Svoji zlatou medaili za titul halového mistra Evropy si musel koulař Tomáš Staněk nasadit sám, k české hymně se díval na digitální vlajky. „Říkal jsem si, že kdyby mi předal medaili někdo v plynové masce, rukavicích, ve skafandru a mělo to punc a glanc slavnostní chvíle, asi by to nebylo zklamání,“ povzdechl si.
O tuhle medaili se snažil celou kariéru. A když ji Tomáš Staněk konečně získal, všechno bylo trochu jinak, než si vysnil.
„Čekal jsem, že bude zlatější. Přišla mi dost podobná s tou bronzovou, ještě, že je to tam napsané,“ smál se Staněk.
Daleko víc mu ale vadil systém slavnostního ceremoniálu, který pořadatelé šampionátu po vzoru dalších nedávných sportovních akcí připravili tak, že si sportovci musejí své medaile sami nasazovat.
„Emoce byly, ale představoval jsem si to úplně jinak. Vůbec jsem nečekal, že si medaili nasadím sám na krk,“ líčil Staněk. „Když nám řekli, že na stole jsou medaile, ať si je dáme na krk pak se půjdeme postavit na stupně vítězů, kde uvidíme jen digitální vlajky, bylo to zvláštní. Na vlajky jsme ani neviděli, obrazovka byla na druhou stranu. Je to satisfakce, co se nám s trenérem povedlo, ale byla tam i hořkost.“
Skromné ceremoniály bez skutečného předávání medailí se v posledních měsících staly daní za složitá vyjednávání pořadatelů sportovních akcí s politiky a hygieniky. Ač se může podobně striktní opatření zdát selským rozumem zbytečně důsledné.
„Samozřejmě chápu nařízení, epidemiologickou situaci. Na druhou stranu si říkám: Neustále nás tady testují, většina lidí žijeme v bublině, nemůžeme si ani jít nic koupit do obchodu. Dodržujeme pravidla pod hrozbou odebrání akreditací,“ říká Staněk. „Nicméně hymnu jsem si zazpíval, bylo to krásný. Jsem rád, že jsem nebrečel. Ukázali jsme, že jsme tvrdý koulaři.“
Staněk v Toruni prodloužil svou medailovou sérii z halových šampionátů, která trvá už od roku 2017. I na minulém halovém ME v Glasgow měl na vyhlášení smůlu, tehdy medaili dostal v koutě Emirates Areny u automatu na brambůrky, který stál u toalet.
„Předávali mi medaile u záchodů, tak jsem si říkal, že nic horšího už mě nic potkat nemůže. A je to tady,“ povzdechl si Staněk.
V Toruni každopádně vyhrál svůj zatím životní závod, v němž byl navíc po dvou třetinách finále mimo medailové pozice. A navíc se utvrdil, že je na správné cestě poté, co před minulou sezonou opustil armádní Duklu, aby se v USK Praha znovu připojil ke svému někdejšího kouči Petru Stehlíkovi.
„Medaili mám, proto jsme sem přijeli. Jak říkala Helena Fibingerová, vždycky jsem neprodal, co jsem měl natrénováno. Vždycky přede mnou někdo byl, teď je to jiné,“ pochvaloval si Staněk. „Byl jsem v hodně špatné situaci, kluci začali házet, nějak jsem se dokázal zmátořit a porazit je. Trenér řekl, že jsem určitě mohl hodit dál. Nebyl to moc hezký pokus, ale byl zlatej, to je hlavní.“
Staněk si cení, že mohl svým vítězstvím potěšit své blízké i všechny fanoušky, kteří v současné době prožívají těžké chvíle.
„Jsem rád, že v tuhle dobu, kdy jsou všichni zavření, naštvaní, že jsem aspoň mohl udělat radost lidem doma, sobě a lidem, kteří mi věřili. Ohlas a těch zpráv bylo strašně moc, jsem za to hrozně rád,“ uvedl Staněk.
Mezi gratulacemi si cenil především tu od legendární Heleny Fibingerové, která ho dlouhodobě podporuje.
„Všechno se mnou sdílí. Dotáhl jsem ji až k slzám, to mě těší,“ usmál se Staněk.
Helena Fibingerová o Tomáši Staňkovi |
| „Z Tomáše jsem v několika závodech byla zralá na psychiatrii. Třeba v Berlíně (ME 2018), když měl zranění. I tak ale podal skvělý výkon (skončil čtvrtý). Připomnělo mi to moje ME v roce 1974. S natrženým svalem na břichu jsem byla třetí. I tak si říkám, že jsem měla vyhrát. Zranění vám zablokuje myšlení. Zabýváte se tím, jestli vás to bude při závodě bolet a vrh neprovedete technicky tak, jak máte. To byl jeho problém. Já mu nyní říkala, že bude skvěle připravený fyzicky, ale také, že musí být na sebe opatrný, a že musí změnit myšlení. Že nesmí být rád za třetí místo, musí chtít být první. Každý musí dozrát a Tomášovi se to povedlo. Věřila jsem, že vyhraje. Podal úžasný výkon. Myslím, že je nyní v komfortní pozici. Až dojde na velké akce jako olympiáda a MS v Paříži, tak už ví, že to dá. Cítila jsem, že byl zabržděný. Teď to z něj spadlo. Před závodem jsem mu psala: Hlavně nechtěj hodit sto, nebuď hloupý, jako jsem byla já. Chce to závodit, ale s operetní lehkostí. Dal si říct, zapracovali jsme na tom. Po závodě mi začal pípat telefon. Chodily zprávy od našich obchodních partnerů. Všichni ví, že jsem ochotná pomáhat, protože atletika je moje celoživotní láska. Jeden z partnerů napsal, že mi Tomáš děkoval. Můžu vám říct, že mě to dohnalo k pláči. Pak mi sám psal, že je můj zlatý synek. Pokud mu moje rady, finanční pomoc a celková podpora aspoň trošku pomohly, tak jsem ráda.“ |
Témata:
atletika, koulař, sport, Evropa, Tomáš Staněk, USK Praha, Petr Stehlík, Helena Fibingerová, Toruň, skafandr, Sport na Heureka.cz
Související články
