Výhra nad PSG? Zaprášená historie… Kovačík trénuje Starou Říši
Běží sedmdesátá minuta divizního duelu mezi Polnou a Starou Říší. Domácí vedou 2:0, favorizovaní hosté se nemohou prosadit. Nic s tím nenadělá ani muž v černé bundě a kšiltovce stojící u postranní lajny. Trenér Staroříšských, v němž jen málokdo pozná Luďka Kovačíka. Přitom tenhle nenápadný chlapík před třiceti lety v dresu Vítkovic svým gólem pomohl k vyřazení Paris St. Germain z tehdejšího Poháru mistrů. „Bylo to krásné, ale je to dávno, že se tomu ani nechce věřit,“ mávne rukou.
Zápas na Vysočině končí, Stará Říše prohrává 0:2. Trenér poražených Luděk Kovačík se v tichosti rozloučí a mizí. Přítomnost jedné z hlavních person vítkovických mistrů z doby před třiceti lety v Polné nevzbudí žádnou pozornost. Co na tom, že jeho góly před lety pomohly Vítkovicím ke slavným vítězstvím a třeba i k postupu do čtvrtfi nále Poháru UEFA. Chlapík, který se teď živí zateplováním domů, uznává, že je to dávno. Historii neřeší, občas si ale samozřejmě vzpomene. Fotbalově je u něj na prvním místě Stará Říše.
Letos je tomu třicet let od chvíle, kdy jste s Vítkovicemi získal mistrovský titul. Budete slavit?
„Sám ne. Jedu do Ostravy na společné oslavy s kluky, se kterými jsme to tehdy vyhráli. Na to se těším. Ale jinak nic nebude. Už je to dávno a lidem tady na Jihlavsku, kde žiju, to nic neříká.“
Byly to přece jen velké úspěchy, ale trochu se na ně zapomnělo. Nemrzí vás to?
„Je to asi tím, že jsme tehdy nebyli žádný velký tradiční klub. Spíš naopak, Vítkovice byly provinčním klubem. A i když jsme vyhráli titul a druhý rok skončili druzí, i když jsme vyřadili Paris St. Germain v Poháru mistrů, a jako jediní jsme tehdy porazili FC Porto, které pak pohár vyhrálo, nic z toho z Vítkovic slavný klub neudělalo. Rok poté jsme byli až ve čtvrtfi nále Poháru UEFA. Když to dnes někomu řeknete, je překvapený. A jestli mě to mrzí? Ne. Tak to prostě je. Mladí lidé mají jiné starosti. Mnozí už ani nevědí, že Vítkovice někdy hrály první ligu.“
Vy o tom nemluvíte?
„Moc se tím nechlubím. Možná jednou jsem donesl nějaké fotky do kabiny. Obletělo to kolečko, a tím to skončilo.“
A vzpomínáte alespoň?
„Málo. Vlastně mi z té doby kromě pár fotek a nějakých dresů, které jsme si tehdy v pohárech měnili se soupeři, nic nezůstalo. Dresy jsou dnes tak scvrklé, že se do nich vejde možná někdo z mých vnuků. Tak jednou za rok, když se u piva díváme na Ligu mistrů a hrají tam zrovna tyhle mančafty, tak plácnu, že proti nim jsem hrál taky, nebo že jsme je tehdy vyřadili, ale to je všechno.“
Nestalo se vám někdy, že se na vás někdo, kdo tohle netuší, díval jako na blázna?
(směje se) „No, nevšiml jsem si toho, ale máte pravdu, že když to tak vyprávím u piva, může to tak vyznít, že už bych si raději neměl další pivo objednávat. Zvláště když místní kluci vidí, jak jsem na tom dneska pohybově. Dám si na to příště raději trochu pozor.“
Dnes si vyděláváte zateplováním domů. Uživí vás to?
„Uživí. Na nějaké vyskakování to není. Záleží na počasí. Když prší, tak se nedělá, v zimě taky ne. Je to tak akorát. Narodit se o deset let později, bylo by to dnes možná jiné.“
V devadesátých letech by vás patrně neminula zajímavá zahraniční kariéra…
„Je fakt, že na tohle už jsem párkrát v životě pomyslel… Zvláště když vidím, kdo všechno se dnes dostane do ciziny. Nad tím kolikrát přemýšlím. Dnes se ven dostane skoro každý, kdo má díru do zadku, když to tak řeknu. Stačí mít dobrého manažera. Na druhou stranu, tak to je, nemá cenu něčeho litovat. Co by měli říkat mnohem slavnější fotbalisté z ještě dávnějších dob, než byla ta, ve které jsem hrál já. Byli skvělí, ale taky nemohli venku žádnou kariéru udělat.“
Poznávají ve vás klienti, kterým zateplujete domy, někdejšího slavného vítkovického střelce?
„Málokdy. Někdy ano, ale jsou to výjimky. Které ale potěší.“
Takže ani hráči ve Staré Říši nevědí, jak slavného trenéra mají?
„Někteří možná ne. A já přece slavný nejsem. Fakt už je to dávno.“
Neměl jste někdy ambice trénovat větší klub než divizní Starou Říši?
„Já neměl ani ambice dělat trenéra. Dělám ho jen proto, že jsem ve Staré Říši na konci kariéry kopal a že jsem získal k tomu klubu a jeho prezidentovi vztah.“
Stará Říše pod vaším vedením postoupila už o dvě soutěže výš, nyní atakuje horní příčky v divizi. To vás žádný větší klub nikdy nelákal?
„Před pár lety Jihlava, která dnes hraje první ligu. Dostal jsem nabídku, abych trénoval mládež. Ale nevzal jsem to. Na to potřebujete psychickou vytrvalost. A tu já nemám. Já dětem trenéra dělat nemůžu. To se prostě někdy nedá vydržet a křičet na děti se mi nechce. To se nemá. A navíc nemám ani licenci.“
Vypadáte spokojeně…
„Jsem. Mě to tady ve Staré Říši baví. Mám práci, rodinu, jsem u fotbalu, jsem spokojený.“
A když se přece jen vrátíte zpět do poloviny osmdesátých let. Který z těch slavných pohárových duelů se vám vybaví jako první?
„Asi vítězství nad FC Porto 1:0. A samozřejmě Paris St. Germain a gól, který jsem tehdy v Parku princů dal. Bylo to krásné, ale je to dávno, že se tomu ani nechce věřit. Je to zaprášená historie.“
LUDĚK KOVAČÍK
Narozen: 24. srpna 1961
Pozice: trenér FSC Stará Říše (divize)
Profesionální hráčská kariéra: Vítkovice (1982-90), Sachsen Leipzig (1990-91), Sportfreunde Siegen (1991-94).
Ligová bilance: 202 startů/35 gólů
Reprezentační bilance: 2/0
Největší úspěchy: Mistr ČSSR (1986), vicemistr ČSSR (1987), čtvrtfinalista Poháru UEFA (1988)
