Velká tradice české koule má dalšího šampiona. A Tomáš Staněk na halovém mistrovství Evropy ukázal, proč se mu přezdívá Bejček. Překonal svalové zranění z přípravy i potíže v dramatickém finálovém závodě a na šampionátu v polské Toruni a výkonem 21,62 metru z páté série se stal šampionem. Navázal tak na předchozí koulařské velikány Remigia Machuru a Helenu Fibingerovou, jež halové ME vyhrála osmkrát.
Problémy se léčí tam, kde člověka potkaly. Právě v polské Toruni si Tomáš Staněk před třemi týdny přivodil svalové zranění, které dostalo jeho sezonu na hranu. V pátek byl v místní aréně po čtyřech pokusech jen devět centimetrů od zlata, ale i čtyři centimetry od medaile. „Byl to asi ten pokus vykoupený zlatem,“ usmíval se nový šampion v rozhovoru pro Radiožurnál a česká média.
Co teď prožíváte?
„Takový dřiny, konečně to klaplo, jak mělo. V tom pátém... To prostě nemohlo přijít v lepší čas. Pak se otočilo pořadí. Trošku mě tahal prsní sval, nechtěl jsem tak riskovat. Bál jsem se, že bych si mohl něco udělat a na léto by to byl problém. Za pár dní máme jet na soustředění do Afriky, byla by to zbytečná komplikace, nemohl bych trénovat na olympiádu.“
Z halového ME už máte stříbro i bronz, jaký je rozdíl být zlatý?
„Je to super, je to mnohem lepší než být vicemistr, druhý vicemistr. Jsem rád, že jsem posunul tu bariéru, že jsem se zase posunul od Bělehradu (od první medaile na HME – pozn. red.), že jsem hodil na velké akci zatím nejdál v životě. Že to bude v tomhle zdravotním stavu, to mě ani nenapadlo. Dobře na tom jsem, ale věděl jsem, že to nemůžu rozjet úplně naplno.“
Se zraněními se potýkáte téměř pořád, co všechno jste řešil tentokrát?
„Na začátku sezony jsem říkal, že letos tu Evropu vyhraju. Potom se staly takové blbosti, že jsem si natrhl stehno, na soustředění na Kanárech jsem si natrhl podkolenní šlachu. To byly takové hnusné minely, že tohle je za to neskutečná záplata.“
Jak vás problémy v závodě limitovaly?
„Trošku mě to limitovalo, jsou to zranění na hodně důležitých místech. Pravá noha, kterou nakopávám a přidržuju tu nohu tím svalem, abych to neodhodil moc brzo. A na odhodové ruce prasklé kloubní pouzdro na ukazováčku je taky celkem problém, protože malíček nepoužíváte a odhazujete ze tří prstů. Výjimečně jsem házel s tejpkou kolem ruky, na kterou nejsem moc zvyklý. Byly to takové improvizace, ale v pátém pokusu jsem říkal, že přece nebudu čtvrtej. Úplně na všechno jsem zapomněl, úplnej trans… Nějak jsem to ustál. Říkal jsem si, ať to letí o pár centimetrů, sakra, dál!“
Prožíval jste velké nervy, když jste ještě po čtvrté sérii byl těsně za medailí?
„Strašný… Říkal jsem si, že si ten pokus si musím zákonitě zasloužit, abych ho trefil aspoň trochu prsty. Říkal jsem si, že v tu chvíli kašlu na to zranění, že to tam pošlu a je to vabank.“
Strašilo vás čtvrté místo, které jste už zažil na mistrovství světa 2017 v Londýně i na ME 2018 v Berlíně?
„Jo, on mi to dobře připomněl i trenér, ať s tím jdu do háje, že už mám jednu bramboru. Tak jsem ho opravil, že dvě. Samozřejmě jsem si na to vzpomněl. Je to hrozný být čtvrtý. Když se na to připravujete takovou dobu… Nevylezl jsem jinam, než na trénink. Domů, doktor a zpátky. Regenerace, fyzio… Nedělal jsem nic jiného. Nejezdil jsem tramvají, metrem, byl jsem v takové bublině a přivezlo to svoje ovoce. Dal jsem tomu úplně všechno.“
Bál jste se v závěru někoho ze soupeřů? Hrozili Portugalec Belo, Chorvat Mihajlevič a hlavně domácí favorit Haratyk…
„Doufal jsem, že nebudu mít takovou smůlu jako loni, kdy mě Mihaljevič přehodil na světové tour a připravil o mě o vítězství. Jenom jsem tam chodil a nekoukal jsem se do výseče, modlil jsem se, aby tam to zlato zůstalo. Říkal jsem si, že ještě není vyhráno, ale že to tři nehodí, aby mě vyšoupli, že určitě nějaká medaile bude. Modlil jsem se, abych nemusel jít poslední pokus. Nachystal jsem si kouli, byl jsem připravený, že na to vletím, ale naštěstí jsem nemusel.“
Těší vás porážka Haratyka na domácí půdě?
„Chtěl jsem to vrátit Bukowieckému za Bělehrad. Ale porazit Haratyka, který je poslední dobou v Polsku číslo jedna a neustále háže za dvacet jedna a půl… Když vám i Poláci gratulují, je to velká satisfakce. Asi je to hořký, ale pro mě je to supr…“
| 2021 | HME Toruň | zlato |
| 2019 | HME Glasgow | bronz |
| 2018 | HMS Birmingham | bronz |
| 2017 | HME Bělehrad | stříbro |
Témata:
atletika, koule, sport, Olympijské hry, Evropa, Tomáš Staněk, úraz, zlatá medaile, Bělehrad, Remigius Machura, Helena Fibingerová, Český rozhlas 1 Radiožurnál, Toruň, Sport na Heureka.cz
Související články
