14. července 2018 • 04:59

Hošek detailně o fotbalu v Anglii: o propojení s politikou a vlivu celebrit

Autor:
Reklama
TOP VIDEA
ZLATÁ PÍŠŤALKA: Slabý sudí v Karviné. Dva prohřešky by bez videa prošly ZLATÁ PÍŠŤALKA: Slabý sudí v Karviné. Dva prohřešky by bez videa prošly
Krejčí s Janktem pařili FIFU 19. Uspěli by na CZC.CZ iSport Cup? Krejčí s Janktem pařili FIFU 19. Uspěli by na CZC.CZ iSport Cup?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Coby zpravodaj Českého rozhlasu v Británii prožil Jiří Hošek (42) šest let v Londýně, dnes je šéfkomentátorem Seznam TV a působí i jako expert ČT. Jako vášnivý fanoušek fotbalu, a především Tottenhamu, zná svět tamní kopané dokonale. „Fotbal v anglickém pojetí není jen sport, je to ekonomický produkt a taky společenský jev,“ říká o vztahu tamních obyvatel k nejpopulárnějšímu sportu na světě. Tým Garetha Southgatea se dnes na MS utká o bronz v utkání proti Belgii.



Šest let jste pracoval a žil v Anglii, Tottenhamu ale fandíte dlouho, že? Proč pravě Tottenham?
„Fandění sportovnímu klubu je podle mě otázka regionální příslušnosti z místa, odkud pocházíte, nebo to zdědíte po dědečkovi, tatínkovi. Anebo je tu třetí, iracionální cesta. To je cesta mé lásky k Tottenhamu, která se odehrála ve dvou etapách. Hluboko za totáče člověk neměl moc informací o západním fotbale a sportu, tak mi vždycky přišly přitažlivé týmy s dlouhými exotickými názvy. Nottingham Forest, Tottenham Hotspur, nebo třeba i maďarské týmy. Navíc vždycky se mi líbili fotbalisté, kteří shodou okolností hráli v různých etapách za Tottenham. Lineker, Gascoine, Sheringham nebo Klinsmann. To byla jedna éra, kdy jsem si říkal, že se mi ten Tottenham líbí, ale pořád to ale bylo takové opatrné, na dálku, žádná posedlost."

Kdy se to změnilo?
„Druhá etapa nastala v květnu 2012, kdy jsem se přestěhoval do Londýna a našel rodině bydlení mezi čtvrtěmi Highgate a Crouch End, což je napůl cesty mezi Emirates a White Hart Lane, takže moje cesta logicky vedla na White Hart Lane. Fotbal se v Anglii uctívá, je to něco úplně jiného než v Česku. Když se člověk poprvé occitl na White Hart Lane fyzicky a zažil tu atmosféru, viděl okolí a lidi, propadl jsem tomu úplně naplno. Vždy jsem se vysmíval lidem, kteří do fanouškovství vždycky spadli po hlavě, a mně se nakonec stalo úplně to samé. Když pak přišel Mauricio Pochettino a Tottenhamu se začalo dařit, pouto se definitivně upevnilo.“

Jak fotbal v Anglii zasahuje do každodenního života?
„Fotbal v anglickém pojetí není jen sport, je to ekonomický produkt a taky společenský jev. Pro někoho je to tak exkluzivní produkt, že to vzhledem k pohodlí, které dneska tamní stadiony nabízí, znamená to samé jako jít na koncert či operu. Pro mnoho lidí je to navíc nejdostupnější zábava. Navíc se tam fotbal dělá takovým způsobem, že neustále nabízí dostatek témat i ve dnech, kdy se vůbec žádný zápas nehraje. Což je samozřejmě hlavně dílo médií, která neustále hledají nějaké konflikty, skandály, spekulace, štvou proti sobě lidi, kluby, a celý tenhle tyjátr to okolí hrozně baví.“

Existuje nějaké propojení mezi fotbalem a politikou?
„Nefunguje to vyloženě na institucionální bázi mezi stranami a kluby, ale je tam propojení mezi kluby a politiky, nebo jednotlivými politiky a členy vedení, či řadovými členy politických stran. Ale je pravda, že specifikem anglického fotbalu, které je třeba sdílet, je vztah s komunitou. Žádný klub si nemůže dovolit ignorovat, kde má stadion, jaká je sociální situace lidí v jeho okolí, což souvisí i s astronomickými příjmy fotbalistů. Ani třeba Manchester City, který je považován za takový nejumělejší klub v Premier League. Klub musí dát najevo, že část toho bohatství patří i místní komunitě. A politici dávají pozor na to, aby se to dělo, a myslím si, že kdyby se nějaký klub choval arogantně, docela by to schytal."

Jsou některá fotbalová témata používána v politickém boji?
„V Británii je velký vztah mezi komunitou a lokálními politiky a byly případy, kdy politik během interpelací v parlamentu nadnesl téma bezpečnosti na stadionech pro rodiny s dětmi, nebo cen lístků. To se týká třeba fanoušků z Liverpoolu nebo Manchesteru jako ekonomicky slabších oblastí než třeba Londýn. Musí dát nějakou částku za cestu, a ještě se očekává, že zaplatí 70 až 90 liber za lístek na stadiony Chelsea či Arsenalu. Když vezmu příjem anglického dělníka, který pracuje někde v slévárně v Liverpoolu, tak při odečtení životních nákladů a nájmu, mu spolyká veškéré jeho příjmy být členem fanouškovské obce klubu Premier League.“

V čem se projevuje charitativní aktivita klubů?
„Kluby si neustále vybírají patronát nad nejrůznějšími typy projektů. Zaměřuje se hlavně na zdraví, pak chudé děti z dané oblasti. Typický příklad – Petr Čech byl několik let patronem tzv. Breakfast Clubu. Řada anglických dětí má tak chudé rodiče, že ráno odcházejí hladové do školy a Breakfast Club zajistí, že po příchodu do školy dostanou pořádnou a vydatnou snídani, aby se mohli soustředit na školu a učení. To také ilustruje velké sociální rozdíly v Anglii. Z českého pohledu to skutečně vypadá, že to je jen na efekt, ale vím, že v Anglii se do toho jde s ryzím úmyslem skutečně pomoci tam, kde je to potřeba. Také minimálně dvakrát ročně, typicky na Vánoce a na konci školního roku, většina hráčů včetně největších hvězd, obejde dětské nemocnice, koupí spoustu krabic Lega a dají je dětem. Velmi častý je také sponzoring kupování sportovní výstroje a výzbroje. Typicky zase místním dětem, které jsou v tíživé sociální situaci a tam se zase vracím k tomu propojení s komunitou. Některé kluby, včetně Tottenhamu, jdou dokonce tak daleko, že financují školy. Za premiéra Davida Camerona vznikl koncept tzv. Free Schools a například Tottenham díky tomu sponzoruje v oblastech severního Londýna minimálně dvě základní a jednu střední školu.“

Opravdu je cena lístků v Anglii takový problém?
„Existují samozřejmě výjimky. Například West Bromwich Albion, který teď z Premier League sestoupil. Tam se dal sehnat velmi levný lístek. Ale když se to zprůměruje, pro spoustu lidí, kteří nemají moc vysoké příjmy, a jsou členem té nejužší fanouškovské komunity, to problém skutečně je. Anglie je velká země a když jde o tým z jihu země jako Brighton nebo Southampton a jejich fanoušci musí někdy v pracovní den jezdit až na úplný sever do Newcastlu nebo Sunderlandu, tak to je netriviální investice. Na druhou stranu tím, že se stal fotbal dražší záležitostí, nastala přirozená selekce a ubylo grázlů, kteří mu dělali špatnou pověst. A myslím si, že to fotbalu hodně pomohlo, aby se očistil. Další věcí, která pomohla, je, že po tragédii na Hillsborough v roce 1989 se všechny týmy dohodly na tom, že na stadionu budou jen místa k sezení. Někteří lidé, kteří dnes chodí na prvoligový anglický fotbal, to berou jako snobárnu, přesto si myslím, že zhruba 90 % fanoušků k tomu má ryzí přístup a bral bych to jako tu skutečnou fotbalovou posedlost, se vším, co to obnáší.“

Jak moc těžké je sehnat permanentku na klub z Premier League?
„U Chelsea, Tottenhamu, Liverpoolu a dalších představitelé klubu vědí, že na vstupném každý zápas tratí doslova miliony liber, protože tam existuje obrovský převis poptávky nad nabídkou i na méně atraktivní zápasy. Třeba v případě Liverpoolu vím, že když se některému ze skalních fanoušků narodí potomek, jeho otec hned podá žádost o permanentku. V případě Reds se na permanentku právě čeká typicky 18 až 20 let. Některé kluby jsou také extrémně přísné na to, když dojde ke zneužití permanentky.“

Zneužití? Co tím myslíte?
„Normální postup je následovný: Vím, že pojedu na měsíc do Austrálie a jsem permanentkář na Manchesteru United, tak neexistuje, že bych poskytnul permanentku někomu z kamarádů, ale informuji o tom klub, že na určitou porci zápasů nebudu schopen svoji permanentku použít, klub poděkuje a dá příslušné místo do volného prodeje. Ve spoustě podmínek k zakoupení permanentní vstupenky je to, že ji neposkytnete další osobě, protože je na ní vaše fotografie a jméno. Pokud to uděláte, vystavujete se nebezpečí, že vám klub pro porušení smluvních podmínek odebere právo vstupenku používat.“

Opravdu z anglické fanouškovské scény vymizelo násilí, které je u nás díky knihám a filmům s místním fotbalem v českých představách pevně spjato?
„V Anglii se to strašně změnilo od časů třeba Fotbalové horečky kvůli tomu, že z fotbalu přestala být všelidová zábava, protože fotbal podražil. Druhá věc. Po všech různých incidentech, a právě třeba tragédii na Hillsborough, všechny policejní složky po celé Británii mají svoje fotbalové oddělení a fotbalové specialisty. Vede se velmi poctivá databáze těch největších potížistů. V okamžiku, kdy se do té databázi nějakým způsobem dostanete, je možné vydat soudní příkaz a příslušný člověk na policii musí odevzdat cestovní pas a během turnaje se každé dva až tři dny hlásit. Plus strašlivě pomohlo to, že zvlášť velká města jsou totálně prošpikovaná kamerami. Chození na stadion přestalo být anonymní záležitostí. Ví se zcela přesně, kdo koupil lístek na určité místo v určité řadě a v určitém sektoru na stadionu. Navíc dnes máte na stadionech desítky kamer obrácené ne na hřiště, ale do hlediště."

Co to přináší?
„Sám jsem na vlastní oči viděl mozkové centrum vnitřní bezpečnosti na stadionu. Oni jsou schopní daného člověka identifikovat, ztotožnit a zadržet ještě předtím, než skončí zápas a diváci se rozejdou. Takže je tam silný prvek odstrašení. Navíc se lidé nebojí, že budou jejich osobní data zneužita. V Británii je extrémní citlivost vůči zneužívání osobních údajů. Pro některé to jistě může být strašákem, a to potenciální zneužití tam možné je, ale podle mého názoru je to pro spoustu lidí přijatelná cena za klid a bezpečnost na stadionech. Samozřejmě také pomohly velmi drakonické tresty. V Británii je neautorizovaný vstup na trávník trestným činem a člověk si tím pádem dvakrát rozmyslí, jestli půjde v euforii přímo na trávník slavit se svými milovanými hráči. Vystavuje se totiž doživotnímu zákazu nejen na daný fotbalový stadion, ale na všechny fotbalové stadiony v Anglii."

Jak to funguje v praxi?
„Velmi tvrdé tresty postihly teď nedávno například fanoušky Chelsea, kteří se nedávno opustili relativně mírného incidentu s rasovým podtextem, z metra vytlačili Francouze tmavé barvy pleti. Ten případ měl tak negativní ohlas, že sami ostatní fanoušci Chelsea věděli, že jim to tak moc kazí jméno, že pět viníků ve svých řadách sami označili. V jednom případě se jednalo o velmi vysoce postaveného úředníka jedné londýnské banky, který kvůli tomuto svému chování přišel o práci. Přesto existují zápasy, kdy je animozita fanoušků tak velká. že skutečně hrozí a v severolondýnském derby mezi Arsenalem a Tottenhamem se to skutečně stalo, že někoho v tlačenici pobodali. Tam  není možné individuální excesy úplně ohlídat. Přesto panuje přesvědčení, že pokud dbáte instrukcí, tak je velká pravděpodobnost, že se nic zásadního nestane a pokud už se něco semele, případný viník incidentu bude rychle dopaden a potrestán.“

Existuje propojení fotbalu s kulturní sférou v Británii? Třeba o kapele Oasis se ví, že jsou velcí fanoušci Manchesteru City.
„Oasis jsou extrémní případ, protože Noel Gallagher je jeden z nejznámějších fanoušků Citizens a je pravidelně zván do nejrůznějších televizních a rozhlasových pořadů. Třeba BBC na svém webu pořádá posledních několik let tipovací soutěž. V ní se vždycky tipují zápasy nadcházejícího kola Premier League a jedním z tipujících je Mark Lawrenson, bývalý slavný obránce Liverpoolu, a proti němu vždycky tipuje nějaká britská celebrita. V drtivé většině případů je to právě herec nebo zpěvák, kteří vždycky v rámci toho pořadu odvyprávějí svůj fanouškovský příběh a velmi často jde o fanoušky lokálního a málo známého týmu. Je několik velmi známých jmen herecké a hudební scény, kteří otevřeně deklarují podporu tomu nebo onomu klubu. Já zase, vzhledem ke svojí fanouškovské orientaci, třeba vím, že obrovskou fanynkou Tottenhamu je zpěvačka Adele, která dokonce na předávání hudebních cen jednou vytáhla obrovskou vlajku Tottenhamu, což bylo pro mnoho lidí obrovské překvapení. Vím, že velkým fanouškem Tottenhamu je herec Jude Law, ale stejně tak existuje velká spousta herců a komiků, kteří fandí dalším klubům. Je zajímavé, že to je ve veřejném povědomí a velmi často, když se s dotyčnou celebritou dělá velký rozhovor, klubová příslušnost se píše do medailonku příslušné osobnosti, takže se jedná o informaci stejně důležitou jako třeba místo a datum narození.“

Co se týče fanouškovské příslušnosti, hodně bývalých hráčů po konci kariéry působí jako experti a komentátoři pro britské televize. Není jejich hráčská minulost, a tím pádem jistá neobjektivita, vnímána u veřejnosti negativně?
„Určitě ne. Souvisí to s tím, že v anglickém fotbale se točí nesrovnatelně víc peněz než v tom českém a jednotlivá média, včetně samozřejmě televizí, si v okamžiku, kdy daný fotbalista končí kariéru, vytipují a začnou pěstovat tzv. pundits. To jsou ti experti, kteří jsou následně zváni k debatám, analýzám a spolukomentování. Ale potom je tam také obrovský rozdíl v chování a přístupu k veřejnému diskurzu. Angličané mají hluboko ve své DNA zakódováno, že je normální se bavit věcně, neosobně do krve pohádat o nějaké věci i s přihlédnutím k tomu, že jsem nebo nejsem fanouškem určitého klubu a lidé, kteří tvoří publikum toho sporu s přihlédnutím k minulosti daného člověka vydají verdikt nad jeho názory. Tohle je něco, co je třeba do českého prostředí úplně nepřenosné. Ale je pravda, že tu a tam slýchám kritiku, když si Gary Lineker do pořadu Match of the Day, což je jeden z nejstarších pořadů BBC a sestřih zápasů Premier League, pozve dva hosty. Lineker se nikdy netajil tím, že jeho srdce hoří pro Tottenham a Everton a částečně Leicester, kde se narodil a za nějž nějakou dobu hrál. Někdy se stane, že Lineker sedí ve studiu s Jermainem Jenasem, bývalým záložníkem Tottenhamu, a Dannym Murphym, který sice hlavní část kariéry odehrál za Liverpool, ale nastupoval také za Tottenham. Člověk se pak na ten pořad dívá s přihlédnutím k tomu, že tihle bývalí hráči hráli za Tottenham, mají rádi Tottenham, ale nebrání jim to v tom, aby úplně objektivně zhodnotili zápasy jiných klubů. Naopak by strašně poškodili svoje jméno, kdyby nějakým primitivním klubismem jenom z principu natřeli Arsenal nebo Chelsea. To se prostě nestane. Zároveň se fanouškovské obci to přiznání klubismu líbí v tom, že se někdo těmi pozitivními emocemi dokáže nadchnout pro věc.“

Anglii ještě to nejlepší čeká. V týmu je obrovská budoucnost, soudí Krejčí a Dobiáš
720p 360p

Má zmíněná silná regionální identita vliv na to, že na nižší soutěže v Anglii chodí mnohem více fanoušků než třeba u nás?
„Určitě. Často se dočtete, že některá celebrita fandí dvěma klubům. Třeba Crawley United a Manchesteru United. Spousta lidí vám řekne, že fandí tomu opravdu místnímu klubu, který hraje na úrovni okresního přeboru, jde se tam třeba klidně jednou za čtrnáct dnů podívat na zápas, vypít pivko s místními a fandí lokálnímu týmu stejně vášnivě jako velkoklubu z Premier League.“

Vraťme se ještě k politice. Kteří poslanci parlamentu jsou velcí fotbaloví fanoušci?
„Například poslanec Labour Party za Tottenham David Lammy. O něm se ví, že je fanatický fanoušek Tottenhamu. Potom třeba poslanec Andy Burnham z oblasti Liverpoolu se loni stal starostou Manchesteru a s dalším poslancem se velmi angažovali ve věci spravedlnosti po rodiny obětí z Hillsborough. Často ten jejich boj působil spíš jako házení hrachu na zeď, ale oni vytrvali, a nakonec slavili úspěch. David Cameron, tehdejší premiér Velké Británie, se nakonec omluvil jménem celé země za dlouholeté příkoří, které se rodinám pozůstalých v této souvislosti dostávalo.“

A co královská rodina? Fandí někomu královna Alžběta a další členové?
„Královna se jednou dala slyšet, že jejímu srdci je nejblíž Arsenal, ale v šedesátých letech zase fandila West Hamu. A ostatní členové královské rodiny, to znamená princ Charles, princ William a princ Harry se nechali slyšet, že fandí Aston Ville. Ta spojnice mezi královskou rodinou a fotbalem je zajištěna především osobou prince Williama, který je čestným předsedou anglické Fotbalové asociace, což je nejvyšší ceremoniální funkce v anglickém fotbale. On je vlastně výkonný ředitel FA, ale také prezident, takže například předává trofej pro vítěze FA Cupu a když Anglie podala přihlášku k pořádání mistrovství světa v roce 2018, byl šéfem týmu, který za Anglii lobboval.“

Jak ovlivní brexit Premier League? Petr Čech v jednom rozhovoru říkal, že to je vlastně pro české hráče taková malá tragédie, jelikož jim to ztíží možný přestup do Premier League.
„Petr Čech je velmi kompetentní v tomhle se vyjadřovat. Málo se ví, že když chtěl vlastně na začátku své profesionální kariéry jít do Premier League těsně před vstupem České republiky do EU, nedostal od britské strany pracovní povolení. Nejsem si jistý, jestli už tehdy měl přestupovat do Chelsea, nebo do jiného klubu, to mi vlastně tehdy v tom rozhovoru neřekl, ale vím, že ještě zůstal v Rennes a nepřestoupil do Anglie tak rychle, jak by si býval přál."

Dá se předvídat, co se bude v anglickém fotbale po vystoupení z Evropské unie dít?
„V Anglii existuje velmi extrémní návrh, který ztělesňuje Steve Parish, spolumajitel Crystal Palace. Brexit vidí jako velkou příležitost k tomu, aby se udělal v anglickém fotbale filtr a omezil se příliv cizinců nejenom do Premier League a do nižších soutěží, ale dokonce do mládežnických akademií jednotlivých klubů. Víme, že v posledních měsících třeba přestoupili tři velmi mladí čeští brankáři do anglických klubů. Dva do Manchesteru United, jeden do Liverpoolu. V interpretaci Steva Parishe by se brexit použil jako páka, aby se vlastně i omezil příliv mladých talentových fotbalistů. Zcela převažující a dominantní názor je, že na fotbal brexit příliš velký dopad mít nebude právě proto, že se jedná v případě Championship a Premier League o tak exkluzivní produkt, který je závislý na neustálém čerstvém přísunu, když to řeknu brutálně, mladého masa, nového materiálu, že jakékoliv omezení, je v Anglii totálně neprůchozí.“

Jak funguje v Anglii propojení médií a fotbalu?
„Nakdy až zhoubné, když média dokáží vytvořit takovou určitou realitu, že i z relativně nevinného incidentu se může stát obrovská aféra řešící se v parlamentu. V některých případech je naopak chvályhodné, že vlastně média slouží vlastně jako takový hlídací pes, když se bavíme o bezpečnosti, rasismu, ilegálních sázkách. Na druhou stranu média dokážou někoho doslova uštvat, když někdo spáchá brutální faul, dopustí se nějakého neuváženého, zkratkovitého jednání a vlastně vypustí do světa nějaký neuvážený výrok. Dá se to podle mě krásně ilustrovat na předčasném konci trenéra anglické fotbalové reprezentace Sama Allardyce. Kdyby novináři z Daily Telegraph, takovým ne úplně etickým způsobem nevyprovokovali na fingované schůzce Allardyce k vágním slibům na téma korupce, dnes by Gareth Southgate nevedl Anglii do boje o třetí místo."

 

Mistrovství světa ve fotbale 2018 v Rusku

Play off - pavouk Čtvrtfinále Semifinále Finále Program a výsledky Soupisky Střelci Systém turnaje Stadiony a města Vstupenky Fantasy k MS Informace

Mistrovství světa ve fotbale 2018 se hrálo od 14. června do 15. července 2018 v Rusku. Závěrečný turnaj, na který fanoušci čekají vždy čtyři roky, hostilo 11 ruských měst a 12 stadionů, finále v Moskvě na stadionu Lužniki vyhráli Francouzi nad Chorvatskem 4:2.

Finále
Francie - Chorvatsko 4:2

Zápas o třetí místo
Belgie - Anglie 2:0

Semifinále
Francie - Belgie 1:0
 * Anglie - Chorvatsko 1:2 v prodl. 

Čtvrtfinále
Urugay - Francie 0:2 
* Brazílie - Belgie 1:2
Švédsko - Anglie 0:2 Rusko - Chorvatsko 2:2, 3:4 na penalty

Články odjinud


Články odjinud



Klasická verze
Mobilní verze