Hašek byl sám. Proto nakonec utekl...

Spravedlivé je předem říct, že Hašek před dvěma roky fotbal přebíral opravdu ve stavu hnilobného rozkladu. Zpustošený mnohaletou vládou hamižných bafuňářů a protřelých rozhodčích. Přebíral ho ve stavu, kdy ho neničili jen jednotliví parazité, ale celý systém byl od základu špatný.

Něco opravdu změnit mohl jen člověk typu Robina Hooda. Člověk, který se obklopí hordou neohrožených a v každé situaci věrných bojovníků, kteří silou systém změní. I za cenu nestandardních kroků na začátku vlády.

Hašek však nikdy takovou partu bojovníků kolem sebe nevytvořil. A hned po svém zvolení, v době, kdy měl nejsilnější mandát a téměř stoprocentní podporu veřejnosti, žádné opravdu razantní kroky neudělal. Do opravdové bitvy za očistu fotbalu se nikdy nepustil. Na svaz sice přivedl pár svých oddaných kamarádů. Michala Bílka udělal trenérem reprezentace, Vladimíra Šmicera zase jejím manažerem.



Jenomže opravdová fotbalová politika se dělá někde jinde než v kabině fotbalové reprezentace. A navíc Šmicer ani Bílek nejsou rozhodně osoby, které by nejen z povahy funkce, kterou zastávají, ale i svým naturelem patřili k bojovníkům, kteří Haškovi budou v klíčových bitvách krýt záda.

Jediným opravdu mocným spojencem odstupujícího předsedy tak byl šéf Sazky, Aleš Hušák. To on byl Haškovým Malým Johnem, z jehož síly jde strach. S ním v zádech měl Hašek alespoň nějaký trumf v konfrontaci s fotbalovými šíbry, kteří po Haškově zvolení rozhodně neměli chuť staré pořádky měnit.

Byť naoko ho mnozí podporovali. Takže pokud nyní Hašek odstupuje jen několik dnů poté, co Hušák definitivně prohrál svou osobní bitvu o Sazku, není to rozhodně náhoda. Haškovi došlo, že nyní, zcela sám, by byl už opravdu jen kůlem v plotě, figurkou v rukou protřelých bafuňářů…

Navíc je evidentní, že Hašek o konci přemýšlel už delší dobu. Toto rozhodnutí v něm dozrávalo už zhruba poslední půlrok. Několikrát jsem ho při různých jednáních na Strahově navštívil. A malý muž s tichým hlasem se v průběhu času doslova ztrácel před očima.

Ivan Hašek podle Sportu zvažuje rezignaci na post předsedy ČMFS. • Michal Beránek SPORT

„Kdybyste viděl, jací kostlivci tu na nás padají ze skříní,“ povzdechl si často. Občas i naznačoval, že při některých kauzách má téměř strach o bezpečí své rodiny. „Ti lidé jsou naprosto bez skrupulí. Říkám si někdy, jestli to mám zapotřebí,“ kroutil hlavou. V poslední době už bylo evidentní, že vnitřně jakýkoliv boj vzdal.

A jeho spolupracovníci na svazu to, myslím, jasně vycítili. I když mluvit v tomto případě o spolupracovnících je v mnoha případech téměř vtip.

Šokovalo mě, jak malou míru loajality mu ve chvílích, kdy Haška neměli na jednáních přímo vedle sebe, projevovali.

„No jo, no. To je Ivan. On si zase něco domluvil, ale zapomněl to komukoliv říct,“ neváhali ho shazovat lidé, kteří mu měli pomáhat loajálně razit cestu.

A jaká je vlastně pro český fotbal Haškova rezignace zpráva? Jednoznačně špatná! A to i přes to, že Hašek byl slabý panovník, který toho v prohnilém českém fotbale moc nezměnil a svou spasitelskou roli, do které byl trochu proti své vůli veřejností i médii nominován, nenaplnil. Je to rána, je to prohra, je to poslední ztráta naděje, že se něco, byť třeba jen velmi pomalu, může měnit.

Hašek byl totiž přes všechny své chyby slušný člověk s reprezentativním vystupováním, který fotbal chtěl posouvat dopředu. Někde samozřejmost, v českém fotbale kombinace vzácná a ojedinělá jako čtyřlístek v poli jetele. Stačí se podívat na mocné fotbalové funkcionáře typu Miroslava Pelty, Dušana Svobody či Jindřicha Rajchla, kteří teď nejspíš svedou boj o Haškovo křeslo.

Narozdíl od Haška jim sice nechybí schopnost tvrdě si jít za svým ani touha získávat vliv a moc. A v případě Pelty i detailní znalost fotbalového prostředí. Jenomže osobnosti ochotné a schopné měnit současný špatný systém a reprezentovat fotbal na veřejnosti, to rozhodně nejsou.

Vítej v ještě horších časech, český fotbale!