Ještě jako šéf českého fotbalu stál Ivan Hašek za nástupem Michala Bílka k reprezentaci. Neoblíbený a kritizovaný kouč ji pak dovedl až do čtvrtfinále EURO 2012, zatímco letos Vrbův výběr skončil na šampionátu už ve skupině. Nejen o svém současném pohledu na Bílkovo působení hovoří Hašek v druhé části rozhovoru pro deník Sport. Popisuje také své současné vazby na Spartu a důvody, proč trénuje v arabském světě.
Výsledek na letošním EURO jako by v očích mnoha lidí Bílka zčásti „rehabilitoval“. Není to ale spíš psychologický efekt a uhlazování minulosti?
„Je to i otázka pro média, jestli měřila všem stejně. Já tvrdím, že ne. Od prvního zápasu celý národ, včetně Sportu, říkal: Všechno je špatně. Michalův mediální obraz byl zlý, na tom měl pracovat. Někteří lidi si i přes něho vylévali vztek na mě, že jsem ve funkci. Neúspěšný nároďák by ohrozil mou pozici předsedy, tlak byl i z těchto míst. Ve finále jsem tam kluky nechal napospas, o to větší jsem měl radost, když vyhráli skupinu na EURO, semkli se. To je obrovský úspěch, který se už nemusí opakovat. Během kvalifikace mistrovství světa pak odešel jako psanec, přitom měl docela těžkou skupinu a to, že nepostoupí, se může stát každému. Celkově mi to vůči Michalovi přišlo nespravedlivé, vadilo mi, že to šlo až do osobní roviny.“
Bylo někdy v minulých letech blízko tomu, abyste se vrátil do českého fotbalu? Odmítl jste třeba nějaký domácí klub?
„Odmítl. Ale nebudu říkat, který. Nebylo by to vůči lidem v něm seriózní.“
Automaticky vás každý spojuje se Spartou. Jaké s ní máte vztahy?
„Moc je nemám, na Spartu moc nechodím, dlouho jsem s nikým z vedení nemluvil. Jako předseda svazu jsem měl ve výkonném výboru Dušana Svobodu (člen předo stavenstva Sparty – pozn. red.), ale jeho největším kamarádem byl Vlastimil Košťál, takže to nebylo vůbec jednoduché, každý jsme měli jinou filozofii. Jsem sparťan, i jako předseda jsem chtěl, aby se v ní neděly nepravosti, mám vůči ní čisté svědomí. Fandím jí, má největší potenciál a nejlepší podmínky, aby se dostala do Ligy mistrů. Mrzí mě, že už v ní dlouho nebyla, což je znát i na reprezentaci. Stejně jako to, že nehraje první housle doma. Evropská liga se jí povedla, ale je o dost níž než Champions League. Hlavně jsem byl ale zklamaný, když se tleskalo, že je druhá v lize. Za nás, když jsme skončili druzí, jsme zalezli, všichni byli naštvaní. Teď se druhé místo oslavuje. Bojím se toho, aby s tím nebyla Sparta spokojená i v budoucnu… Sparta musí být první a nic jiného pro ni neexistuje. Držím jí palce, nechybí jí moc, aby hlavní roli hrála a do Champions League se dostala, má perspektivní mužstvo."
1. díl rozhovoru s Ivanem Haškem : Proč si myslí, že by měl reprezentaci trénovat Karel Jarolím? Čtěte ZDE>>>
Nevzdálil jste se českému fotbalu až moc štacemi v arabském světě? Jako byste si podobně jako jiní zvykl na určité prostředí a pořád se do něho vracel.
„Je to můj případ. Sám moc dobře vím, že už jsem v arabském světě dlouho a že bych měl změnit působiště. Slíbil jsem, že tam budu trénovat ještě jednu sezonu, jenže v klubu změnili vedení a dosud jsem smlouvu nepodepsal. Mezitím jsem odmítl jednu nabídku z Evropy, z Francie – a mrzí mě to. Čekám, jestli přijde jiná. Nechci být zaškatulkovaný jen jako trenér pro Arabský poloostrov, měl bych být už někde jinde a zkusit fotbal v Evropě. Že by se tam ale o mě nebo o jiné české trenéry kluby praly, to říct nejde. Naši manažeři nabízejí do zahraničí všechny hráče, ovšem trenéra tam dostane málokdo. Fotbalistů je tu podle nich dost, a ti jejich jsou nejlepší, ale trenérů je málo. Nikdo z nich fotbalu nerozumí, protože nestaví jejich hráče.“ (směje se)
Jako trenér jste se ztratil z očí. S nadsázkou řečeno, napadlo mě, jestli se pak neobjevíte doma jako Milan Máčala v dvaasedmdesáti v klubovém představenstvu…
„To nevím… Jsem v arabském světě dlouho. Ale pozor, když dostane někdo z francouzských trenérů nabídku z Emirátů, jde taky. Jsem šťastný, že jsem tam působil a třeba ještě působit budu, nicméně musím přiznat, že fotbal na úrovni Champions League nebo Evropské ligy mi strašně chybí a mám na něj hroznou chuť. Teď ale mužstvo na takové úrovni nemám. Měl jsem jedno, u kterého by šance byla, ovšem udělal jsem chybu, protože jsem něco slíbil. Přesto věřím, že není konec a ještě se někam dostanu.“
