Matějovský: Jen mít víc trofejí se Spartou... Jak předčil Ronalda a historky s Pulpitem
Neuvěřitelných 22 ligových sezon: tak dlouho vydržel hrát na top úrovni. „Můj čas ale už vypršel. Nechci, aby se o mně říkalo, že nastupuju jen za zásluhy,“ říká nyní již bývalý mladoboleslavský záložník Marek Matějovský (43) ve speciálním rozhovoru pro Ligu naruby. Hovoří v něm o svých štacích, o tom, jaké to bylo hrát v Anglii proti Ronaldovi, o gólu Liverpoolu nebo o návratu do Sparty. Na co je nejvíc pyšný ze své letenské kapitoly? Roční iSport Premium nyní za zvýhodněnou cenu>>>
Finito mohlo přijít už před šesti lety, vždyť tehdy si Marek Matějovský přetrhl achilovku. A pak ještě jednou. Jiný by v osmatřiceti skončil, on ne. „Je za tím láska k fotbalu, tuhle hru miluju. A taky když jsem četl nebo slyšel spoustu komentářů: Je hotovo, ten už se nevrátí,“ vypráví. Konec ohlásil až nyní. Nebo snad…?
Jsme rádi, že u nás exkluzivně oznámíte, že si na hřišti ještě dáte ještě jednu sezonu!
„Ne, nic exkluzivního se dít nebude. Je to jasně dané.“
Počkejte, přece nenecháte Josefu Jindřiškovi některé ligové rekordy, které vám sebral, ne?
„Pepa si je samozřejmě zaslouží. Za to, co fotbalu obětoval a co všechno zvládl. Takže já mu to přeju. A opravdu se nekoná žádné překvapení v podobě další sezony nebo něco podobného.“
Sledoval jste na dálku, jak si vedou právě Jindřišek nebo další veterán Tomáš Hübschman?
„Věděli jsme o sobě, dobře se známe. Určitě jsem ale nesledoval každé kolo, jestli někdo z nich nastoupil nebo skóroval. Pravda je, že když měl Pepa poslední zápas na Bohemce a já byl při našem utkání na lavičce, o poločase mi Tomáš Ladra hned hlásil, že dal gól. Pepa si to fakt zaslouží a musím říct, že i já před ním smekám, protože vím, co všechno fotbal obnáší a jaká dřina to je.“
Mimochodem, rekord v počtu žlutých karet (110) vám zůstal, až druhý je Admir Ljevakovič.
„Zajímalo by mě, jestli by někdo dopočítal, kolik jich bylo za diskuze s rozhodčími a kolik za fauly. Protože si myslím, že v nich bych Ljevakoviče těžko překonal. Ale to mě samozřejmě neomlouvá.“
Rozhodčí jste uměl dostat pod tlak. Byla to součást taktiky, nebo to z vás šlo impulzivně?
„No, většinou to bylo impulzivní. Když na hřiště jdu, s rozhodčími se pozdravím, řeknu jim: Dobrý den, popřeju jim hodně štěstí a věřím, že zápas bude probíhat v pohodě a že se vztekat nebudu. Ale stačí mi jeden moment a vylítnu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to je z jediného důvodu: že chci vyhrávat, že chci, aby byl můj tým úspěšný. Jakmile cítím křivdu, i když danou situaci nemusím vidět správně, tak se ozvu. V momentě, kdy mi bude jedno, jestli můj tým zvítězí, už na hřišti nemusím být. Ke každému rozhodčímu jsem ale měl respekt, dokonce si ani nedovolím nikomu moc tykat. Začnu až ve chvíli, kdy začne druhý tykat mně.“
Povězte nám ještě jednou, proč už nechcete pokračovat jako hráč?
