Pelé slavil šedesátiny v Praze: jako tajný agent, přítele Masopusta zaspal
Žádné jiné město nepoctil tím, že do něho přiletěl slavit šedesátiny. Ze všech světových metropolí si legendární Pelé vybral – Prahu. I když, upřímně, tak úplně z jeho hlavy to nebylo. V každém případě v roce 2000 dorazil a jeho pobyt měl proběhnout v maximálním utajení. Nepovedlo se, tedy ne zcela. A paradoxně to byli čeští novináři, kdo se mohli s fenomenálním Brazilcem považovaným za nejlepšího fotbalistu světa všech dob alespoň na čtvrthodinu potkat, zatímco jeho velký přítel Josef Masopust nikoliv. Mohly za to hodně prozaické důvody. Pelé jeho návštěvu prostě... zaspal. I tohle patří ke vzpomínkám na muže, který ve dvaaosmdesáti letech zesnul.
Ta zvěst měla účinek jako zásah elektrickým proudem. Pelé je v Praze! Z letadla vystoupil bez povšimnutí přesně v den šedesátých narozenin, v pondělí 23. října 2000. Z Ruzyně míří vozem do hotelu Palace na rohu Jindřišské a Panské ulice, kde si rozlehlé apartmá zkraje 90. let pronajímal Čechoameričan Boris Korbel, mecenáš Slavie. Pár hodin si vzácný host Hradčan a Karlova mostu užíval inkognito, přesně, jak měl v plánu. Tohle však musela být mission impossible. Ještě odpoledne či navečer se to provalilo. Skutečně, je to ON. A je TADY!
Proč ale touhle dobou nesfoukává svíčky a nekrájí dort v Riu de Janeiro, obklopen nespočtem rodinných příslušníků a přátel?! Odpověď se skrývá v úsměvu jeho půvabné, o jednadvacet mladší (druhé) manželky Assírie. Ta si Prahu zamilovala při své předchozí, pět let staré návštěvě. Učarovala ji natolik, že se do ní chtěla vrátit, a kulaté narozeniny byly speciální příležitostí. „Je to nejromantičtější místo na světě,“ opakovala zasněně. A jejímu kouzlu, v tomto případě míněno město nad Vltavou, podlehl i Edson Arantes do Nascimento.
V úterý už ovšem hlídkuje před hotelovou recepcí hlouček napjatých novinářů. Pozdvižení nastalo nejen v redakcích, ale i na Strahově, sídle fotbalového svazu. Narychlo mu odtamtud posílají dárek, kytice a šampaňské. Je krátce po jedné, dveře výtahu se otvírají – a Pelé s úsměvem od ucha k uchu vychází ven. V černé kožené bundě a bílém svetru ke krku je to frajer, v dobrém slova smyslu.
„Počkejte, počkejte!“ zvolá, když vidí ten zájem. Ale ne proto, aby ho hned v zárodku zchladil.
Byť tentokrát o pozornost opravdu nestál, nedá to ani na moment najevo, jen vymezí daný čas na focení a interview a ochotně odpovídá na otázky. Nejprve portugalsky, poté anglicky. „Vím, že všichni očekávali, že zůstanu v Riu de Janeiro. V Praze se mi ale moc líbí, stejně jako manželce. Měla pravdu, je to skutečně velmi romantické město. Navíc mám v České republice mnoho přátel. Kromě oslavy tu s mou ženou prožíváme první opravdové líbánky,“ zubí se. „Jen jsem tu chtěl být opravdu inkognito,“ dodává. Nezní to však vůbec jako výčitka.
Řeč přijde samozřejmě i na český, respektive československý fotbal. Tak schválně, který moment si na první dobrou vybaví? Není to mistrovství světa 1962 v Chile, ale to o osm let později v Mexiku. „Vzpomínám si dobře na hráče, proti nimž jsem mnohokrát nastoupil. V paměti mi utkvěl zvlášť poslední zápas proti Československu v Mexiku. To jste ale asi ještě nebyl na světě, že?“ směje se. „Ve vaší bráně tenkrát chytal Ivo Viktor. Vyhráli jsme 4:1 a dal jsem mu gól. Nezdařil se mi ale lob z poloviny hřiště, který proletěl těsně vedle brány,“ vybavuje si památnou chvíli, při které všem československým plejerům zatrnulo.
Ještě pár otázek a odpovědí, pak legenda pošle letmý polibek do foťáků a kamer, rozloučí se, otočí se zpět k výtahu a zavřou se za ní dveře. Za chvíli z garáží vyráží v luxusním voze na další prohlídku města. Je až k neuvěření, jak klidným dojmem v celém tom shonu působila. Co rozruchu, zmatku, který se dotkne i Josefa Masopusta. Ty dva pojí na dálku silné pouto, hlavně kvůli gentlemanskému chování českého držitele Zlatého míče na MS 1962 v Chile. Zraněného Pelého, který nemohl střídat, konsternovalo, že ho Masopust a na jeho povel ani další Čechoslováci neatakovali, on pak zas na oplátku míče jen zakopával.
Přesto chtěl být v Praze natolik neviditelný, že tomu hodlal obětovat i vzácné setkání. To Masopust o něj hodně stál. Jenže se k němu dostávaly protichůdné zprávy, podle jedněch ten chlapík v Praze přece nemohl být Pelé... „Jestli tady je, tak na mě asi zapomněl,“ přemítal Masopust. Na první pokus se s velkým přítelem spojit nedokázal. Až od něho přišel fax, že má ve středu, v den Pelého odletu do Curychu za tehdejším šéfem FIFA Seppem Blatterem, přijít do hotelu.
Masopust vzal pozvánku s sebou, aby ho do přísně střeženého apartmá pustili. Jenže ouha. Skončil v předpokoji. Pelé ještě spal, protáhla se mu oslava na brazilské ambasádě. A tak se za něho manželka Assíria trochu provinile omlouvala. „Řekla mi, že to přepískli a vrátili se ve dvě, ve tři ráno. Pelé prý nakázal, že ho mají vzbudit až o půl jedné, aby stihli letadlo,“ líčil rozmluvu Masopust. Ani choť fotbalového krále se neodvážila takové přání, či spíše rozkaz nesplnit.
Masopust přece jen půlhodinu setrval, ale pak se sebral, nechal Pelého paní dárek a odjel za povinnostmi. Měl naplánované natáčení medailonku připravovaného k jeho blížícím se sedmdesátinám.
„Nemohl jsem ty lidi přece nechat čekat...“
