18°C
Hokejová legenda Jiří Holeček slaví 80: Proč sešlo ze svatby s Vondráčkovou!
Během kariéry byl nejlepším brankářem planety. Mrštný, houževnatý, sebevědomý, vždy ve skvělé kondici. Však se mu také přezdívalo Fakír. „To proto, že jsem spal na hřebících,“ vtipkoval. Osobitý humor Jiřímu Holečkovi zůstal doteď. V pondělí oslaví slavný čipera osmdesátku!
V bytě máte spoustu desek. Posloucháte muziku často?
„Teď už ne, ale kdysi jsem do toho byl fanda.“
Do čeho?
„Do všeho, co bylo tehdy moderní. Třeba Beatles.“
Nebo Rolling Stones?
„Ne, já byl spíš do těch Beatles. Pak ABBA a podobně.“
A z českých?
„Karla Gotta, Evu Pilarovou, Helenku Vondráčkovou.“
Aby ne, vždyť svět sportu a popu byl vždycky propojený. Znali jste se osobně?
„Já se s nimi kamarádil. S Vondráčkovou jsme dokonce byli na rande.“
Nepovídejte. Kdy to bylo?
„Když jsme byli mladý. Pěkná ženská, tak jsem tehdy nelenil.“ (smích)
A jak to, že to mezi vámi nevyšlo?
„My jsme se ani jeden nechtěli ženit, resp. vdávat. Já už si to jednou zkusil.“
Koukám, že kouříte fajfky.
„To jsou dýmky míru. Jako měli Vinnetou a Old Shatterhand.“ (smích)
Začal jste s tím ještě během kariéry?
„Ne, to ne. Já ani nevím kdy. Mohlo mi být tak pětačtyřicet, padesát. Tehdy jsem dostal jednu k narozeninám. Asi že už jsem byl starej dědek. Tak jsem si říkal: Když jste mi dali takový dárek, tak to musím vyzkoušet. No, a od té doby kouřím, ale nepřeháním to.“
To se říká, všeho s mírou...
„Jasně. Tohle se ani nešlukuje.“
Však jste se taky dožil osmdesátky.
„S rodinou jsme to už oslavili. Syn sehnal takový salonek v restauraci, který byl plný. On všechny pozval. A taky to všechno zaplatil.“ (smích)
Dobře jste ho vychoval...
„No tak... Jemu se daří a nemá s penězi problém. Já mám něco našetříno, ale jinak žiju z důchodu.“
Jaký máte?
„Jednadvacet tisíc. Vidíte, hokej mi nepomohl, aby to bylo víc.“
Co jste dostal za dárky?
„Haldu lahví vína.“
Takže jste vinař...
„Nejsem vinař, ale každý mi gratuloval a říká: Tady máš flašku. A další, a další...“
Aspoň máte co pít.
„To jo. Každý den večer si dám dvě deci.“
Červeného?
„Bílý. A nesmí být moc kyselý.“
Slavit s předstihem, to by každý kvůli pověrčivosti neudělal...
„Mně je to úplně jedno.“
Ani jako hokejista jste neměl rituály?
„Vůbec. Jen jsem si v hlavě už cestou autem na stadion probral nejlepší hráče soupeře. Kdo a jakým způsobem dává góly.“
Byli hráči, co svoje fígle opakovali furt dokola?
„Všichni! Měli to naučené. Něco rychle na ledě změnit, v tom oni nebyli doma.“
A byl někdo, kdo na vás jel a vy jste prostě věděl, že mu puk lapnete?
„Taky všichni. Každý měl při samostatných nájezdech dvě, tři finty a nikdy nezkusili nic jiného. Dalo se na ně připravit. Pak kroutili hlavou nad neproměněnou šancí a já jim říkal: Nic si z toho nedělej, příště ti to chytnu zas. To abych jim dodal sebedůvěru.“ (smích)
Jste legenda Sparty, ale velkou kariéru jste odstartoval ve Slavii. Jakému »S« fandíte ve fotbale?
„Bohemce. Až do vojny jsem tam působil. Odpoledne jsem hrál dorosteneckou ligu na Bohemce a pak jel rychle na Štvanici chytat hokej. To byla moje denní náplň od čtrnácti do devatenácti.“
Měl jste tam nějakého slavného spoluhráče?
„Nikdo z toho ročníku nehrál ligu. Slavný byl až potom Tonda Panenka.“
Ten je mladší...
„O tři nebo čtyři roky. Můj táta ho přijímal do žáků. Trénoval tam asi patnáct roků.“
A maminka byla taky sportovkyně?
„Leda za plotnou. Jinak nikdy nic.“
Chodíte se někdy podívat do Ďolíčku na první ligu?
„Koukám jen v televizi. Hráče ani neznám. V hokeji zase hrajou nejlepší v zámoří, takže to nemá úroveň.“
Vy jste taky mohl utéct do Kanady?
„Nemohl. Nikdo nesměl za hranice. Ilegálně bych to nikdy neudělal, abych se nemohl vrátit. Nemám na to povahu. Nejsem žádný dobrodruh. Já hrál tady, abychom byli mistři světa. Mám tři tituly, ale mohlo jich být víc. Dvakrát nám to uteklo třeba o jediný gól.“
Proč jste se vlastně rozhodl pro hokej?
„Na vojenský správě mi dali dotaz, jestli chci na hokej, nebo na fotbal. Já se jich zeptal: A kampak by to bylo? Fotbal hrála Dukla Tábor, Dukla Písek. Druhá liga. Tam se mi nechtělo. Jihlava dělala výběry. Tehdy tam trénoval pan Pitner.“
Legenda.
„Ano. Šel jsem to tam zkusit. Dva měsíce jsem se připravoval s mužstvem. Potom si mě trenér zavolal a povídal: Hele, Jirko, my tady už dva brankáře máme. Jeden je voják z povolání, druhý je z Opavy, ten tu bude poslední rok, tak ho zde chceme nechat dosloužit. Víš co? V Košicích taky založili Duklu a my jim slíbili, že tam budeme posílat hráče, které uvolníme. Když tam budeš chytat dobře, vezmu si tě zpátky.“
Takže jste šel na Slovensko.
„Hned po mém příchodu jsme postoupili. Jihlava mě potom chtěla zpátky, takže v létě svolal trenér Pitner na ministerstvo národní obrany generála z Košic a mě. Já seděl mezi nimi a poslouchal, jak se hádají o tom, kde budu.“
A nakonec to byly zase ty Košice...
„Protože generál apeloval, že hned po postupu nechceme sestoupit a beze mě by se to nemuselo povést. Podle něj si pracující Východoslovenských železáren zasloužili první ligu.“
Na to už nebyl argument!
„Přesně. Trenér Pitner skončil a já zůstal deset let v Košicích. Taky jsem se tam oženil. To mi bylo čtyřiadvacet, ženě dvacet jedna.“
Jak jste se seznámili?
„Už ani nevím. Ale zato si pamatuju, že za ní chodil i nějaký fotbalista. My jsme se střídali na schodech. On šel pryč a já dovnitř.“ (smích)
Zůstala ale s vámi.
„Později jsem ji přitáhl do Prahy. Bydleli jsme tady spolu do té doby, než jednoho dne řekla, že jde za hlasem svého srdce.“
Co jste jí na to pověděl?
„Tak čau a už se nevracej.“
Bral jste to jako zradu?
„Zklamala mě. Nečekal jsem to. Strašně mi pomohl syn, jenž řekl, že bude se mnou. Nezůstal jsem na to sám, i když dcera šla se ženou. Měl jsem se o koho starat. Naučil se i vařit.“
Byli jste s manželkou dlouho?
„Asi sedmnáct let. No, a dva roky po odchodu přišla, jestli ji nevezmu zpátky. Zeptal jsem se tedy, kde je ten hlas jejího srdce.“
Copak vám odpověděla?
„Koukala a řekla, že nemá kde bydlet. Tak jsem šel a přes národní výbor jí sehnal byt a tam ji odstěhoval.“
A od té doby jste se už neviděli...
„Ale jo. Občas se vídáme.“
Takže na vaší oslavě teď byla?
„Ne. To spíš při narozeninách dětí. Syna Jirky a dcery Janky.“
Přišel rozvod, ale znovu jste se již neoženil...
„Jsem člověk, co se umí poučit. (smích) Podruhé nebudu riskovat. Od roku 2001 mám přítelkyni Aničku, zpívá se Sestrami Havelkovými. Spolu nám to vyhovuje. Její manžel se nechtěl nechat rozvést, aby se nemusel dělit majetek. Povedlo se to až vloni. No, a on letos umřel.“
Kdy jste byl v Košicích naposledy?
„Asi před čtyřmi lety, když mě pozvali na nějaké výročí. Vždycky je to na dva dny, připraví mi letenky.“
Autem by to byla dálka.
„Právě.“
Jste dobrý šofér?
„To nevím, ale doktorka mi to ještě na dva roky povolila.“
Takže oči máte stále jako rys a postřeh taky.
„Určitě.“
Jezdíte bez nehod?
„Snažím se, ale nedávno jsem v takové zatáčce škrtnul koly o obrubník.“
To se stane... Body ale máte všechny?
„Jasně. Já jim je nedám.“ (smích)
Ve čtyřicátých letech jste se narodil na pomezí pražských čtvrtí Žižkova a Vinohrad. To musela být divočina.
„Mezi klukama tam byly války. V bloku jsme měli vybombardovaný barák, takže tam byla dřevěná ohrada. Tu jsme bránili a z venku to jiní dobývali. Vzduchem létaly kameny, měli jsme klacky. Strašné řežby.“
Tehdy jste místo chytání musel uhýbat. Možná jste právě tam získal postřeh.
„A ještě jsem musel rozdat rány. Když někdo vylezl, hned dostal ránu přes hlavu klackem a spadl někam dolů. Aby tam příště nelezl. Bylo veselo!“
A teď je vám osmdesát. Uteklo to rychle?
„Tím se netrápím, nezabývám.“
Máte nějaké záliby, které vám dělají radost?
„Dlouhá léta jsem měl cyklistiku.“
Kde všude jste na kole byl?
„Po celé republice. S kamarády jsme jezdili na týdenní kempy.“
Vždycky jste si vybrali destinaci a o prázdninách odjeli?
„Jakýpak o prázdninách. Ve všední dny jsme jezdili. Sešli jsme se v neděli a od pondělí do pátku podnikali výjezdy. Padesát až sedmdesát kilometrů denně. Nejvíc se mi líbilo v jižních Čechách. Před dvěma lety jsem byl naposledy.“
Vypadáte skvěle. Jak se udržujete v kondici?
„Každé ráno cvičím s malými činkami. Já vám je ukážu.“
Ty jsou. Kilovky, že?
„Dvoukilovky.“
Pane jo...
„Nejsou lehké, ani těžké. Prostě akorát. Zvedám je patnáct minut denně. Vždycky před snídaní.“
Zpátky ke kariéře. Kdo měl podle vás tehdy největší pumelici?
„Určitě Venca Nedomanský. A z obránců Pepík Horešovský.“
To byl taky kus chlapa.
„No vidíte, a dneska chodí ohnutej, že jo.“
Nikdo nemládneme.
„Já se držím hesla: Je lepší být zdravej a bohatej než chudej a nemocnej.“
Vaším velkým kamarádem byl Pavel Wohl, jeden z největších trenérů historie Sparty a taky bývalý gólman.
„Na pražské Floře jsme byli sousedi. To on mě přivedl k hokeji. Byl v žácích Tatry Smíchov. Při sranda hokeji mi povídá: Hele, Jirko, nechtěl bys k nám jít chytat? My máme brankáře, kterému je devět, ale mistráky může hrát od deseti, takže nemáme ani náhradníka. Tak jsem to zkusil. První rok jsem si nezachytal jediný zápas, a když Pavel odešel do dorostu, začal jsem chytat.“
Bruslit jste uměl?
„Jasně. Z dětského hřiště. Vedle olšanského hřbitova nám ho kropil pan Pištěk z jejich slavného rodu. On měl dva kolotoče a houpačky.“
Do brány vás to táhlo rovnou?
„Vůbec jsem nevěděl, co to obnášelo. Jen díky Pavlovi jsem tam vlezl.“
Ale při fotbale jste byl v poli?
„Ten jsem hrál od šesti. V žácích jsem dával góly, kopal všechny trestňáky a penalty.“
Tak to má Antonín Panenka štěstí, že jste u toho nevydržel.
„No. Já to kopal, protože byl táta trenér. (smích) Panenku vyhodili ze žáků Slavie a jeho otec přišel s malým Tondou na Bohemku za mým tátou a říkal mu: Franto, nevzal bys mého kluka do žáků? Oni mi ho ze Slavie vyhodili. Táta popadl balon, hodil ho Tondovi, ať mu ukáže, co umí. No, a pak si ho vzal k sobě.“
Máte z hokeje nějaké přátele?
„Nejvíc se vídáme s Jirkou Kochtou. Hodně jsme se scházeli s Pepíkem Horešovským. To je všechno.“
Ví se, že jste doslova miloval vyhrocené bitvy s tehdejším Sovětským svazem...
„Těšil jsem se, jak jim to ukážeme a ne že prohrajeme. Říkali jsme si: To budou koukat! A koukali, vyhráli jsme třeba 3:1. Nikdo jiný je neporazil. Jenom my... Občas.“
Získal jste kupu individuálních ocenění. Zlatou hokejku, jste v Síni slávy českého i mezinárodního hokeje.
„Měl jsem z toho radost, ale že bych chodil se sakem nebo s medailemi po sídlišti, to ne.“
Teď si užíváte pohodu na Praze 5. Taky nemocnice máte nadosah. To je docela praktické, že?
„Jasně. Všude si dojdu. A to mi ještě syn ukázal, že támhle nahoře je hřbitov. Říkal mi: Tam tě jednou dám. Tak jsem mu odpověděl, že tam z té nemocnice snad rovnou dojdu sám.“ (smích)
Kapka černého humoru neuškodí...
„No. Vždyť to není daleko. Si tam sednu a počkám.“
JAK VZNIKAL ROZHOVOR
V malebné zástavbě na západě hlavního města nás přivítal elegán s knírem nažloutlým od kouření dýmek a s dobrou náladou. „Barák jsem nechal synovi. Tady v bytě mi nic nechybí,“ říkal. Těžko byste hádali, že jeden z nejlepších gólmanů světových dějin v pondělí oslaví osmdesát. Těch životních příběhů, co osobitě a se svérázným humorem vyprávěl o své bývalé manželce, angažmá v Košicích, válce o Žižkov i legendě Panenkovi. Poslouchat jej byste vydrželi hodiny a hodiny. Tak hodně štěstí, zdraví a ať vám úsměv z tváře jen tak nezmizí, pane Holečku.
