Sadílkova zpověď: Jít do PSV nebyl skok. Ovlivnil mě děda a Van Bommel | iSport.cz
Pavel Hartman
31. května 2020 • 13:00

Sadílkova zpověď: Jít do PSV nebyl skok. Ovlivnil mě děda a Van Bommel

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Pardubice: Nečekaný ligový nováček. Budou Východočeši pro FORTUNA:LIGU oživením?
ZLATÁ PÍŠŤALKA: Berkovy přehmaty v Edenu, obstál Rejžek v Plzni
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jakmile udeřila koronavirová pandemie, poslal domů z Nizozemska do první linie půl milionu korun. Udělal to ve dvaceti letech a považuje to za samozřejmost. Michal Sadílek, člen A-týmu PSV Eindhoven, se nejen tímto činem vzepřel veřejnému mínění o hloupých a do sebe zahleděných fotbalistech, kteří mají místo hlavy kopací míč. Jestliže lze tuto zvláštní dobu brát i jako prověrku charakterů, pak tahle fotbalová hvězdička z ní vyšla na výbornou. Tři sta tisíc věnovala do nemocnice v Uherském Hradišti, dvě stě tisíc do pokladny města Uničov.



Michale, víte, na co byl váš finanční dar použit?
„V nemocnici v Uherském Hradišti koupili plicní ventilátory pro nejvíce postižené pacienty, takže jsem přispěl na docela důležitou součást léčby. V Uničově se peníze použily na určitý rozjezd, aby se lidi dostali k normálnímu životu. Protože když bylo město v karanténě, měli obyvatelé nouzi. Všechno se dováželo od příbuzných na kraj města, kde si to pak lidé vyzvedli a zavezli si to domů.“

Co bylo spouštěčem vaší iniciativy?
„Prostě jsem se ráno vzbudil v Eindhovenu, přečetl jsem si rozhovor s Davidem Heidenreichem, že v Atalantě Bergamo posílají určitá procenta z platu do nemocnic. Tak jsem si řekl, že nám v PSV platy nesnížili, dojde k tomu až teď, tak proč bych měl být placený za něco, co v současné době nemůžu dělat. A rozhodl jsem se pomoct těm, kteří to budou potřebovat.“

Co se dozvíte v rozhovoru s Michalem Sadílkem?

Jak vypadaly jeho fotbalové začátky

Jak ho cepoval děda

Jak prožíval příchod do Eindhovenu

Jak se za rok a půl dostal v PSV z lavičky v devatenáctce do sestavy áčka

Jaký je dooopravdy trenér Marc van Bommel a proč si ho hodně váží

Jak jste vybíral, kam pomoc zacílíte?
„Nejdřív jsem si hledal laboratoře. Napadla mě soukromá laboratoř Tilia, kterou mi doporučila přítelkyně. Četla o ní, že už dostala povolení testovat. Řekl jsem si, že jo. Potom jsem ale vydal příspěvek na Instagramu a Twitteru, že bych potřeboval poradit s tím, kde by peníze mohly být nejlépe využity.“

Přišla záplava tipů?
„Těch vážných bylo okolo čtyřiceti. Dal jsem si je na papír a následující čtyři pět dní jsem se o nich bavil s nejbližšími. Nakonec jsem se rozhodl podle srdce. V Hradišti jsem se narodil, vyrůstal jsem tam a velká část rodiny odtud pochází. Klubu Slovácko mám ještě co vracet. A Uničov? Město bylo v karanténě. Mám tam členy rodiny, s kterými jsem v kontaktu skoro každý den a věděl jsem od nich, že situace je velmi špatná. Proto jsem to rozdělil do těchto dvou míst.“

Potěšil jste a pomohl spoustě lidem. Jaká reakce naopak nejvíc potěšila vás?
„Je pravda, že jsem dostal spoustu reakcí, ale největší radost mi udělalo, že jsem udělal věc, která pomohla a pomůže. Ten vnitřní pocit byl pro mě nejdůležitější. Potom mi záleželo taky na tom, co si o tom myslí nejbližší. Rodina, manažer Nehoda, s kterým jsem to prodiskutoval. Samozřejmě mě potěšila reakce z obou míst. Od starosty Uničova a ředitele uhersko-hradišťské nemocnice. Říkali, že si toho váží a že jim to dodává novou energii do boje.“

Nyní jste zpátky v Nizozemsku. Ale domů jste si odskočil, je to tak?
„Když nám přerušili ligu, ještě jsem tu zhruba dva týdny byl. Ale pak nebyla vidina, že by se to mohlo zase rozjet, a tak jsem poprosil vedení PSV Eindhoven, jestli bych mohl odjet domů za rodinou. Byl jsem tu sám a přišlo mi to jako přežívání ze dne na den. Jednou týdně jsme se měli hlásit na klubu, kde jsme pětačtyřicet minut jenom běhali. Bez kontaktů, bez ničeho. Říkal jsem si, že radši pojedu do Česka, ve kterém byla opatření tvrdší. Věděl jsem, že se to pak bude i rychleji uvolňovat.“

Předpověděl jste to správně.
„Když jsem začínal v Česku po karanténě trénovat, v Holandsku byla ta nejhorší situace. Byl jsem rád, že jsem to takhle udělal. I když jsem musel na čtrnáct dní do karantény. Zvládl jsem ji v pohodě. Brácha mi uvolnil byt s malou zahradou, kde jsem si kopal s přítelkyní, on sám šel bydlet k mámě. Domluvil jsem si rotoped ze Slovácka. Uteklo to docela rychle.“

Zažil jste dva odlišné přístupy státních orgánů ke koronavirové krizi. V Česku striktnější, v Nizozemsku volnější.
„Zpočátku tady situaci nikdo nebral vážně. Bylo to ve stylu - v Evropě se něco děje, my uvidíme, jak rychle se to tu bude šířit, a až to přesáhne určitou hranici, přikročíme k opatřením. Lidé zpozorněli, až když se za den hlásilo 200 mrtvých. A byli docela nervózní, protože vláda s tím pořád nic moc nedělala. První tři týdny to nechala být úplně a potom postupně něco zavírala. Ale povinné nošení roušek tu nebylo a povinné nošení rukavic v obchodech už vůbec ne.“

Ani v období nejtvrdších opatření?
„Ne, vůbec. Včera jsem nesl do nemocnice vzorky z testů. Vstoupil jsem dovnitř a jediný jsem měl na sobě roušku. Projdu hlavním vchodem, hlásím se u paní, která se mě ptala, proč jsem přišel. Povídám jí, že nesu vzorky z koronavirových testů. A přede mnou paní s kočárkem a dvěma děcky ustoupila ode mě o další tři metry. Přitom lékaři ani zdravotní sestry v nemocnici neměli roušky. Už je to tu zase dobré, tak proč něco nosit? Tady je to prostě volnější. Lidé si užívají života.“

A nejspíš si do něj nenechají úřady moc zasahovat.
„Když to vypuklo, byly tady docela vysoké teploty, takže se všichni rozjeli k moři. Pláže ale museli postupně uzavírat, protože byly ještě víc zaplněné než při normálním provozu v letní sezoně. Policisté pak hlídali i určité úseky na cyklostezkách. Hodně jich bylo nasazených do parků. Létaly i dost vysoké pokuty za porušení přijatých pravidel. Za nedodržené rozestupy se platilo minimálně 400 eur, což je docela hodně.“

Co se dělo v klubu?
„Byli jsme zhruba měsíc a půl doma. Plnili jsme plány, které jsme dostávali. Před dvěma týdny jsme se hlásili zpátky. V klubu se dodržují veškerá nařízená pravidla. Minulý týden jsme měli ještě skupinky po pěti hráčích, tento týden už se to rozšířilo na deset hráčů plus dva gólmani. Přijde mi divné, kdybychom už co nevidět mohli jít do plného týmového tréninku. Akorát by se ukázalo, že rozhodnutí svazu o ukončení soutěže bylo docela předčasné.“

Jako moc tenhle verdikt nizozemské kluby překvapil? Mluvili jsme o volnomyšlenkářské společnosti, a najednou Nizozemsko jako první země v Evropě ukončilo fotbalovou ligu.
„Když se liga přerušila do 1. června, všichni to brali. Nikdo neviděl důvod začínat dřív, protože epidemie tu byla na vrcholu. Ale jakmile přišla vláda s tím, že nebudou možné hromadné akce do 1. září a nepojede přes to vlak, byl to šok pro všechny.“

Reakce Eindhovenu?
„Náš klub nechtěl dohrát soutěž. V tom byl zajedno se všemi velkými kluby, s Ajaxem, Feyenoordem a AZ Alkmaar. Ale v té době nikdo nevěděl, že soutěž začne až v září, možná až v říjnu. Negativní přístup k tomu měl i náš starosta, který řekl, že do 1. června zakazuje všechny sportovní aktivity ve městě. Zakázal tím i tréninky. A fotbalový svaz s tím nemohl hnout. Teď už je to jinak, může trénovat i akademie.“

Čeká vás extrémně dlouhá příprava.
„Do 12. června máme tréninky pod starým trenérem. 20. července máme první trénink pod novým trenérem Rogerem Schmidtem. A snad někdy kolem 25. srpna má být třetí předkolo Evropské ligy, což by se mělo týkat nás.“

Jakou výchovou jste spolu s bratrem, který hraje ligu za Slovácko, prošli? Byli jste odmalička vedeni k nesobeckému jednání?
„Ano. Neplatilo to jen pro normální život, ale i pro ten fotbalový. Mám to prostě udělané tak, že nikdo u mě nemá dveře zavřené, pokud se chce snažit. Vím, že si mě za to pak vážili i spoluhráči na hřišti. Věděli, že za mnou můžou vždycky přijít a dostanou ode mě pomocnou ruku. V rodině to máme nastavené tak, že se má pomáhat a že jsou i lidé, kteří tu pomoc potřebují víc než my v rodině. Tahle situace k tomu byla jako stvořená.“

Měli jste tvrdý režim, nebo spíš demokratický?
„Tvrdý, ale měli jsme volnou ruku. Nechci říct, že jsme si mohli dělat, co chtěli, ale nebyli jsme do ničeho nucení. Nemuseli jsme dělat fotbal a jiné sporty. Byli jsme vedeni k tomu, abychom dělali, co nás bude bavit, a měli jsme radost z té činnosti. Takže když jsem byl ve školce, hrával jsem na fl étnu a různé další hudební nástroje.“

Ale brzy vyhrál fotbal.
„Mamčin brácha hrál fotbal vedle ve vesnici, děda trénoval a předtím taky hrával fotbal. Potom začal hrát i brácha a nebylo co řešit. Brácha byl vždycky můj první vzor a chtěl jsem se mu ve všem vyrovnat. Když měl na sobě kopačky, hned jsem je chtěl mít na sobě taky. A tak to šlo dál a dál.“

V jednom rozhovoru jste vzpomněl, že jste vděčný hodně dědovi, který vás naučil základní fotbalovou abecedu. Na co byl největší pedant?
„Děda nesnášel, když jsme něco nedělali na 110 procent. Nestačilo mu 100 procent, chtěl vždycky ještě o něco víc. Chtěl vidět v obličeji výraz, že do všeho jdeme po hlavě a že chceme udělat víc než kdokoli jiný.“

Co následovalo, když tam ten výraz neviděl?
„Dal nám to určitým způsobem sežrat. Spoluhráč třeba ztratil jednoduchý balon. My jsme se vrátili fakt skoro sprintem, ale děda ne, aby začal něco vyčítat tomu spoluhráči, který přišel o balon. Našel si nás a vynadal nám, že jsme se nevrátili tak dobře, jak jsme mohli. Vždycky hleděl nejdříve na nás a chtěl, abychom běhali za všechny. To je hlavní důvod, proč mě i bráchu zdobí nadprůměrná fyzička. Oba za zápas naběháme třináct kilometrů a přijde nám to normální.“

To není k zahození.
„Pomohlo mi to i k dobré regeneraci. I teď mám v klubu spoluhráče, kteří udělají za jeden trénink spoustu neskutečných sprintů a uběhnou 12 kilometrů, ale druhý den se z toho nedokážou vzpamatovat. Kdežto já mám v běžném tréninkovém týdnu naběháno v každém tréninku kolem dvanácti třinácti kilometrů. Vím, že další den to můžu dát znova. Za tohle jsme s bráchou dědovi moc vděční.“

Učil vás děda i dobře jíst, spát a celkově dodržovat životosprávu?
„Ne, to ne. Já ani dodnes neberu nějaké výživové doplňky. Brácha určitou dobu na regeneraci něco bral, ale pro mě osobně to není. Vím, že správná strava zvedá výkon o pár procent, ale taky vím, co platí pro moje tělo. Co je a co není pro něj důležité. Nejsem rozhodně takový, že bych každý týden chodil do mekáče. Mám i přednášky od výživových poradců, už ve Slovácku jsme je měli. Z každé si člověk něco vezme a nějakou dobu to zkouší. Pak si vyhodnotí, co mu pomáhá. Důležité je pak u toho setrvat a neříct si po prohraném zápase, že za to může změna jídelníčku.“

Vy jste si to nikdy neřekl?
„Musím říct upřímně, že jsem to měl taky v hlavě. Že mě napadlo po nepovedeném zápase – ty jo, to je kvůli stravě. Ale fakt jsem tomu nikdy nepodlehl. Vždycky jsem hledal vinu jen v sobě. Jestli jsem měl dostatečnou motivaci, jestli jsem do toho dal všechno, co jsem měl a mohl. Okolnosti kolem, včetně stravy, dodávají výkonu jen procenta.“

Na co v souvislosti s dědovým cepováním nikdy nezapomenete?
„Než na to odpovím, musím předeslat, že mám neskutečný vztah s mamkou. Ta se rozvedla a pak nás s přítelem, kterého má, v mládí vozila na zápasy. Obětovala nám svůj čas, za což jsem jí také vděčný. S dědou jsme trávili každý den na hřišti a u něj doma na zahrádce a úžasně jsme se sblížili. Do jisté míry mi dokázal nahradit otce. A teď k tomu momentu. Děda musel jednou odejít z tréninku. Zničehonic odjel na kole a nikdo jsme nevěděli kam. Brácha už v týmu nebyl, a tak jsem byl hlavní postava ve vesnickém mužstvu já. A musel jsem kluky korigovat, aby se trénink dokončil. Potom dojel zpátky děda. Sedl si na lavičku a začal brečet. Nejen já, ale celý tým úplně zkameněl. Protože děda nikdy nebrečel. Je naprosto upřímný a dává všechno ostatním. Pokud ho nepodvedou.“

Co se přihodilo?
„Zašel jsem za ním a ptám se: Dědo, co se děje? Všichni kluci z týmu se také seběhli kolem. Byli jsme malí a viděli jsme našeho trenéra brečet. Zemřel mu otec. Byl z toho zdrcený. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že fotbal umí léčit. Pomůže vám zapomenout na hrozně těžké chvíle. Nedokázal bych si představit život bez něj. Když se mi v osobním životě něco děje, jdu na hřiště a zapomenu úplně na všechno. A tak to měl tehdy i děda. Zemřel

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud