá tomu, aby dítě mělo z pohybu radost. Projekt Trenéři ve škole ale ukázal, že to jde.“

Kdybyste mohl v českém sportovním prostředí okamžitě změnit jednu věc, která by nás přiblížila k norskému modelu, co by to bylo?
„Peníze bych dal především školám, aby z nich platily trenéry. Protože školy, ne svazy, se starají o celou populaci. A chtěl bych, aby se i trenéři ze sportovních klubů starali především o celou populaci, nejen o tu vybranou část, která k nim dorazí.“

Myslím, že jste si tímhle rozhovorem udělal řadu nových přátel ve sportovních svazech…
(směje se) „Doufám, že mám ve sportu pořád hodně přátel. Ale mám perspektivu bývalého profesionálního sportovce, trenéra a teď i učitele. A už je mi taky tolik, kolik mi je, takže se nebojím k tomu vyjádřit. Podporuju spoustu trenérů, kteří to dělají dobře a snaží se. Akorát ten systém by se podle mě potřeboval trochu změnit. Trochu hodně...

Vstoupit do diskuze (10)

Doporučujeme

Články z jiných titulů