Řada fanoušků zná Davida Novotného jen jako Jardu Kužela. Populární postava kultovního seriálu Okresní přebor někdy možná působí jako prokletí. Oblíbený herec má za sebou ale celou řadu fotbalových rolí. Je zarytým fanouškem Sparty a mezi hráči má i kamarády. Jako dítě dokonce sám v rudém dresu „fočus“ hrál, jak říkává. Zvítězilo však herectví.
Když jsme si s Davidem Novotným poprvé volali, na druhé straně se ozvalo: „Tykej mi, prosím tě!“ Proto rozhovor v této rovině také zůstal a dokresluje jeho jistou neformálnost. Známý herec se v něm rozpovídal o zahraničních trenérech Sparty, moravštině Ladislava Krejčího či vzpomínkách na duel s Marseille, kdy dával rozhodující gól Horst Siegl.
Fotbal je tvou celoživotní láskou?
„Čuchnul jsem k němu odmalinka. Někdy kolem pátých narozenin jsem dostal pod stromeček balón. Do poslední chvíle jsem myslel, že je to glóbus, protože naši sice byli tělocvikáři, ale taky zeměpisci. Od té doby se stal fotbal mojí láskou. Když jsem ještě chodil do školky v Mikulášovicích, tak se všechny děti houpaly, hrály si na pískovišti. Byly tam i pěkné prolejzačky, co připomínaly bránu, tak jsem řekl jednomu klukovi, že to není prolejzačka, ale brána, ať tam zaleze a já mu budu dávat góly.“
Vášeň pro Spartu se dostavila kdy?
„Nejspíš jsem prvním nositelem tohohle fanouškovství u nás. Nejsem ale nějak extra křečovitý. Říká se, že sparťanem se narodíš, což se u mě teda nestalo. Mně hodně pomohla dál s fotbalem máma, protože jsem asi byl šikovný a asi jsem ho tenkrát fakt miloval. Těžko se hlavně ta kvalita poznala, protože na Šluknovsku se na hřišti potkával prvňáček s někým, kdo vycházel základku, takže jsem hrál proti nějakému hromotlukovi. Nebyla kvůli studiím a sportu asi jiná cesta, než se stěhovat blíž k Praze. Máma mi tehdy řekla, že když půjdu v Praze na nábor fočusu, tak to musí být nejlepší klub u nás, takže Sparta.“
Dalo by se tedy říct, že rodina se přizpůsobila stěhováním, aby malý David mohl hrát fotbal na vyšší úrovni?
„Doma to tak tvrdili. Říká se, že dějiny píšou vítězové, takže i rodinné deníčky píšou rodiče a děti se vezou. Co mám ale z domova naposloucháno, tak jsme se stěhovali hlavně kvůli budoucímu studiu.“
Do Sparty ses ale v dětství fakt dostal. Jak dlouho jsi tam vydržel?
„Těch kategorií bylo hafo. V Mikulášovicích mezi kolohnáty, pak ve Spartě poměrně přísně fakt jeden ročník kloučků. Chodil jsem tam ze třetí a čtvrté třídy. Mám pocit, že pan trenér Vlasta Preis si mě tam nechal jako docela oblíbeného. Tou dobou jsem byl takový cvrček a dojížděl jsem. Možná mu bylo sympatické, že v tom nízkém věku jsem sám schopen kouknout na vodárenskou věž, kolik je hodin. Autobusem se dostat na nádraží a dojet vlakem do Libčič, kam jsme se přestěhovali. Někdy přišly i průšvihy. Nestihl jsem vlak, nebyly mobily. Padla tma, rodiče vytřepaní a Davídek přijel pozdě, to nebylo dobré.“
To si dnešní generace neumí představit. Vypadá to, že tě fotbal opravdu bavil. Proč přišel konec?
„Já pak jel na nějaké soustředění a najednou jsem zjistil, že jsou proti mně všichni takoví hromotluci. Tenkrát byli pro Spartu ideální
