V květnu 1983 přemohli „dělňasové“ z Aberdeenu titánský Real Madrid, tým s aurou panovníků, který o mladých Skotech v životě neslyšel. Španělským velikánům přivodili šok ve finále Poháru vítězů pohárů. „Sláva v Göteborgu“ nebo „Noc, kdy Aberdeen obrátil fotbalový svět vzhůru nohama“ se stal jedním z největších příběhů britského fotbalu a fascinujícím úspěchem Alexe Fergusona, který uchvacuje i po 40 letech.
Alex Ferguson se tyčí nad všemi trenéry a vyhrál prakticky všechno, ale pro mnohé – zejména v severovýchodním Skotsku – byl jeden triumf impozantnější než všech 50 trofejí, jež rodák z Glasgow, zvaný „Furious Fergie“ (Rozzuřený Fergie), kdy dobyl.
„Není to nic jiného než zázrak.“ Těmito slovy popsal sir Alex nejúžasnější vítězství své ohromující kariéry. Přišlo proti Realu Madrid, ale ne během jeho 26letého působení v Manchesteru United. 11. května uplynulo 40 let od chvíle, kdy Bílý balet naposledy utrpěl porážku ve finále velké evropské soutěže: proti „dělnickému“ Aberdeenu v Poháru vítězů pohárů.
Ferguson skolil španělského King Konga 2:1 po prodloužení s partou mladíků, kteří byli předzvěstí jeho „Class of 92“ v United (Scholes, Giggs, Beckham, Butt a bratři Nevillové). Byli to Fergieho první odchovanci, a kdyby je později nepostihla vlna zranění a smůly, mohli vystoupat do ještě úctyhodnějších výšin.
Hráči The Dons zažili v roce 1983 Fergusona, který jim naháněl skutečný strach – mrazivější než ten, co plnil hrůzou hvězdy na Old Trafford. „V té době už asi vyměkl na tajfun,“ usmál se Eric Black, útočník, který v 19 letech vstřelil úvodní gól Aberdeenu proti Los Blancos. „My pocítili bouři, nejprudší hurikán, který trhal kotevní lana.“
Willie Miller, stoper a čerstvě 28letý kapitán (nejstarší muž odbojných Skotů), dodal: „Tehdy byl Alex divokým vůdcem, budoval si reputaci. Byl neuvěřitelně náročný a vytvořil polokonfliktní atmosféru i uvnitř kabiny, aby zajistil, že budeme mít mentalitu vítězů.“
Aberdeen, průmyslové centrum, rušný přístav s ropnými tankery plujícími na obzoru a sídlo mnoha těžařských společností u Severního moře, má přezdívku Žulové město. Většinu roku bývá studené, temné a vlhké, ale fotbalistům v žilách koloval oheň. „Nic nás neroztřáslo,“ uvedl Miller. „Byli jsme válečníci, které Ferguson naučil věřit, že obstojí tváří v tvář Bayernu či Realu, a ze všech dostal maximum – poslední procenta sil a energie.“
Goliáš z Madridu se od göteborgské porážky s Aberdeenem zúčastnil deseti finále evropských soutěží: osmi v Lize mistrů/PMEZ a dvou v Poháru UEFA. A vždycky zvítězil…
O to pozoruhodnější je čin Fergusonovy družiny vzhledem k jejímu věku a skrovným zkušenostem. Vyčnívají čtyři hráči: 19letí střelci branek Black a John Hewitt, který ve 112. minutě souboj rozhodl, a záložníci Neale Cooper (19) s Neilem Simpsonem (21).
Tresty pro hráče? Třeba hlídání dětí
Každý z nich okusil plnou sílu Fergieho hněvu. Hewitt, superžolík, jehož hlavička v dešti potopila Real, byl Alexovým prvním aberdeenským podpisem (1979). Debutoval v šestnácti, ale nic z toho ho neopravňovalo k žádným zvláštním privilegiím.
„Jednou jsme trénovali v zimě, počasí nebylo nic moc a zemi pokrýval sníh, takže jsme byli někde pod střechou,“ líčil Hewitt. „Vraceli jsme se na náš stadion Pittodrie a já řídil auto plné spoluhráčů. Před námi se plazil sir Alex ve svém mercedesu rychlostí asi 10 km/h – kdyby jel o něco pomaleji, mohl bych vystoupit a projít kolem něj. Kluci mě pobízeli, ať ho předjedu, a když jsem to riskl, stáhli okénka a mávali mu. To ho… poněkud rozhořčilo.“
Než si fotbalisté v šatně vybalili, Ferguson vtrhl dovnitř. „Ty zatracenej maniaku Hewitte!“ zařval, až omítka místy popukala. „Co si myslíš, že děláš? Mohl ses vybourat! Silnice jsou zrádné a ty takhle jedeš s talentem za miliony liber v autě?“
„Pokračoval dál a dál a skončil jsem s pokutou, kterou mi strhl z týdenní mzdy,“ vykládal Hewitt, „ale mohlo to dopadnout hůř.“
Hráči dostávali tresty na míru, které vymýšleli Alex a jeho věrný asistent Archie Knox, dvojjediný „zlý a ještě horší policajt“. Patřilo k nim například mytí trenérských aut, leštění bot nebo hlídání dětí u Fergusonů doma, když hlavní kouč vyvedl manželku do města na večeři.
Mimochodem, deset dní po oněch monumentálních 120 minutách proti Realu Madrid se Aberdeen utkal s Rangers ve finále Skotského poháru. Působil unaveně a neměl obvyklou jiskru. Přesto slavil – finálový specialista Black vstřelil jediný gól v prodloužení.
V Hampden Parku, národním stadionu v Glasgow, to sledovalo 50 tisíc diváků a šťastní hráči se s jásotem přesunuli do kabiny. „Druhá trofej v měsíci!“ volali. Netušili, že brunátný Ferguson – s výrazem Buda Spencera, jemuž zamordovali Terence Hilla – většinu z nich právě cupuje na kousky v televizním rozhovoru.
„Ostudný výkon,“ zuřil a šetřil jen dva střední obránce. „Miller a McLeish hráli s Rangers sami… Mně na téhle trofeji vlastně nezáleží, důležitější jsou pro mě naše standardy, ty jsme nastavili už dávno a dnes jsme jim nedostáli. Nehodlám to akceptovat od žádného týmu Aberdeenu.“
Black popisoval radostné scény v šatně: „Pak se najednou s křikem rozletěly dveře – a bylo to jako když šerif vejde do saloonu na Divokém západě. Naprosté ticho. Dveře zarachotily v pantech a on nás zpucoval tak, že nám zalehlo v uších, jako by před námi rachotila sbíječka.“
Slavnostní večeře měla atmosféru smuteční hostiny a minimálně jeden hráč (Gordon Strachan) na protest proti trenérově reakci odešel. Ve skutečnosti šlo o vzácný případ, kdy si Ferguson uvědomil, že zašel příliš daleko, a ustoupil. „Do jisté míry se omluvil,“ potvrdil Black se smíchem. „Myslím, že s ním Archie Knox promluvil a přiměl ho k menšímu pokání. Řekl nám, že to možná trochu přehnal. Ale mezi námi, nevím, jestli to mínil upřímně.“
Podstatnější je, že Ferguson mezi hráči vzbuzoval loajalitu hraničící s absolutní úctou. Stejně jako později v United, i v Aberdeenu se snažil rozvíjet a podporovat mládež. Za prvé to bylo navýsost hospodárné, za druhé mohl tyto nadané chlapce vychovávat – formovat jejich ducha a pocit, že svedou cokoli. A jistě, podněcovat neukojitelný hlad po vítězství.
„Sir Alex nikomu nedovolil, aby se zdržoval nějakým úspěchem; jakmile jste dosáhli cíle, šlo se na další,“ přiblížil Black.
Na triumfu Aberdeenu v Poháru vítězů pohárů budí údiv i to, jak silné bylo složení mužstev. Do čtvrtfinále se probojovaly Barcelona, Inter Milán, Paris Saint-Germain či Bayern Mnichov.
A právě pány z Bavorska museli skotští potomci Williama Wallace zdolat. „Byl to nejtěžší soupeř, s nímž jsme se střetli,“ uvedl Hewitt. „Buldozer s ocelovou radlicí na shrnování trofejí – chladnokrevný a precizní, nabitý reprezentačními esy ze Západního Německa.“
Navzdory tomu, co mnozí považovali za působivou remízu (0:0) z mnichovského Olympiastadion v prvním duelu, Ferguson radostí neskákal. „Byl jsem jediný, kdo nebyl spokojený. Dvakrát jsme trefili tyč a byli jsme lepším mužstvem. Měli jsme vyhrát.“
A zdálo se, že se jeho nejhorší obavy naplní. Bayern v odvetě vedl po 10 minutách a po usilovné námaze, která vedla k vyrovnání, udeřil bleskově znovu – knokaut, který zdánlivě ukončil zápas.
Trik s lahví whisky před finále
Ale Fergusonovi svěřenci ještě neskončili a na Pittodrie Stadium bylo k vidění fantastické drama o týmu, jenž se vynořil ze stínu fotbalové smrti a v samém závěru – během kratičké chvíle – zkomponoval vítěznou pointu. Dvougólový obrat, který byl jako rána kladivem, Bayern zatluče k zemi také v květnu 1999 ve finále Ligy mistrů s Man United.
Semifinále se ukázalo jako formalita, Dons smetli belgický Waterschei Thor a to znamenalo, že rozehrají finálovou partii a ve Švédsku – na druhé straně Severního moře – vyzvou mocný a zpravidla nepřemožitelný Real Madrid.
Odhadem 14 tisíc fanoušků se vypravilo na cestu do Göteborgu všemi možnými způsoby, najímali si letadla a 500 lidí se vydalo na dvoudenní plavbu na dnes již proslulém trajektu St Clair.
Když dorazili na místo, počasí jim přálo víc než Španělům – celý den vytrvale pršelo, hřiště bylo promáčené a v průběhu zápasu se na něm tvořily kaluže.
Fergusonova příprava byla vždy pečlivá. Svůj regiment důkladně informoval, připravil si data a zprávy o každém madridském hráči. Vybral odlehlý hotel ukrytý v lese, daleko od jakéhokoli kontaktu s okolním světem. To se týkalo i manželek – mezi hráči a jejich blízkými nesměla probíhat žádná komunikace a výjimku nedostala ani těhotná žena Dougieho Bella. „Kdyby začala rodit, měla zavolat Fergiemu, a ne svému manželovi,“ vybavil si kapitán Miller.
Ponuré počasí panovalo i v noci, ale semknutý Aberdeen, posílený Fergusonovou nezlomností, byl víc než optimistický, že Španěly porazí. „Měli jsme pocit, že jsme lepší než oni, protože Fergie řekl, že jsme lepší než oni,“ vzpomínal záložník Simpson.
Výrok zní jednoduše, ale v mnoha ohledech vystihuje, jak Alex na své muže působil. „Jeho touha byla naší touhou,“ dodal Simpson. „Vyžadoval to nejlepší a vy jste předvedli to nejlepší. Ne ze strachu, ale ze sebevědomí.“
Gordon Strachan v knize Glory in Gothenburg (Sláva v Göteborgu) uvedl: „Hrubá energie v šatně byla děsivá. Kdybyste ji dokázali přeměnit na elektřinu, mohli jste pohánět celé Skotsko.“
Aberdeen se vyžíval v roli outsidera a Ferguson použil starý trik, který se naučil od Jocka Steina, a daroval svému protějšku Alfredu Di Stéfanovi – legendárnímu hráči a nyní trenérovi – láhev sladové whisky, aby vzbudil dojem, že on a jeho tým jsou prostě rádi, že se dostali tak daleko. „Ať si připadá důležitý,“ vštěpoval mu Stein. „Jako bys byl štěstím bez sebe už jen z toho, že jsi ve finále a stojíš vedle něho.“
Sir Alex byl v té době mladý kouč (41 let), na téměř 60letého Di Stéfana se usmíval s pokorou a hlubokou úctou, ale v srdci mu bila stoprocentní touha.
Aberdeen měl vyhrát v normální hrací době. Bílý balet zbavil kouzla a Santillana a spol. se ocitli v křížové palbě. Šance však zůstaly nevyužité a 90 minut skončilo patem (1:1).
Do hry vběhl Hewitt, pozdní náhradník plný vervy a bažící po akci. „Chtěl jsem jít na plac dřív, ale Ferguson opakoval: Počkáme. Když na mě ukázal, táhlo mi hlavou, že ten bílý dres, který se míhal přede mnou, snad rozkoušu. Byl jsem zvíře, které pustili z klece.“
Jeho dravost korunovala dílo ve 112. minutě – po pasu Marka McGheeho hlavičkoval vítězně a Göteborg se změnil v hodovní síň skotských oslav. „Sir Alex vždycky věřil svým hráčům a hráči věřili jemu,“ řekl Hewitt. „V Aberdeenu je prostě Bůh.“
V roce 2008 – k 25. výročí slavného vítězství – se na Pittodrie Stadium utkali v exhibičním utkání Dons s Man United. „Nebylo většího řevu než ten, který přivítal Fergieho, když vyšel z tunelu,“ referoval klubový historik.
Toho večera byl sir Alex v klidu. Seděl uvolněně a nevzrušeně, na rtech mu pohrával úsměv. Byl to jiný Fergie, než ten, který vládl Aberdeenu před lety.
„Pořád vyskakoval a nadával rozhodčím,“ vzpomínal Teddy Scott, Fergusonův přítel a pobočník. „Sedni si!“ vyštěkl jednou pomezní sudí. „Kdo je to?“ zeptal se sir Alex. „Reverend Roger,“ odpověděl Scott. „Je to můj farář v Ellonu.“
„Zítra k němu do kostela nepůjdeš,“ křikl Fergie.
