Zlaté slzy bolesti: Atlet Staněk léčí natržený sval, se kterým vyhrál ME
Moc dobře ví, jaké to je závodit zraněný, problémy se mu ostatně nevyhnuly ani před nedávným zlatým halovým mistrovstvím Evropy. Koulař Tomáš Staněk (29) teď léčí všechny bolístky, odletěl do vytoužené Afriky a doufá v olympijský průlom.
Měsíce dřel, úspěchu v koulařském sektoru obětoval mnohé, aby omezil riziko nákazy koronavirem, přestal třeba jezdit metrem. A pak mu dva týdny před halovým mistrovstvím Evropy ruplo ve svalu. Konec nadějí? Ne, Tomáše Staňka dal dohromady sportovní lékař Miloš Barna. Když se pár dnů po zisku zlaté medaile přišel koulař doktorovi ukázat, kromě cenného kovu coby výraz díků přibalil láhev vína. Ale kontrole bolavých svalů stejně neunikl. „Já si myslel, že se jdu jenom ukázat, a přitom tohle,“ drtil Staněk mezi zuby, když si ho Barna vzal do parády. Statný atlet však dobře ví, že k úspěchu jiná cesta nevede.
Co tu s vámi doktor prováděl? Vypadal jste, že docela trpíte…
„Po zlatu nic a tady se málem rozbrečím (směje se). Vytahoval mi injekcí tekutinu z váčku, kterou mám zezadu pod pravým kolenem. Nejspíš kvůli ní jsem si před šampionátem natrhl stehenní sval.“
Vy jste s ním ale měl problémy dlouhodobě, že?
„V létě jsem si sval potrhal hodně. Od té doby s ním problémy nebyly, ale v závěrečné přípravě už bylo tělo náchylnější a bohužel se to stalo. Byl to blesk z čistého nebe, nic mě nebolelo a najednou mi dva týdny před šampionátem ve svalu prasklo, hned jsem věděl, že to není úplně dobré. Doktor Barna je naštěstí čaroděj a dal mě dohromady.“
Co takové zranění chvíli před vrcholnou akcí udělá s psychikou?
„Věděl jsem, že nebudu moct házet naplno, takže plány, že hodím za 22 metrů nebo český rekord, byly pryč. Nebylo to nic moc.“
Na druhou stranu, vybojovat v takovém stavu zlato musí potěšit!
„To samozřejmě, ale musel jsem se trochu zapřít. Nebo spíš trochu hodně, čtvrtý jsem prostě být nechtěl, takže to trošku chtělo rozběhnout se hlavou proti zdi. Dal jsem do toho všechno a jen jsem se modlil, aby noha vydržela.“
Váš pátý pokus, kterým jste se dostal z neoblíbené čtvrté příčky do čela, jste taky hodně emotivně slavil.
„Já už si říkal, že všechny soupeře už asi nepřehodím, a jen jsem chtěl přidat pár centimetrů, aby aspoň nějaká medaile byla. Navíc v tom stavu… Já mám navíc ještě prasklé kloubní pouzdro na ukazováčku pravé odhodové ruky. Fakt to nebyla dobrá situace (směje se).“
Je zlato o to cennější?
„Že jsem v tomhle stavu hodil 21 metrů a 62 centimetrů, je pro mě úplně nepochopitelný. Možná i proto byla euforie taková, jaká byla.“
Na svém kontě máte pár nevděčných čtvrtých míst a řadu zranění. Je tohle zlato satisfakce?
„Stoprocentně. Myslím, že není moc atletů, kteří by do toho stejně jako já dávali hlavu, srdce a úplně všechno ostatní. Není to tak, že by mi skončil trénink a já si mohl dělat, co chci. Atletice obětuju svůj volný čas, žiju tím a všechno jí podřizuju. A když přijde okamžik, kdy vás život za tu dřinu odmění, radost je veliká.“
Slyšel jsem vás říkat, že třeba nesmíte k rybníku. Proč?
„Když odtrénuju, potřebuju ještě regenerovat. Já bych rád jel v létě někam do lomu, ale ať chci, nebo ne, když se budu válet na sluníčku, nepodám druhý den dobrý výkon. Asi bych si odpočinul, vyčistil hlavu, ale riziko, že bych byl na dalším tréninku oměklej a mohlo se mi něco stát, je obrovské.“
Chce to velké sebezapření?
„Mám to v hlavě už tak automaticky nastavené, že vlastně ani nevím. Atletika je moje povolání, a když chcete být v evropské a světové špičce, už hrají roli ty nejmenší aspekty. Už to není okresní přebor, a tak eliminujete co nejvíc věcí, které by vám mohly výkon pokazit.“
Teď je na řadě olympiáda v Tokiu. S čím tam pojedete?
„Helena Fibingerová, která mi pomáhá, mi říkala, že je na mně hrozně vidět, jak mi tohle vítězství psychicky pomohlo. Už se nemusím bát závodit s obrovskými Američany, protože já mám svoje kvality zase jinde. Toruň je dobrý základ pro Tokio, tam by bylo fajn prodat to, co se nepovedlo prodat v hale.“
Co to znamená v řeči čísel?
„Na olympiádě máte vlastně dva závody, kvalifikaci a finále, do té doby ještě zbývá spousta tréninků, asi přijdou i zranění, snad jen lehčí… Mluvit o umístění teď asi nejde, ale myslím, že mám na to hodit klidně 22,30.“
To by na minulé olympiádě znamenalo stříbro.
„No… Uvidíme (usmívá se).
Na tréninku s elitním koulařem Tomášem Staňkem. Kolik uzvedne na bench?
• iSport TV
Témata:
rozhovor, olympiáda, medaile, zlato, koule, hod, úspěch, sport, blesksport, Staněk, Olympijské hry, Evropa, lehká atletika, Tomáš Staněk, zlatá medaile, Tokio, Afrika, Helena Fibingerová, trénink
