Ebenova zpověď o sportu, rodině i morálce: Jsem zvyklý prohrávat

Zdá se, že charisma hraje při volbě vůdců v Čechách zásadní roli. Při spekulacích o možných kandidátech na prezidenta padala jména různých morálních autorit jako Höschl, Svěrák, Halík, Kolář a Eben. Co vy na to, když se na takovém seznamu objevilo vaše jméno?
„Samozřejmě, že to potěší, když o vás v tomto kontextu někdo uvažuje. Je to milé a samozřejmě zavazující. Není nic horšího, než když lidi zklamete. Když do vás vloží naděje nebo ideály, a vy to zvoráte. Ovšem moje ambice na tomto poli jsou nulové, protože to je pro někoho, koho bude těšit, když půjde Vladislavským sálem a budou znít fanfáry. Na to já jsem z divadla vcelku zvyklý, pár takových her jsme hráli, tak jsem si to vyzkoušel. Ale daň, kterou za to zaplatíte, je obrovská. Pokud to máte dělat dobře, tak to musíte brát jako službu. Jinak to nejde. Chcete-li takový úřad zastávat poctivě, musíte zapomenout na svůj život a ten život dát jako dar národu s tím, že odměnou vám bude nevděk. Za první týden budete mít více nepřátel, než jste si udělal za celý život. Osobní benefity, pokud nejste člověk, kterého těší hýbat dějinami, jsou minimální. Já nemám tyto ambice. Přišel bych o všechno, co mám rád. Vidím svoji životní úlohu někde jinde. Je daleko důležitější, abych obstál ve vlastní rodině, abych se dostal k ošetřovatelským povinnostem. A myslím si, že mohu být lidem prospěšný v showbyznysu. Tam mohu podstrčit myšlenky nebo názory, které se tam tak často nevidí. Abych se pustil do takového dobrodružství, tomu jsem vzdálen na hony.“

Představte si, že by nebylo vyhnutí, národ by vás tam vyvolal. Co s tím?
„Pokud není zbytí, tak není zbytí. Ale toto není funkce, do které by vás mohli donutit. Vy musíte být vůči lidem zodpovědný. A když víte, že nemůžete jejich očekávání naplnit, tak byste do toho neměli chodit. K tomu musíte mít také nějakou profesní výbavu. Ta věc vás musí zajímat, musíte to dělat s nadšením, s chutí. Když se podíváte na celou tu politickou sféru, jakými lidmi je obsazena a s kým byste musel komunikovat, tak to nic pěkného nenabízí. Každý příští prezident, který přijde, to bude mít těžké. Celá oblast politiky zvlčila a nikomu kvalitnímu se tam nechce. A to je velké neštěstí, protože pak se otevřou dveře pro ty nekvalitní, a ti rádi obsadí takové funkce. Nemyslím si, že by vás k takovému úřadu mohl někdo donutit. Ani situace není taková, to není Listopad, kdybychom se potřebovali zbavit totality. Tady není totalita, tady jsme svobodná země. Pořád se můžeme svobodně vyjadřovat, svobodně se shromažďovat, celkem svobodně tvořit. To se neděje v intencích, v nichž to bylo v roce 1989.“

Jak se vám žije s tím, že se s vámi chce každý vyfotit?
„To je to nejmenší. Že se s vámi chtějí lidé fotit, může být někdy nepříjemné, ale k mé profesi to patří. Pak je druhá možnost, že se s vámi nebude chtít vyfotit nikdo, a to může znamenat, že děláte něco špatně. Tedy přirozenější je, že občas bude někdo, kdo bude mít chuť se s vámi vyfotit.“

Myslel jsem spíš na to, že jste vnímán jako charismatická osobnost.
„Charisma není něco, co by si člověk úplně uvědomoval. Jestli to tak působí na lidi kolem vás, je to fajn. Ale to není něco, že bych se vzbudil a řekl si: Hrome, já zase musím to svoje charisma uvést do provozu! A že se pohybujete ve veřejném prostoru, na to jsem dobře cvičený, protože jsem v tom od dvanácti let. Mě v tomto směru jen tak něco nepřekvapí. Otázka charismatu je velmi těžko postižitelná. Myslím si, že to většinou vnímají lidé kolem vás, než že byste si to uvědomoval vy sám. A asi je to tak i správně. Člověk by se neměl cítit jako charismatik. Nevím, jestli by to jeho osobnosti prospělo.“

Zažil jste pocit skutečné bolestné prohry, kterou zažíváme ve sportu velmi často?
„Já jsem zažil takové menší prohry. Třeba, že hrajete představení, které se opravdu nepovede. Je tam nevýhoda oproti sportu. Sportovec, když prohraje, tak hraje za týden znovu a třeba se to povede. Ovšem, když máte blbé představení, tak víte, že prohrajete minimálně 35x, než se to stáhne. Ta ostuda toho, že se to nepovede, se bude opakovat. A když se ráno probudíte a uvědomíte si, že je to na programu, máte celý den zkažený. Víte, že ten den vyvrcholí oním mizerným představením, které budete večer hrát. Je i třeba takové představení, které se sice nepovede, ale vy tam máte roli, v níž je vám dobře. To je ten lepší případ. Víte, že se to sice nebude líbit, ale alespoň vy za sebe se necítíte tak blbě. Nicméně stane se, že máte roli, která vám opravdu nesedne, a musíte ji hrát. To jsem zažil mnohokrát.“

To je ale relativní. Třeba hrajete blbé představení, ale oni vás přesto nevypískají...
„Ale poznáte to. Nemůžete na to nikoho pozvat. Proboha, na to nechoď – to je vaše odpověď. Nevypískají vás lidi, to je pravda. Ale i to jsem vlastně zažil.