Myslíte si, že máte rádi fotbal? O rozhodčím Jiřím Říhovi z Úpice jeho známí tvrdí, že je to fotbalový fanatik. A nejspíš mají pravdu. Otec čtyř synů to dokazuje na každém kroku. „Asi poznáte, kde bydlím,“ hlásí po setkání před několikapatrovým domem. U jednoho z balkonů je světlo v podobě fotbalového míče. A máte jasno. Tím to ale teprve začíná.
Když stoupáme po schodech, dostaneme další důkaz, že tenhle chlapík, který přišel před lety o levou ruku, fotbal zbožňuje. Říhovi totiž začne vyzvánět mobil a celým domem se rozezní melodie „Zelená je tráva“.
V útulném bytě bez fotbalu nejspíš nedají ani ránu. Postele synů zdobí fotbalové povlečení, k tomu na zemi leží velký sedák, jak jinak, v podobě míče. V koutku obývacího pokoje jsou pro změnu na zdi dvě fotbalové šály i fotografie nejmladšího syna, který pózuje s červenou kartou.
„Když mu pustíme v televizi pohádky, nebere ho to. Ale zkuste cokoliv fotbalového, třeba TOP padesát gólů a od obrazovky se neodtrhne,“ tvrdí hrdě tatínek rozhodčí, že se synátor potatil. „Učím kluky, že se hraje podle pravidel. Takže, když mi dal syn červenou, tak jsem se ho hned ptal, za co,“ usmívá se potetovaný čtyřicátník.
Odbornicí na fotbal je i jeho manželka Jana. Prý by mohla z fleku fungovat jako delegát. „Když máme jít ráno do školky, tak musí dát nejmladší syn ještě deset gólů do ložnicových dveří. Hraje si na Lafatu za Spartu proti Bayernu,“ směje se sympatická dáma.
Synek bez váhání podává důkaz sympatií ke sparťanskému kanonýrovi, když je dotázán na číslo dresu. „Dvacet jedna,“ vypálí. Zřejmě má slabost i pro Barcelonu. „Je tam Messi, to je Argentina, a Neymar, to je zase Brazílie.“
Tahle rodina prostě fotbalem žije. „Naposledy jsme se koukali na internetu na Plzeň se Slavií. Když to skončilo, tak starší synové začali smlouvat o Lize mistrů,“ směje se Říha.
Není třeba pochybovat o tom, jaké dárky mají v téhle rodině zelenou. „Na Vánoce jsme dali klukům míč, byl to až poslední dárek. Kdyby byl první, bylo by po Vánocích, nic dalšího by je nezajímalo,“ shodují se rodiče. A zase nemusíte pochybovat, že je to pravda. „Tohle je naše vánoční prostírání,“ ukazuje maminka Jana ubrousek s mičudou. Čaj pak servíruje v hrnečku s motivem fotbalisty…
Fotbalový nádech měla mít i svatba Říhových. „Měli jsme se brát na hřišti pod fotbalovou bránou, ale pak jsme to nehrotili. Svatba byla u kamarádů na zahradě, kluci byli v kopačkách. Jirka si chtěl vzít rozhodcovský dres, což jsem mu povolila. A on si ho nevzal, že prý, když to má povolené, tak už to není ono,“ směje se manželka.
„Míč ale nechyběl, dárky byly zabalené ve fotbalovém papíře. A taky náš dort měl nahoře chlapečka a holčičku, kteří drželi míč. Dort v podobě míče dostávají kluci k narozeninám,“ dodává.
Snad jen v jediném případě přijde řeč na jinou zálibu fotbalového arbitra. Na tvrdou muziku. „Když mě přivezl do porodnice, ani tam jsme se nenudili. Říkali nám na předporodním, ať si přivezeme nějakou relaxační hudbu a Jirka si tam hodil svoje Maideny a metalová cédéčka. To sestřičky nechápaly vůbec. Když se mělo jít na sál, Jirka řekl, že bude fotit. Tak jsem mu odpověděla: A kdo mě bude držet za ruku, když ty budeš fotit? Měl sebou protézu, tak mě jí fláknul a fotil. My se prostě nenudíme,“ hlásí Jana Říhová.
S tím, že má doma čtyři chlapy posedlé fotbalem, se srovnala dávno. Dodnes vzpomíná, jak si svého budoucího muže přivedla domů. „Můj táta měl málem infarkt. Představoval si pro mě prince na bílém koni, a já dovedla dvakrát rozvedeného muže se třemi dětmi, abstinujícího alkoholika a navíc jednorukýho. To jsem si musela hodně obhájit,“ vzpomíná na pernou chvilku.
Nelituje však ani vteřinku. Všechno funguje báječně. „Pokud se smíříte s tím, že fotbal je na prvním místě, není co řešit. Jirka nepije, nekouří a není nad to, když má chlap pořádného koníčka. Když se večer vrátí a má pusu od ucha k uchu, je to pro všechny odměna.“
Pořád ještě si myslíte, že milujete fotbal? Možná už víte, že máte, co dohánět…
