Ve dvaadvaceti letech se argentinský štírek Lionel Andrés Messi usídlil na fotbalovém nebi. S katalánským klubem FC Barcelona vyhrál veškeré klubové trofeje, kterých lze dosáhnout, leští i individuální pocty.
Stal se držitelem Zlatého míče nejlepšího fotbalisty světa za letošní rok, je považován za krále nejpopulárnějšího sportu planety Země.
Čtěte více:
Jak se volí Zlatý míč? Odpovídal redaktor deníku Sport »
A Zlatý míč získává... Lionel Messi! »
Barcelona přepsala historii. Ale měla namále »
Při rozhovoru pro časopis France Football se však Messi choval jako skromný kluk, který slovo pýcha nezná.
Jak vás trofeje, kterých jste nasbíral za letošní rok opravdu požehnaně, změnily?
„Myslím, že nijak. Stále si připadám jako normální kluk, spíše plachý. Nejraději zůstávám mezi svými nejbližšími, s přáteli, posedím s nimi u milovaného asada, cože je speciální způsob argentinského grilování. Ale vím, že mě každý třetí den čeká těžký zápas. Proto je tak důležité odpočívat, nabírat síly.“
Zbude vám při takovém vytížení čas na nějaké koníčky?
„Mnoho ne. Ale nevadí, jsem domácí typ, vysloveně pecivál. Ani žádný další sport mě nijak nepřitahuje.“
Tvrdíte, že žádný další sport vás neláká. Ale ve svém rozlehlém domě v jižní části předměstí Barcelony máte bazén a pingpongový stůl. To je nevyužíváte?
„Někdy si pingpong zahraju. Ale bazén, to není nic pro mě. Plavu, abych se neutopil, a moc daleko bych nedoplaval. Kousek od mého bydliště je pláž a nikdy jsem na ní nebyl!“
Co tedy děláte ve volném čase?
„Rád se mazlím se psem. Je to boxer, fenka, jmenuje se Facha a jsou jí čtyři měsíce. Miluju procházky s ní, které se mění často ve zběsilé úprky, v domě doslova prošmejdí každý kout.“
Víte o tom, že jste se stal předlohou pro tango, které složili muzikanti z vašeho rodného města Rosario? 
Lionel Messi oslavuje gól. • Foto ČTK/AP
„Ano, vím o tom.“
A co na to říkáte?
„Je to pro mě obrovská čest. Jsem přímo udivený a zaskočený, že jsem se stal inspirací pro národní tanec mé rodné země, mého města, přestože jsou nyní tak daleko.“
Nyní žijete v Evropě, ve španělské Barceloně. Plánujete, že se někdy vrátíte domů, do Rosaria?
„Chtěl bych ukončit kariéru v mé vlasti. Tento záměr pořád nosím v srdci a nedokázal bych žít jinde než ve městě, kde jsem strávil mládí, kde jsem žil do dvanácti let, než jsem odešel do Barcelony. Nyní je tento sen ještě daleko a ani nevidím dobu, kdy se uskuteční. Ale jednou se tak stane. A tím se mi splní i další, fotbalový.“
Jakou má váš nesplněný fotbalový sen spojitost s návratem do Rosaria?
„Jako kluk jsem měl jedno obrovské přání – zahrát si první argentinskou ligu. Nejraději za klub Newell´s Old Boys, kde jsem hrál od osmi do dvanácti let. Navíc to tak trochu dlužím i argentinským fanouškům. Aspoň to tak cítím.“
Když vzpomínáte na dětství, vždy připomenete babičku Celiu, nyní už zesnulou, která měla podle vašich slov největší zásluhu na tom, že jste se stal světovým fotbalistou. Je to pravda?
„Ano, především díky ní jsem začal hrát fotbal. V pěti letech mě přivedla do klubu Grandoli, kde žáky vedl můj otec. Na chvíle, které jsem strávil s ní, nikdy nezapomenu.“
Myslíte, že jste prožil stejné dětství jako vaši vrstevníci? 
„Jako mnoho jiných těžko. Pro fotbal jsem musel opustit svou zemi, své rodné město, své nejbližší přátele a všechno, co jsem znal. Ve dvanácti letech! Neměl jsem ale na vybranou. Rozhodně toho však nelituju. Věděl jsem, proč to dělám.“
Hodně jste odloučením trpěl?
„V Argentině jsem byl v pohodě. Po příchodu do Evropy mohu jen říct, že ani jeden den nebyl lehký. Ano, často jsem musel zatnout zuby.“
Měl jste jako hráč nějaký idol?
„Obdivoval jsem hru Pabla Aimara, ta se mi moc zamlouvala. A přiznám se, že ještě dneska ho bezděky někdy napodobím. Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem se s ním mohl setkat v reprezentačním týmu.“
A z evropských fotbalistů?
„V tom věku jsem evropský fotbal moc nevnímal.“
Jste rozený v Argentině, ale vyrůstal jste fotbalově v Barceloně. Co vám to přineslo?
„Myslím, že se spojilo to nejlepší. Neztratil jsem přirozenou hravost, kterou vynikají argentinští fotbalisté, ale velice rychle jsem se přizpůsobil taktickým požadavkům, které provázejí evropské kluby. Moji krajané, kteří přicházejí v pozdějším věku, v dospělosti, mají s tím o mnoho větší potíže. Ani rytmus hry není totiž stejný. Já už to mám zažité.“
Získal jste veškeré klubové trofeje, ale na reprezentační úrovni vám chybí titul mistrů světa. Cítíte proto na šampionátu v příštím roce vyšší motivaci? 
„Chci pořád víc. Jsem přímo hladový po vítězství a triumfech. S klubem, reprezentačním týmem, individuálních. Není proto pro mě nijak těžké nacházet další motivaci. Tu mám při utkání v každé minutě. Jsem tu, abych pořád vítězil.“
Letos jste získal první Zlatý míč. Přál byste si překonat rekord tří triumfů, který drží Cruijff , Platini a Van Basten?
„To by bylo něco nádherného! V každém případě by se mi líbilo získat víc než jeden. Proto nyní sním o druhém.“
