Vízek: Za hospodu vděčím Le Havru. V Dukle měl nabídku k emigraci
Je tradičním přispěvatelem. Ladislav Vízek pravidelně glosuje nejvyšší fotbalovou soutěž. V pátek se zhostil ale trochu jiné role, usedl coby expert do Studia deníku Sport, aby rozebral souboj Česka s Chorvatskem (1:1). Na závěr názorově bohatého povídání došlo i na překvapení, konkrétně momenty ze zápasu Dukla – Nantes z 1. kola PMEZ ze 14. září 1977. Šlo o duel, v němž Vízek srovnával na konečných 1:1. Následně se bývalý reprezentant rozpovídal o svém angažmá ve Francii i nabídce na emigraci.
„Tenhle záznam jsem ještě v životě neviděl,“ pronesl až dojatě Ladislav Vízek, když viděl archivní záběry staré téměř 44 let. Hned mu vyvstalo z paměti, že se v utkání prosadil z penalty. Dokonce věděl i to, že za soupeře se trefil Loic Amisse, rovněž z pokutového kopu.
I tato trefa pravděpodobně pomohla Vízkovi k následnému francouzskému angažmá. „Byl jsem moc rád za to, že jsem jejich fotbal poznal. Mohu říct, že to je jedna z nejtěžších a nejvyrovnanějších lig v Evropě. Tam porazit posledního je kumšt. Je tam spousta afrických hráčů, ti jsou strašně nadupaní. To je jak když jdete proti king kongovi, abych neřekl něco rasistického. Jeden mi skočil na lýtko a utrhl mi pět kol před koncem celou nohu. Pak jsme se tedy ještě zachránili, když jsem se vyléčil. Zahrál jsem si tam úžasný fotbal a můžu říct, že to bylo náročné, radši bych něco lehčího,“ vzpomínal Vízek.
Do Francie přestoupil v roce 1985. „Bylo mi dvaatřicet let, šlo o poslední šanci jak okusit jiný fotbal a trochu si přivydělat. Hráli jsme pro radost, ne jako dnes, kdy jsou peníze ve fotbale,“ podotkl.
Olympijský vítěz z Moskvy 1980 přiznal, že ho hodně překvapila první francouzská výplata. „Šel jsem za manažerem a říkám: Tady připsali dvě nuly? On mi řekl, že ne, že to je v pořádku. Tam jsem si prakticky vydělal. Proto mám Francii rád. I když jsem hrál v malém městečku v přístavu. Ty dva roky mě uživí asi až do smrti,“ řekl Vízek s tím, že si za výdělek pořídil svou hospodu.
„Já už potřebuju jen na mariášek. Nikdy už ji neprodám, i když jsem jednou ze vzteku chtěl. Už si ji nechám. Je to pro mě jediný zdroj obživy, za který vděčím Le Havru. Bleděmodrá, tmavomodrá. Moře a nebe,“ dojímal vzpomínkami Vízek.
Zavzpomínal i na svá léta v Dukle a národním týmu. „My tím, že jsme nemohli ven, tak byl velký přetlak dobrých fotbalistů i v naší lize, která měla výbornou úroveň. Čerpal z toho i nároďák. Dnes se říká, že kdo umí kličku, jde do zahraničí. Tenkrát byla liga ještě spojená se Slovenskem, ti byli nacionalisti, my vyčůránkové z Čech. Jsou to nádherné vzpomínky,“ konstatoval.
Vízek následně přidal i perličku ohledně nabídky emigrace. „S Duklou jsme jezdili hodně na západ. U autobusu byl bílý mercedes s kufrem. Vystoupil člověk, říkal mi: Pane Vízek, tady máte hotel, všechno zajištěné. Rok nebudete hrát, my se o vás postaráme. Pak otevřeli kufr a z toho by se mohl někdo zbláznit. Já měl ale doma děti, takže jsem nezůstal,“ prozradil.
V přiloženém videu naleznete i to, jak Vízek vzpomínal na rivalitu s Baníkem.
