16°C
Střelec národního týmu Dominik Kubalík: Pitbul jen na ledě!
Na ledě umí být v koncovce smrtící jako pitbul, ale sám preferuje spíš menší pejsky. Střelec z Chicaga Dominik Kubalík (25), který se s hokejovým nároďákem rve na mistrovství světa v Rize, má čtyřnohé kamarády v lásce a s partnerkou Klárou se stará o čivavu Rockyho.
Jak hodnotíte svoji druhou sezonu v NHL, kde hrajete za Chicago?
„Chtěl jsem dokázat, že ta první nebyla náhoda, což se, doufám, povedlo. Co se týká bodů, bylo to velmi slušné. Letos to ale kvůli zkrácené základní části bylo trochu jiné. Škoda toho konce, mohli jsme se dostat do play off, ale nezvládli jsme to.“
Prvním třicetigólovým ročníkem jste si na sebe celkem upletl bič.
„Takhle to je, nedá se nic dělat. V dospělém hokeji se nějakou dobu pohybuji, proto jsem se tlakem naučil pracovat. Vím, o co se opřít, když se nedaří. Je to fajn, ale někdy je to náročné, nebudeme si nic nalhávat.“
Je těžší se vyrovnávat s tlakem ostatních na vás, nebo tím, který si vytváříte na sebe sám?
„Dobrá otázka. Občas tak, podruhé naopak. Někdy se pod něj dostávám sám, ale jindy ho cítím z mého okolí. Sice se s tím umím vyrovnat, jenže každý má někdy období, kdy to nepůjde.“
O co se tedy opíráte a jak se dokážete odreagovat?
„Hrozně rád chodím ven se psem a přítelkyní nebo si zajdeme spolu na večeři. Taková klasika, nic velkého. Vyčistit si hlavu a nebavit se o hokeji. V sezoně ale přece jen času tolik není.“
Pokud vím, máte čivavu Rockyho, že?
„Ano, v říjnu mu budou čtyři roky, pořizovali jsme si ho společně.“
Jste hokejový bombarďák, urostlý chlap. Netoužíte i po velkém psovi?
„V rodině jsme vždycky měli jorkšíry, teď mám první čivavu, chtěl jsem trochu změnu. Udělali jsme dobře a také kvůli cestování je všechno snazší. Můžete ho dát do tašky a být s ním na palubě letadla, což je výhoda. Mám psy hrozně rád a nezvládl bych jej umístit dolů do velké klece.“
Takže pitbulem budete jen na ledě a jeho pořizování zatím nehrozí?
„To asi nikdy.“ (smích)
Byla v Americe hodně znát koronavirová omezení?
„Nemohli jsme opravdu nikam, snažili jsme se být pouze doma. Kdyby nemoc někdo zavlekl do týmu, nastane velký problém. Jenže zápasů bylo stejně moc, chybělo mi proto jen, že jsme nemohli někam na večeři. Čas jsme trávili doma, kde byl člověk v takhle rychlé sezoně rád.“
Před rokem jste měli byt v budově, kde byl i bazén a posilovna. Stále žijete tam?
„Přestěhovali jsme se blíž k jezeru do trochu většího bytu.“
Domek na předměstí vás neláká?
„Nad tím jsem nepřemýšlel, smlouvu mám ještě na rok. Kluci si berou něco většího, když tu zůstávají delší dobu. My zatím žijeme jen s přítelkyní a psem, takže nic prostornějšího ani nepotřebujeme.“
Na druhou stranu zahradu umíte opečovávat už od loňska, kdy vás zapřáhla maminka…
„To je jasný, tam už není problém.“
Co všechno jste se během karantény naučil?
„Pomáhali jsme jako každý rok, kdy s bráchou připravujeme dřevo na zimu pro mamku na baráku. Natírali jsme zahradní domeček, barva už byla pryč. Tenkrát to bylo řečeno spíš v nadsázce, do větších věcí se nepouštím.“
Takže doma nemáte džungli plnou květináčů?
„To úplně ne. U mámy jsme akorát dělali velké květináče a vozili jsme hlínu.“
Postoupili jste do čtvrtfinále. Těší vás, že jste hlavně povedeným zápasem se Švédy umlčeli kritiku?
„Hrajeme především za sebe. Všichni jsme chtěli, aby to fungovalo od začátku, i když to nebylo takové, jaké jsme chtěli. Kritika k tomu patří, ale jsem šťastný, že jsme to vrátili tam, kde to má být.“
Není to již v bublině na zblbnutí?
„Celkem v pohodě, zvládáme to. Sice by bylo fajn vypadnout někam jinam, než se jen pohybovat na trase hotel – zimák, ale to se nám povedlo aspoň na týmové večeře. Nic jiného se dělat nedá, ale my jsme tu kvůli hokeji a všichni jsme s tím počítali.“
Co děláte po večerech?
„Máme společnost, kde se dá hrát ping-pong, kluci jedou na playstationu, koukáme hodně na filmy. Spíš regenerujeme, protože utkání je dost a jdou rychle za sebou. Je potřeba odpočívat.“
