Jeho fotbalový život je pevně spjatý s mateřskou Duklou, kde působil jako hráč, trenér a teď zde vykonává funkci sportovního ředitele. Günter Bittengel je zkrátka maximálně oddaný všemu, co se týká klubu z Julisky, za jehož áčko poprvé naskočil v utkání PVP proti AIK Stockholm. „Nastoupil jsem vedle Milana Luhového, Ládi Vízka nebo Honzy Fialy, což pro mě jako dorostence byli tenkrát modly,“ vzpomíná s vděčností.
„S fotbalem jsem začínal v roce 1974. Tady na Julisce, akorát na zadním hřišti. Na nábor žáčků Dukly Praha mě tenkrát přivedli tatínek s maminkou. Už odmala mě bavilo obcházet hráče a dávat góly. Jako žáček jsem se tedy profiloval do role útočníka, což mi zůstalo po celý život.
Nic jiného než fotbal jsme tenkrát neměli. Přišli jsme domů z tréninku a zase hráli fotbal, do toho pár lumpáren. V zahradách jsme kradli hrušky a jablka a furt nás někdo naháněl, čímž jsme si vypěstovali takovou tu přirozenou pohyblivost.
Můj první zápas za A-tým Dukly proběhl v Poháru vítězů pohárů proti AIK Stockholm. Vzpomínám na něj moc rád. Nastoupil jsem vedle Milana Luhového, Ládi Vízka nebo Honzy Fialy, což pro mě jako dorostence byli tenkrát modly. Do utkání jsem šel coby střídající hráč, ale myslím, že se mi vydařilo. V odvetě mě totiž trenér dal do základu. V útoku jsem nastoupil vedle Ládi Vízka a postoupili jsme. Noc po utkání jsem vůbec nespal. Byl jsem tak unavený, že jsem měl celé tělo v křečích.
Nikdy jsem nebyl žádný kanonýr, ale první ligový gól si pamatuji. Bylo to v květnu sezony 1985/86 ve Vítkovicích. Nastoupil jsem v útoku a od půlky šel sám na bránu, pak obešel gólmana a vedli jsme 1:0. Bohužel jsme ale 1:2 prohráli a Vítkovice pak vyhrály celou celostátní ligu.
Pro Duklu jsme v roce 1990 získali poslední cennou trofej, Československý pohár. Byl to poslední ročník federálního poháru, ve finále jsme hráli proti Interu Bratislava na stadionu v Prešově a zápas skončil nerozhodně. Muselo se rozhodovat v penaltovém rozstřelu a já tu svou penaltu proměnil.
Když jsem v roce 1991 šel do německého Uerdingenu, zrovna spadnul do druhé ligy, ale hned jsme postoupili zpátky do bundesligy. První zápas po návratu jsme prohráli 0:3 s Bayernem Mnichov.
Za reprezentaci jsem poprvé hrál ještě ve federálním týmu pod trenéry Venglošem a Ježkem. Jako velice mladý hráč jednadvacítky jsem s nimi odjel na přátelské utkání s Francií. Asi jako pro každého sportovce to i pro mě byla odměna za to, co každý rok děláte. To se nedá koupit žádnými penězi. Ale hlavně si vážím toho, že se mi povedlo to, o čem jsem snil jako malý kluk. Že budu fotbalistou, hrát před lidmi a ještě se tím bavit. To je největší trofej, kterou můžete získat.
Z gólů si spíš pamatuju ty, které jsou nějak kuriózní. Pro mě to byly góly hlavou. Za celou kariéru jsem dal jen dva – jeden v Německu a druhý u nás. Ty z paměti jen tak nevymažete. (směje se)
Nejhezčí trefy jsou většinou střely, kdy se do toho opřete za vápnem a vymetete šibenici, což mají lidi vždycky rádi. To se mi povedlo třeba na Slavii, kde jsme vyhráli 2:1. Trenér Lopata mi řekl, že jsem odehrál jeden z nejhorších zápasů, ale gól že byl fakt hezký. Po pravé straně jsem utekl panu Beránkovi a za vápnem levačkou trefil přední šibenici.
Jak jsem se stal trenérem? Každý hráč, kterému se blíží konec kariéry, se s tím nerad smiřuje. Musí ale hledat další cesty a najednou stojí na druhé straně, přičemž jste trenéry vždy pomlouval, a teď jste jedním z nich. Není to jednoduché. Chvíli trvá se přeorientovat, protože pořád přemýšlíte jako hráč. Zjistil jsem, že na trénování asi nemám ideální vlohy. Jsem velice tolerantní člověk a nerad někomu šlapu po krku. Radši se tedy věnuju organizaci sportu a trénování přenechávám mladším.“
