Do sparťanských barev se navlékl v únoru 2019. Od té doby se na Letné protočilo pět trenérů, stoper Filip Panák ale nastoupil až pod tím úplně posledním. Sympatický stoper víc jak dva a půl roku bojoval s vleklým zraněním kolena. Podstoupil několik operací, musel řešit problémy s ledvinami, zvažoval předčasný konec kariéry. Teď je zpět. Svůj příběh popisuje otevřeně pro iSport Premium.
První červencový den loňského roku. Stadion U Nisy, finále MOL Cupu. Sparta v něm udolala domácí Slovan 2:1, po šesti letech mohla konečně otevřít vitrínu a vložit do ní trofej. Celé rudé společenství pohltila masivní euforie, ovšem s jednou výjimkou.
Stoper, jemuž osud nachystal spoustu překážek, stál jenom opodál. „Bylo to pro mě těžké. Mohl jsem jít na hřiště slavit s ostatními, kluci mě k tomu vyzývali. Ale já věděl, že to udělat nemůžu. Nic jsem pro ten úspěch neudělal, nijak jsem se na něm nepodílel. Na trávníku jsem neměl co dělat. To pro mě bylo asi nejhorší, opravdu muka,“ vzpomíná 25letý Filip Panák, který do Sparty přišel z Karviné.
Před více než rokem ještě pořádně nevěděl, co s ním dál bude. Jestli se k milovanému fotbalu na nejvyšší úrovni vůbec někdy vrátí. Po strastiplné cestě nakonec do vytouženého cíle došel. Aktuálně je fit, pod koučem Pavlem Vrbou si rychle vybojoval místo v základní sestavě Letenských. A užívá si každý den, který může strávit na trávníku.
Hádám správně, že vás posledních dva a půl roku hodně změnilo?
„Máte pravdu, změnilo mě to strašně. Ani bych neřekl fotbalově, ale lidsky určitě. Na spoustu věcí jsem se začal dívat jinak. Fotbal není všechno, jsou i jiné starosti a věci, které mohou být v životě bolavé. Když jsem ležel v nemocnici, byl jsem jedním z mnoha případů. Tam se maže, jestli hrajete fotbal, jste zedník, nebo děláte za pokladnou. Nerozlišuje se to, zachraňují se životy. Dívám se teď na svět jinak, snažím se být pozitivnější. Užívat si každou radost a maličkost. Když se mi něco nepříjemného přihodí, vždycky si hned řeknu, že může být hůř.“
K tomu se dostaneme. Teď si ale určitě užíváte, že jste zpátky na hřišti a můžete pravidelně nastupovat.
„Mám to tak, že se fakt moc těším na každou cestu na stadion. A je jedno, jestli jedu na trénink, nebo na zápas. Máme s klukama super kabinu. Ráno se probouzím s dobrou náladou, že zase budu mezi nimi. Po tom všem to neberu jako samozřejmost. Užívám si, že můžu fungovat. O koleni sice tak nějak stále vím, ale na hřiště jdu s tím, že jsem schopný odtrénovat to, co ostatní. Myslím, že mě tenhle pocit jen tak nepustí. Za dva a půl roku se toho stalo tolik, že můj pohled na fotbal už nikdy nebude stejný jako dřív. Jsem nadšený, že mohu každý den vstát a jít dělat to, co mě baví a naplňuje. Lidé, kteří mi pomohli, zaslouží velké poděkování. Hlavně bych chtěl zmínit naše fyzioterapeuty Jitku Marhanovou, Honzu Čápka a Adama Kuttenberga.“
Věříte, že teď už máte to nejhorší za sebou? Že už bude jenom lépe?
„Rozhodně si neříkám, že by se něco mělo stát. Na druhou stranu, člověk to někde v hlavě má… Vždycky se může něco přihodit. To jen tak z myšlenek nedostanete, snažím se to ale upozadit. Nechci se tím užírat. Pomáhá mi, že je teď náročný program. Zápasy se rychle točí, daří se nám vyhrávat, start do sezony se docela povedl. Kdybychom neměli výsledky, asi by to bylo jiné.“
Překvapilo i vás samotného, jak hladce v létě váš návrat probíhal?
(lehce pokyvuje hlavou) „Sparta mi v tom moc pomohla. Nějakou dobu jsem byl v béčku, trenérovi Horňákovi jsem moc vděčný. Trénoval jsem s nimi skoro rok. Byly tam lepší a horší chvíle, různě se to točilo. Ale všechno jsem mohl řešit s koučem a klukama, moc mi pomohli. Do áčka jsem šel s tím, že to zkusíme a uvidíme. Koleno drželo, já se cítil dobře a fungovalo to. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych na to fotbalově neměl. Jasně, člověk nikdy neví, jak to bude vypadat. Naštěstí to klape a já budu dělat všechno pro to, aby to takhle vydrželo.“
Fanoušci vás mají spojeného především s vleklým zraněním kolene, vy jste však v zimě před třemi lety řešil ještě mnohem vážnější trable, že?
„A to mě právě změnilo. Šel jsem na operaci s kolenem a vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo stát i něco jiného. Když se můj stav po operaci zhoršoval, pořád jsem měl v hlavě hlavně to, abych měl v pořádku to koleno… Až v momentě, kdy jsem jel do nemocnice, protože jsem měl velké problémy s ledvinami, se to přehouplo ještě jinam. Já nic takového nezažil, takže jsem si nepřipouštěl, že je nějaký problém. Pořád jsem se soustředil na nohu a najednou se měsíc a půl řešily ledviny a to, co se mnou bude dál. Do toho navíc přišla játra, taky komplikace.“
Situace byla hodně vážná.
„Byla, ale osobně jsem to nevnímal tak, že bojuju o život. Cítil jsem se hrozně, bylo mi špatně, ležel jsem pod prášky. Ještě složitější to určitě bylo pro rodiče a přítelkyni, kteří měli informace od doktorů. Vážné to bylo určitě. Kdyby se to stalo někomu, kdo nesportuje, mohlo by to dopadnout daleko hůř.“
Jak jste na tom v tomto ohledu nyní?
„Zaklepu to, ale žádné problémy nemám. Samozřejmě musím chodit na kontroly. Tehdy se to řešilo dialýzami. Doktoři mi dřív každý den dělali krevní testy, které se začaly postupně zlepšovat. V reakci na to jsme si řekli, že to zkusíme bez nich.“
Jednou jsem si říkal, že už to dál nemá smysl...
Pojďme k vašemu problematickému kolenu. Co jste s ním vlastně měl?
„Původně se mi odloupl kus chrupavky z čéšky. Doktoři se rozhodli, že to tam
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
