Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno 18°C

Obžalovaný Miroslav Pelta exkluzivně o soudním procesu: Mívám slzy v očích!

Autor: nem

Už naše prabáby říkaly, že se soudem je to jako s felčarem. Nejlepší je, když tam člověk nemusí. Miroslav Pelta (55) musí! Má za sebou výslechovou fázi v ostře sledovaném procesu.

Bývalý šéf fotbalu a vlastník Jablonce je obžalován z údajnými machinacemi se státními dotacemi. Předsedkyně tribunálu v Praze Lenka Cihlářová odročila pokračování na termíny 24. až 28. srpna a 29. září až 2. října.

Podle obžaloby měli Pelta a exnáměstkyně ministerstva školství Simona Kratochvílová šoupat s 454 miliony korun tak, jak se jim to hodilo. Prý podle známostí a prospěchu z adresátů bankovek. Státní zástupce navrhl flastr pět až dvanáct let vězení. „Trvám si na tom, že jsem nevinný, a ve své výpovědi jsem se snažil jasně deklarovat a vysvětlit soudu, co si o všem myslím,“ pronesl Miroslav Pelta. Pak se v kavárně kousek od budovy Městského soudu v Praze vyhlášený šíbr rozhovořil exkluzivně pro Blesk. I o tom, že bývá během soudu naměkko.

Při své obhajobě jste prohlásil, že proces je řízený. Co vás k tomu vede?
„Ta kauza vznikla proto, že na ministerstvu školství někdo zjistil, že se něco prověřuje, a podle mne má z velké části politické pozadí.“

Jaké máte na mysli?
„Nechci to blíž specifikovat. Myslím si, že i ten policejní zásah byl v době, kdy ještě nebylo o ničem rozhodnuto. Na mě to dělá dojem, že se někomu hodilo, aby byla část politického spektra zasažena ochromením akceschopnosti. Aby se na ni přenesl stín z jiné části.“

Vy jste v té době nebyl jen tak nějaká figurka. Byl jste šéfem největší sportovní organizace v zemi. Spolu s vámi je obžalován Miroslav Jansta, což je persona i mimo sport. Kdo by měl zájem vás, kteří jste byli společensky nahoře, sundat dolů?
„Člověk o tom může přemýšlet, jak chce. Jako já ve chvíli, kdy se to stalo, a zjistil jsem, kdo je odvážen do cel. Pan Březina, pan Jansta, já, další úředníci. Vždyť s Karlem Březinou jsme nic nedělali. Byli jsme jen kamarádi, kteří chodí na fotbal, protože on ho miluje. S panem Janstou jsme také neměli žádný obchodní vztah, nebylo nic, o čem bychom rozhodovali společně. On řídil basketbal v Nymburku, já Jablonec a vedle toho jsme dobrovolně dělali všechno, abychom ze svých pozic pomohli českému sportu. On v basketbalu, já ve fotbale.“

Už je to přes tři roky, co jste byl zatčen. Změnil se vám svět. Jak jste ten čas prožíval?
„Musím říct, že tím, že mám Jablonec jako klub, musel jsem dostat jako dárek, nebo odměnu za celoživotní práci ve fotbale, to, že jsem zrovna trefil třetí místo v lize. To znamenalo přímý postup do skupiny Evropské ligy. V tu chvíli jsem dostal ten dárek, zhruba sto, sto padesát milionů korun. Dostal jsem šanci dělat dál svého koníčka na nezměněné úrovni. Během těch tří let se totiž stala ta zásadní věc, a sice astronomický propad příjmů z komerčního prostředí. Zájem podporovat Jablonec byl výrazně slabší než před tou kauzou.“

Miroslav Pelta u soudu
Miroslav Pelta u soudu

Ovlivnilo je vaše obvinění.
„Já je chápu. Četli o mně, že jsem obviněný. Mají partnery v zahraničí a ti mají kodexy, koho můžou podporovat a koho ne. V soukromém podnikání jsem se dostal do situace, kdy jsem nemohl jednat s bankami o financování určitých projektů. Byl jsem v izolaci.“

Čili jste tenhle soud vlastně musel netrpělivě vyhlížet?
„Přesně tak. To tříleté čekání bylo velice nepříjemné. Jsem šťastný, že to začalo. Já nechci nic odkládat. Říkal jsem si, pojďme si říct, co se vlastně stalo. Já se na nikoho nezlobím, nemám žádnou zášť. Nikomu nic nevyčítám a jsem rád, že ten proces začal.“

Víte, jak to chodí. Lidé umí být škodolibí, slyšel jste během těch tří let nějaké fórky typu: Hochu, půjdeš do lochu?
„Ne. Musím říct, že ve společnosti a hlavně ve sportovním prostředí cítím neskutečnou solidaritu. Myslím si, že proto, že jsem za těch třicet let ve fotbale a v České unii sportu pomohl sportu k současné pozici ve společnosti. Myslím, že jsme ho s panem Janstou dostali zpátky na koleje. Když po krachu Sazky politická garnitura řekla, že si nejsme schopni udržet ani zlaté vejce, měla pravdu. Nechali jsme se připravit o výnos z loterie, protože když máte loterie, tak máte jistotu. Měli jsme dluhy, ale dokázali jsme to vrátit na koleje. Dnes je Česká unie sportu silná a s jasným financováním. Pronajali jsme za výhodných podmínek sportoviště a areály. Rozvíjíme to. Mám z toho dobrý pocit.“

Vraťme se do soudní síně. Řekl jste, že paní ministryně Valachová slíbila všechno všem, chtěla být u všech hezká a moc se jí to nepovedlo. Co slibovala?
„V podstatě jsem to řekl v nadsázce, protože každý politik, ministr, který přiděluje nějaké peníze na investice, na provoz, tak když jste dobře vnímaný, tak máte dobrou pozici ve své straně. Takže každý politik má jediný zájem, aby byl společensky vnímaný pozitivně.“

To jistě, čili se jí něco povedlo?
„Já jí vůbec nic nevyčítám. Ona byla neskutečně pracovitá. Cestovala po celé republice, přestože byla z Brna, trávila od pondělí do pátku i víkendy prací. Jako matka od dětí, a to není žádná sranda. Život je samozřejmě takový, že já jsem taky, když za mnou jako předsedou přišly okresy, že mají takový a takový zájem, tak jsem jim také řekl: Kluci, já pro vás udělám, co bude v mých silách. Ona jako ministryně také. My spolu máme jediný rozpor.“

Povídejte.
„To, že se ministerstvo dopustilo, aby se ze sportovních dotací staly politické. Že ta role medvěda se přesunula z Poslanecké sněmovny, kde si mohli poslanci načíst nějaký objem prostředků, na ministerstvo. Tam se to zlomilo. Do té doby jsme o investicích rozhodovali na úrovni svazů. My jsme věděli, jaké jsou kde potřeby. Říkal jsem, že přece není možné, aby v jednom okrese bylo pět umělých trávníků a v jiném žádný. Chtěli jsme mít pokrytou celou republiku, kvůli zachování soutěží. Měli jsme i zpětné informace. Já si myslím, že o sportovním prostředí by měl rozhodovat sport. Samozřejmě že v nějakém režimu zákonů. Bylo by velice špatné čekat, co s námi udělá nějaká instituce, ve které budou mít vliv jen politici, a ne sportovci, kteří pak realizují sportovní činnost.“

V procesu jste spojován a obžalován s bývalou náměstkyní ministerstva školství Simonou Kratochvílovou. Ona se procesu neúčastní a vy jste podotkl, že se nedivíte, že je v nemocnici a nejde úplně o zánět slepého střeva. Jak na tom je?
„Mluvil jsem s jejími advokáty. Je to samozřejmě její soukromá věc, ale jedná se o psychické problémy, čemuž se nelze při tom tlaku divit. Ona navíc nemá to, co máme my. Doktor Jansta má svůj byznys, má svůj sport. Já mám svůj Jablonec. Ona je bez práce, protože v tuhle chvíli vás těžko někdo zaměstná. Nemá zajištěný svůj životní standard, je to pro ni s odstupem daleko mentálně horší. Byla tři měsíce ve vazbě, během té vazby jí náhle zemřel otec, neumožnili jí, aby mohla na pohřeb. To jsou věci, které člověku psychicky nepomůžou. A když vidí, jaké tresty pan státní zástupce navrhuje, tak ne každý to psychicky zvládne.“

Ve čtení obžaloby zaznělo, že jste využil známosti a pak i milostného vztahu s ní. Co se dělo v tom pověstném bytě na Senovážném náměstí, který jste paní Kratochvílové pronajímal?
„V tom bytě se nedělo nic. Pronajal jsem si ho na podzim 2016 pro syna, který se chystal do Prahy do školy. Pak se stala ta věc, že v lednu mě paní Kratochvílová ze dne na den požádala o pomoc, když ji paní ministryně byla nucena vystěhovat z bytu. Tak jsem jí nabídl, aby byt užívala, než se vyřeší ta jejich situace. Ony měly podezření, protože paní ministryně dostala informace, že jsou média, která se zajímají o to, že bydlí spolu.“

Pronesl jste o nich fotbalový bonmot, že měly stejný tah na branku. Co to znamená?
„Tak ony byly opravdu nerozlučná dvojice. Paní Valachová si přivedla paní Kratochvílovou na úřad jako ředitelku kabinetu, a to hned poznáte, že k ní má absolutní důvěru. Neměla důvěru k lidem, kteří na ministerstvu byli.“

Jak jste na tom psychicky vy? Působíte u soudu dojmem rozšafného bodrého muže.
„Já jsem takový, že se nepřetvařuji. To není žádná hra. Ten, kdo mě zná, ví, že jsem i ve složitých situacích vždycky pozitivní. Já mám práh bolesti výrazně posunutý. Fotbal mě to naučil. Když jste předseda svazu, vyřešíte Bohemky a ztratí se vám místopředseda svazu a další a další věci, tak musíte mít silnou psychiku. Na fotbal jsou napojeni lidé, že to bylo někdy i nebezpečné. My řešíme rozhodčí, my jsme také nemocní, vidíme ve všem podezření a problém. Ne vždy jsem se cítil komfortně, ale jsem takový, že jsem za ty roky získal ostruhy.“

Vy se výsledku procesu nebojíte?
„Podívejte se, kdybych přicházel před soud a věděl, že mi někdo řekl: Přines mi tohle za to, že jsem pro tebe něco udělal, tak bych řekl, že jsem udělal chybu. Myslím, že umím pracovat s realitou. Tohle je proces, kde ty paragrafy, za které já jsem obviněný, jako návod ve stadiu pokusu, tak to už ten název ve mně budí dojem, že tomu nerozumím. Tady se řeší, jestli byly informace veřejné, neveřejné, jestli mlčenlivost, nemlčenlivost. Já na to mám pohled sporťáka. Jsem člověk, který se z pozice předsedy fotbalu, místopředsedy Českého olympijského výboru a České unie sportu snažil, aby se do českého sportu prostřednictvím politické garnitury dostalo co nejvíc peněz. Když jsem mohl, tak jsem jel kdykoliv kamkoliv, abych pomohl klubu, malému, velkému, reprezentaci. Chtěl jsem, aby z fotbalu byla celonárodní záležitost. Proto jsem se snažil, abychom i na zápasech venku měli co nejlepší politickou garnituru. To není jen o fotbale na hřišti.“

Přelíčení není jen o hodinách před taláry. Když tak odjíždíte ráno z Jablonce do Prahy na soudní stání, jak vás vyprovází manželka?
„Musím říct, že mi drží palce. Je to ženská, která dbá na to, abych dobře vypadal. Připravuje mi oblečení. Děti, my všichni jsme pevná rodina. Všichni v regionu vědí, jak fungujeme, tak musím říct, že po této stránce mám absolutní podporu. Nejhezčí je, když za mnou přijde malinká čtyřletá vnučka a řekne mi: Dědo, já ti zítra držím palce. Ona tomu nerozumí, ale vidí mě v televizi a je nadšená, že jsem měl tu roušku s Jabloncem. Jablonec do toho. To se vám vlévají slzy do očí, protože to je takové férové a bezelstné. A jsou také lidé, kteří v České republice hodně znamenají, nechci je jmenovat, ale dostávám od nich neskutečné množství podpůrných esemesek.“