Tu melodii slávistickým fanouškům netřeba připomínat. Slavie, dej dej gól Slavie... Oblíbená hymna provází mistrovský klub už téměř třicet let. „Když ji zpívá celý stadion, jsem hrdý, pořád mám husí kůži,“ tvrdí skladatel Karel Vágner (78), který chytlavou píseň složil, a těší ho, když ho lidé stále s díky oslovují. V rozhovoru pro iSport.cz mluví také o tom, jak si zahrál fotbal s Josefem Bicanem.
Nechybí na žádném domácím utkání, za vrcholný zážitek posledních let považuje odvážný způsob, jakým Slavia v rámci Ligy mistrů zaskočila Barcelonu na jejím stadionu. „Když Ondra Kolář udělal kličku Vidalovi, profesor Pirk mě málem oživoval,“ usmívá se slavný hudební producent a zpěvák, jenž organizoval oslavu osmdesátin Josefa Bicana, nejslavnější postavě v historii klubu. S ním si dokonce i v mládí zahrál fotbal.
Jak vůbec došlo k tomu, že jste slavnou klubovou hymnu složil vy?
„Když se Slavie ujal v roce 1991 Boris Korbel, požádal mě, jestli bych ji nesložil. Když jsem prý z tý branže… Souhlasil jsem okamžitě, co bych přece pro Slavii neudělal. Text napsal další velký slávista Zdeněk Borovec, což byl navíc suverénně náš nejlepší textař za mé éry. Napsal to s nesmírnou láskou, což je z toho jasně cítit.“
Kolik času vám zabralo muziku zkomponovat?
„Dělal jsem to přes noc. Pamatuju si, že mi potom pan Korbel asi někdy kolem čtvrtý ráno volal z Ameriky a povídal: Ty jo, to je úžasný! Kamarádi si mě pak dobírali, že když jsem napsal hymnu, jak jsem se musel nabalíkovat. Ale to se vždycky jenom usměju.“
Nebylo to tak?
„Dostal jsem na výrobu patnáct tisíc, což mi stačilo tak na to, abych zaplatil tři muzikanty, kteří to nahráli. Jinak jsem to celý financoval sám. Ale nevadilo mi to. Bylo to z lásky, od srdce.“
Hymna provází klub stále, jak vás to těší?
„Mám z toho velkou radost. I po těch letech mám husí kůži, když ji zpívá celý stadion. Jsem hrdý. Stává se, že i během pauzy nebo po utkání za mnou přijdou fanoušci a říkají: Karle, díky! Převzala ji jeden čas po menších textových úpravách také hokejová Slavia. I to mě potěšilo.“
Co vůbec říkáte na Slavii, která obhájila titul?
„Je to paráda. Přitom si vezměte, že to vlastně byl nový mančaft. Kolik hráčů se vyměnilo! Na tom, že jsme to dotáhli znovu až na vrchol, má velkou zásluhu trenér Jindra Trpišovský. Jsem na ně pyšný, jak to dokopali. Ke konci rozhodujícího zápasu s Plzní jsem měl trochu zimnici, ale kluci to zvládli. Musím říct, že nejvíce hrdý jsem byl v Barceloně při Lize mistrů. Jak jsme to tam odehráli na úrovni, to byla paráda. Kamarád a skalní slávista Honza Pirk, slavný kardiochirurg, který seděl vedle mě, mi málem musel dát umělé dýchání, když Ondra Kolář udělal lehce nepovedenou kličku Vidalovi. (usměje se) To mě skoro omejvali! Ale když naopak vyzrál na
Suáreze
, to jsem se náramně kochal. Celkově to byl báječný zážitek.“
Prožíváte to hodně emotivně?
„No jasně. Je to můj zamilovaný klub. Ale pozor, zase nejsem ten fanoušek, který by řval Smrt Spartě. To ne. Když hraje mezinárodní zápas někdo jiný od nás, fandím mu. Hodně se mi líbila v pohárech také Plzeň.“
Od kdy máte ke Slavii tak blízko?
„V roce 1992 jsem měl první penzion v Průhonicích, jmenoval se Charlie. A Slavia u mě tehdy bydlela před zápasy. Na hřišti si odpoledne kopnuli, pak se večer procházeli, dobře se najedli, odpočívali. Ráno na to vletěli. Přinášelo jim to štěstí, hráli dobře, takže se z toho stala tradice. Byla to parta kolem Kuky, Suchopárka, Jardy
Šilhavého
, což jsou dodneška moji velcí kamarádi.“
Vy sám jste fotbal hodně hrával, že?
„Ano. V mládí jsem chytal dorosteneckou ligu za Spartak Kbely, potom jsem šel do pole. Těší mě, že se mi povedlo stát se historicky nejlepším střelcem Amfory (278 gólů). Můj největší kamarád, reprezentant Vladimír Hruška, který mě na hřišti vlastně dělal a nahrál mi na spoustu branek, jich dal 277 a tím pádem se můžeme chlubit, že jsme dohromady nastříleli za Amforu 555 gólů… A díky tomu, že mi to docela šlo a nebyl jsem žádný motovidlo, brali si mě jako známý ksicht také kluci ze staré gardy nároďáku na exhibiční zápasy. Což jsem vnímal s obrovskou pokorou a úctou. Mohl jsem si zahrát vedle hráčů jako
Panenka
, Herda, Bičovský, Dobiaš, nebo Franta Veselý. Ten byl neuvěřitelnej, ještě v pětašedesáti letech dovedl utéct i dvacetiletýmu klukovi! Nedal mu žádnou šanci. Hráli s námi vlastně i za Amforu. Když jsem byl hodně mladý, měl jsem to neuvěřitelné štěstí, že jsem si mohl zahrát dokonce vedle pana Bicana. A to byl pro mě neuvěřitelný zážitek.“
Jak na vás působil?
„Měl mě docela rád, čehož jsem si vždycky považoval. Říkal mi Karlíčku. Byl hrozně milý, laskavý. Nesnášel simulování. Když potom viděl, jak se někteří fotbalisté zbytečně válejí, hrozně se zlobil. Uměl být i velmi zábavný. S úsměvem vysvětloval, proč ho hráči nemohli objímat po každém gólu. Říkal mi: Karlíčku, to nešlo. Vždyť to by mě museli uobjímat! (směje se) Vybavuju si, že mě požádal, jestli bych mu nepomohl zorganizovat oslavu osmdesátin. Měl ji na parníku na Vltavě, pozval jsem mu umělce, které si sám přál. Třeba
Jitku Molavcovou
. Měli jsme spolu zkrátka výborný vztah. Nedám na něj dopustit. Stejně jako na celou Slavii.“
