Rum? Pravý význam nechci znát
Po otci zdědil nejen celé jméno, ale také přezdívku „Rum“ a střelecké vlohy. Hned v úvodu druholigové sezony dal o sobě Pavel Černý junior pořádně vědět.
V nedělním utkání Hradce Králové s Karvinou (3:1) dal dva góly, ve třetím měl rovněž prsty.
To je asi vydařený start do soutěže, ne?
„Rozhodně to potěší, pro nás jsou ovšem důležité hlavně tři body, které jsme chtěli udělat. Ty branky, to už je taková nadstavba. Vydařila se mi příprava a jsem rád, že jsem to prodal i v soutěži.“
V minulé sezoně se vám však střelecky moc nedařilo.
„To je pravda, odehrál jsem bez nějakých čtyř zápasů snad všechno, ale dal jsem jen dva góly. Takže nyní už mám splněno! Ne, to si dělám srandu, protože trenér Machala mi řekl, že za sezonu mám dát dvanáct branek, takže mi ještě něco zbývá.“
Co když se to nepovede?
„Tak to nevím, co se bude dít.“
Kouč Oldřich Machala vám opravdu nastavil takový limit?
„Přesně tak. Řekl mi, že mám na to, abych těch dvanáct gólů za sezonu dal. A když to říkal, tak se u toho neusmíval... Myslel to vážně! Proto se podle toho řídím a hned v prvním kole jsem položil slušný základ.“
Každá z vašich dvou tref byla jiná. Třetí zásah vlastní, ale po vaší akci. Jak dáváte góly nejraději?
„Nejraději střílím na branku, když tam nikdo není (směje se). Při prvním gólu jsem pálil z hranice vápna, při druhém z hranice penalty. První byl taková rána, aby to skončilo v síti, i když by to třeba někoho trefi lo. Druhý gól jsem napálil bodlem.“
Bodlo není příliš obvyklý způsob, je to vaše specialita?
„Už jsem takhle dal gól i na Slovácku v minulé sezoně a také při tréninku to zkouším. Gólman nemá moc času na to zareagovat. Je to takový rychlejší kop. Je pravda, že už se to moc nevidí, hráči už to nepoužívají. Ale já bych řekl, že to je nejúčinnější střela, když chce hráč překvapit gólmana.“
Máte to po otci?
„To nevím. Střelecké vlohy asi po něm mít trochu budu, ale nemyslím si, že jsme si zase tolik podobní. Jsme každý jiný, já jsem víc do hry, táta se pohyboval spíš ve vápně, byl takový důraznější.“
| Očima otce |
Střelu má po mně „Klukovi to přeju, konečně se rozstřílel. Herně to nebylo nikdy špatné, jen nedával tolik gólů, doufám, že mu to tam bude padat dál. Nyní už je ve věku, kdy by měl jít výkonnostně nahoru, a myslím, že to přijde. Pavel sice není moje kopie, ovšem střelu má po mně. Dřív hrál trochu víc ze zálohy, střílel už z velké vzdálenosti, teď se pohybuje více před brankou, ušetří síly a soustředí |
„To víte, že ano. Na to nikdy nezapomenu, byl to zatím můj jediný prvoligový start.“
Je to už šest let, vám tehdy bylo sedmnáct. Co si nejvíc vybavujete?
„To, jak jsem nastupoval na hřiště, byl jsem lehce nervózní. No a pak rozehrávka ze středového kruhu. To bylo asi to nejkrásnější.“
Srovnávají vás s otcem hodně?
„Poslední dobou, s příchodem trenéra Machaly, už téměř vůbec. Dřív jsem to od koučů slýchával opravdu hodně, skoro pořád.“
Co vám říkávali?
„Tohle by táta dal, tohle by udělal jinak. No a další narážky.“
Štvalo vás to?
„Když to bylo občas, tak mi to nevadilo, ovšem někteří trenéři toho využívali až příliš. Ale moc mě to nerozházelo, mě máloco vyprovokuje. Jedním uchem mi to jde sem, druhým tam...“
Přezdívku „Rum“ jste ovšem zdědil právě po tátovi. Odkud pochází?
„To byste se na to musel zeptat táty, já jsem ji pouze přebral. Pravý význam by vám řekl on, já ho raději znát nechci.“ (usmívá se)
Vás takto oslovovali už od dětství?
„Ano, už v žácích na mě takhle volali, ale sžil jsem se s tím a ani mi to nějak nepřišlo. Ani ostatním nepřišlo divné, když na malého kluka volali Rume. Věděli, kdo jsem a že jsem to zdědil.“
