V jednatřiceti letech Martin Vozábal „zapíchl“ kariéru fotbalového profesionála. Ze Zlína v tichosti přestoupil do divizních Strakonic a od minulého týdne vypomáhá v Českých Budějovicích jako asistent u juniorky. „Určitě jsem mohl dokázat víc,“ uvědomuje si kreativní záložník, účastník olympijských her v Sydney.
Cítil, že se jeho čas nachyluje. Odloučení od rodiny nesl Martin Vozábal stále hůře. A když mu chtěl druholigový Zlín po minulé sezoně ponížit smlouvu, měl definitivně jasno: Vracím se domů. Od podzimu bude hrát na jihu Čech divizi a otestuje si, zda by jej bavilo trenérské povolání. „Nevím, co by se muselo stát, abych ještě hrál na vrcholové úrovni,“ říká.
Jste smířený s tím, že vaše profesionální kariéra skončila?
„Jo. V hlavě jsem s tím srovnaný, nemám problém.“
Není to brzy?
„To mi říká hodně lidí. Tvrdí, že jsem měl ještě zabojovat. Jenže já si nemyslím, že bylo o co bojovat. Řeknu to na rovinu, nabídky prostě nepřišly. Chtěl jsem se vrátit blíž k domovu, respektoval jsem situaci ve Zlíně. Když se nepodařil návrat do první ligy, vedení omlazovalo kádr a hráči museli jít s penězi dolů. Mohl jsem tam zůstal, ovšem za jiných podmínek. A když jsem si sečetl, jak daleko jsem od domova a od dětí, rozhodl jsem se vrátit na jich Čech. Děkuju majiteli klubu Zdeňku Červenkovi, že mi to umožnil. Nemyslím, že na mně Zlín prodělal. Strakonice za mě zaplatily.“
Mohl z vás být taky hrající asistent, že?
„Je to tak. Když mužstvo po Láďovi Minářovi převzal Marek Kalivoda, hned odpoledne mi volal. Myslel jsem, že mi chce oznámit, že tu funkci dostal, ale on na mě hned vybalil, že chce, abych mu dělal hrajícího prvního asistenta. Ale já už jsem přemýšlel o návratu k rodině a o tom, co mě bude živit dál. Nemělo smysl, abych dojížděl. To bych nebyl nic platný. Tak jsem to odmítl. Kdybych byl místní, bylo by to něco jiného. Teď jsem zaměstnancem Dynama České Budějovice, u juniorky dělám asistenta Jirkovi Lerchovi.“
„Baví mě to. Beru to, že normálně chodím do práce. Ráno se vzbudím doma a jdu na Dynamo. Ale v tuto chvíli nevím, jestli budu chtít u trénování zůstat nebo si třeba založím manažerskou agenturu. Každopádně si chci udělat trenérskou školu. Něco jsem v kariéře prožil, rád bych klukům poradil, aby neudělali stejné chyby jako já. A nebylo jich málo.“
Jaké si vybavíte?
„Přemýšlím nad tím, ale celkové hodnocení si nechám na později. Určitě nebylo ideální, že jsem každý rok měnil klub. Vždycky se to nějak semlelo, že jsem musel pryč. Ve Slovácku došly peníze a nastal rozprodej kádru, v Mostě nám taky po půl roce oznámili, že nebudou finance. S Viktorkou Žižkov jsem sestoupil, což mě hodně mrzelo.“
Souhlasíte s tím, že jste mohl v kariéře dokázat víc?
„Určitě, máte pravdu. Někteří lidé se mi to možná bojí říct, ale je to tak. Možná, že jsem pro to udělal málo a neměl potřebné štěstí.“
Jak se vám líbilo ve Zlíně?
„Po odchodu z Viktorky jsem neměl moc na výběr. Ve Zlíně jsem potkal výborné lidi, toho angažmá nelituju. Absolutní nevýhodou byla akorát vzdálenost od rodiny. Ví se, že je Zlín skromnější klub, ale na druhou stranu, co se řeklo, to platilo. Když měla být výplata, tak byla. Obrovskou chybou bylo, že jsme na jaře nepostoupili do první ligy. Jednoznačně jsme na to měli.“
Prý rozjíždíte i nějaký byznys.
„Měl jsem překvapivě dost nabídek na práci, ve které bych využil svých kontaktů. S Jirkou Kladrubským (obráncem Sparty – pozn. aut.) jsme koupili podíly v jedné společnosti, která nabízí různé služby pro sportovce jako je pojištění a podobně. Zatím to rozhodně není na uživení, ale šli jsme do toho. Já to nijak neřídím, nezatěžuje mě to časově. Den mám naplněný, nechtěl jsem jen hrát fotbal a dopoledne doma ležet. To by mě nebavilo.“
Takže jste se vrhnul na trénování. Umíte být na mladé hráče přísný?
„S tím jsem nikdy neměl problém. Když jsem cítil, že je potřeba něco říct, tak jsem to udělal. Asi jsem si udělal řadu nepřátel, jenže to je v životě normální. Bohužel se musí řešit i nepříjemné věci. S juniorkou normálně trénuju, dvakrát až třikrát týdně se připravuju ve Strakonicích.“
Děláte tam kapitána?
„Kdepak, tam to vede dělostřelec Mrkvička. (úsměv) Je to místní kluk, já sedím vedle něj. Jsem rád, že jsme se zase potkali.“
Nemáte pocit, že typickým špílmachrům jako jste vy odzvonilo?
„Spíš bych řekl, že už se moc nerodí. Taková ta typická desítka, jak se říká, to jsou v lize jen Horváth, Volešák, Otepka a Benát. Olomoucký Hořava už je jiný typ, umí bránit i útočit.“
