Brigáda žádné radosti. Příběh oficiálně nejhoršího týmu, který… vyhrál!
Zázraky existují. San Marino v Lize národů porazilo Lichtenštejnsko (1:0) a nabralo do plic vítězný vzduch. Čekalo na to… 20 let. Nejníže postavený tým FIFA – na dně žebříčku 210 zemí, který federace sestavuje – vyhrál ve své historii pouze jeden zápas, a to v roce 2004, kdy stejného soka zdolal rovněž 1:0. Tehdy šlo o přátelské utkání, teď je tu sladká premiéra: bylo to vůbec poprvé, co nejhorší mužstvo světa slavilo soutěžní triumf.
Nicko Sensoli. Zapamatujme si to jméno. Dobře, važme si ho aspoň jeden den, už o něm nejspíš neuslyšíme. Je mu 19 let. Své klubové dny tráví ve čtvrté italské lize. Na ulici by ho nikdo nepoznal. V září ale přerušil jednu z nejdelších sportovních sérií.
San Marino, ta piha v italském vnitrozemí, rozkládající se na 60 kilometrech, má na kontě první soutěžní vítězství. Celá populace čítá 33 tisíc obyvatel. Je plně omluvitelné, že živoří v podpalubí světového žebříčku.
Sensoli, záložník, hrající za Sangiuliano v poloprofesionální Serii D, skóroval v 53. minutě první střelou San Marina v zápase. Využil chyby lichtenštejnského obránce, který vypadal, že je ve stavu velkého duševního zmatku, a přes brankáře poslal míč do sítě, čímž vyvolal euforické scény na Stadio Olimpico, což je vtipný název pro maličký stadion s kapacitou 6600 diváků v desetitisícovém městečku Serravalle. Bývá zaplněn sotva z poloviny a počet hostujících fanoušků často převyšuje ty domácí.
Navzdory mučivým 8 minutám nastaveného času a zoufalému bránění, které připomínalo bitvu o Alamo, v němž hrstka hrdinů vzdoruje drtivé přesile, stačil tento gól k zpřetrhání strašně dlouhého provazu, tísnivé šňůry bez vítězství, která se protáhla na rekordních 140 zápasů.
Závěrečný hvizd vyvolal ještě větší extázi, trenérský štáb a náhradníci San Marina vběhli na hřiště, zatímco někteří hráči Lichtenštejnska se zhroutili na trávník, možná ze zklamání, ale hlavně z rozpaků. Nával studu byl příliš silný.
San Marino je synonymem fotbalové mizérie. Od svého prvního oficiálního zápasu v roce 1990 utrpělo několik krutých debaklů (včetně nářezu 0:13 s Německem v září 2006) a nikdy nevyhrálo zápas v kvalifikační fázi na velký turnaj.
V minulosti však způsobili favoritům určité starosti. V listopadu 1993 zaznamenali nejrychlejší mezinárodní gól, když Davide Gualtieri po osmi sekundách otřásl Anglií. Nakonec prohráli 1:7, ale i tak přispěli k tomu, že Three Lions nepostoupili na MS v USA, k čemuž se ještě dostaneme.
Ve stejné době dosáhlo San Marino historicky nejvyššího umístění v žebříčku FIFA (118.), ale od té doby se jejich statistiky jen zhoršily a v podstatě jsou totéž, co pohled přímo do hlubin fotbalového pekla. Jejich příběh je neúprosným bojem a po 90 minutách končí bytostně známou porážkou.
Co jiného byste vlastně čekali, když si jejich malá skupina fanoušků říká Brigata Mai 1 Gioia (Brigáda žádné radosti)? Fandíte-li San Marinu, oficiálně nejbezmocnějšímu mezinárodnímu týmu této planety, smysl pro humor se hodí. S tímto názvem přišli v létě 2012. O dva roky později, když bezbranková remíza s Estonskem přeťala desetiletý sled samých porážek, nechal trenér Pierangelo Manzaroli vyrobit nový transparent s nápisem Brigata Mezza Gioia (Poloviční radost).
„Lidé v jiných zemích nechápou, jaké to je,“ řekl Manzaroli, jemuž při vzpomínce na požitek z toho, že neprohrál, zajiskří v očích. „Byl to úchvatný moment. Stejný pocit, jako když se mi narodila dcera.“
Násilí hraničící s týráním
Většinou je to však dobře zavedená bezradnost. San Marino, enkláva ve střední Itálii, je pro porážky stvořené. V těch nejdrsnějších chvílích krvácí jako rybička ve žraločích čelistech. Člověk má chuť to nepřiměřené fotbalové násilí hraničící s týráním předčasně ukončit a schovat ty kluky, snažící se klást odpor hvězdám z top lig, v náručí.
Brigata Mai 1 Gioia drží šály s heslem: „Pokud nám nefandíte, když prohráváme, nefanděte nám, když vyhráváme.“ Troufalé? Ve skutečnosti si dělají legraci sami ze sebe. Přes „když vyhrajeme“ mají vyšitý červený křížek na znamení toho, že je to utopie.
