Stačilo celkem málo a dnes by David Villa nebyl nejlepším střelcem fotbalového mistrovství světa. Ba co hůř - ani by nemohl pořádně chodit. Když byl tenhle španělský útočník malý kluk, zlomil si nohu tak komplikovaně, že lékaři seriózně zvažovali její amputaci. Španělsko může před finále děkovat všem svatým, že k tomu nedošlo. Právě Villa má tým dotlačit k titulu.
Byla to největší hrůza jeho života. David Villa, tehdy malý špunt z Langrea, se v zápase žáčků neohroženě vrhnul do souboje se soupeřem. V tom vykřiknul bolestí, šly na něj mdloby. Ze střetu si odnesl komplikovanou zlomeninu nohy, přímo ze hřiště ho odvezli do špitálu. V něm zůstal 40 dnů.
Jeden byl horší než druhý. Malý kluk musel vydržet sérii operací, po kterých se lékaři tvářili čím dál zachmuřeněji. „Jako jednu z možností jsme skutečně zvažovali amputaci,“ přiznal pro Bild tehdejší Villův doktor Dionisio Cuetos.
Nadějný fotbalista se z toho nakonec dostal, o nohu nepřišel. Jeho dlouhý pobyt v nemocnici mu dnes připomíná jen to, že má jednu nohu o 2 centimetry kratší než druhou. Postupně z něj vyrostla hvězda světového formátu, nejlepší střelec mistrovství Evropy a nyní zatím i světového šampionátu.
„Věřím na to, že cesta k úspěchu musí vždycky aspoň trochu bolet,“ řekla 28letá nová posila Barcelony španělským novinářům. Sám tedy rozhodně ví, o čem mluví.
Na mistrovství světa se sice v téhle chvíli dělí o pozici nejlepšího střelce s Nizozemcem Wesley Sneijderem, odborníci ale o něco výš staví právě Villu. Pro Španělsko jsou jeho góly naprosto klíčové, tým dal na turnaji dohromady šest gólů a z Villovy kopačky nebyl jediný – ten postupový v semifinále.
„Je pro tým svým způsobem platnější než třeba Rooney nebo Messi,“ prohlásil španělský kouč Vicente del Bosque. „Na takového kanonýra hraje nezvykle, obstará i hodně defenzivní práce.“
A ještě něčím je Villa mimořádný. vděčí za to mimo jiné i svému hrůznému zážitku z dětství – s míčem to teď umí oběma nohama. Po tom šíleném úrazu totiž nesměl pravou tolik namáhat, s pomocí svého táty tak vypiloval hraní levačkou.
„Táta mi tenkrát dokola házel míč na levou nohu. Pořád, znovu a znovu,“ vzpomíná. „Pravačku jsem měl ještě v sádře a on po mně chtěl, abych byl schopný tou druhou níč míč zpracovat, rozumět si s ním.“
Výsledek? V JAR střílí góly levou i pravou, jak mu to vyjde. Občas si pak vzpomene na všechnu tu bolest, která za tím je. Na malého kluka, který se ve špitálu krčil pod duchnou strachy, kdykoliv vrzly dveře do nemocničního pokoje. A na to jak je dobře, že všechnu tuhle hrůzu vydržel.
