Padesátník Šmicer: tančící hoteliér, Traoré ve sprše i zápas, co by hrál zase

„Ve fotbale jsem si vydělal, ale přišlo to až s časem. Ve Slavii to o velkých příjmech ještě určitě nebylo. V Lens jsem měl smlouvu lepší, ovšem životní kontrakt jsem podepsal až v Liverpoolu. Bral jsem okolo třiceti tisíc liber týdně. Nejlepší smlouvu měl Michael Owen, bral 40 tisíc liber týdně. Krásný peníze. Láďa Vízek mi vždycky povídá, kolik jsme si oproti nim vydělali a jak oni na tom byli bití. Má pravdu, jenže když se na to teď podívám, tak jsem na tom oproti současným hráčům vlastně podobně. Teď je v Liverpoolu průměrný plat 60 tisíc liber týdně. Všechno je úplně jinak.

„Díky smlouvě v Liverpoolu jsem začal šetřit peníze. Přemýšlel jsem co s nimi. Uvědomoval jsem si, že až jednou skončím, krásné výplaty chodit přestanou. Bral jsem to jako mimořádnou šanci zabezpečit rodinu, ale třeba i další generaci. Tehdy jsem se přes Láďu Vízka seznámil s Pavlem Stárkou.  Pohyboval se v prostředí hotelů, v byznysu se mu dařilo. Domluvili jsme se, že kdyby šel do nějakého projektu, zkusil bych to s ním půl na půl. Jednou volal do Anglie, že je ke koupi hotel v Mariánských Lázních. Tím jsem začal. Druhý hotel jsem už kupoval sám.“

„Hotely, které vlastním, pronajímám. Ale znám i opačný vztah. Společně s dalšími třemi společníky máme na pětadvacet let pronajatý Tančící dům. Máme čtyři patra, nahoře restauraci. Všechno fungovalo super, než přišel covid. Dostali jsme se do problémů, byl to průšvih pro celou společnost. Ale zvládli jsme to. Naštěstí se čísla vracejí z doby před pandemií. Když jsi dobrý hospodář, krizi přežiješ. Jsem aktivní, v Tančáku máme jednou týdně schůze. Když jsem v Česku, na poradu vždycky přijdu.“

Ostatní

6. října 2021 • 12:33

Jak podnikají české hvězdy po kariéře: reality, klinika, ale i soláry a kliky

„Štěstí si za peníze nekoupíš, jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Vážit si jich mě naučili rodiče. Nejsem skrblík, ovšem ani hochštapler. Jasně, občas jsem prodělal, ale nikdy to nebylo hodně. Finance se snažím spravovat sám. Neukládám je do fondů, investuju jinak. Když jsem byl v Liverpoolu, koupil jsem za patnáct milionů pozemek v Tróji, tři a půl tisíce metrů čtverečních. Mám ho doteď, jen už má samozřejmě jinou hodnotu. Pořídil jsem si taky byt na Praze 1. Takhle investuju, takhle přemýšlím. Nelítám na dovolenou soukromými letadly, v garáži nemám pět aut. Když si nějaké koupím, za tři roky se mně neokouká, vydrží mně deset let, pak ho dostane Vizour.“

„Co jsem o finále Ligy mistrů proti AC Milán možná ještě nikdy neřekl? O poločase jsme přišli do kabiny, s AC Milán jsme prohrávali 0:3. Trenér Benítez namaloval na tabuli sestavu na druhou půlku se střídajícím Didi Hamanem. Djimiho Traorého odvelel do sprchy. Za chvíli přišel náš fyzio, že Steve Finnan dál nemůže. Co tedy? Zavolejte Traorého ze sprchy! Djimi se vybatolil s ručníkem okolo pasu, Benítez ho zase dopsal na tabuli s komentářem, že ho chtěl jen nabudit a že odeslání do sprchy bylo čistě z taktických důvodů. V tu chvíli nás bylo na tabuli dvanáct, protože Benítez nevyndal Finnana, takže trochu zmatek. Didi se mezitím rozcvičoval, u tohohle nebyl. Pak viděl Djimiho, jak jde na plac, a vůbec nic nechápal – vždyť mu trenér přece řekl, že jde místo něho… Tak jsme mu to vysvětlili. Teď se tomu směju, ale tehdy to byl malinko chaos. Hlavně, že jsme finále otočili.“

Vladimír Šmicer s trofejí pro vítěze Ligy mistrů po finále v roce 2005 proti AC Milán spolu s Milanem Barošem • Foto Profimedia.cz

„Je to vtipné, ale první nabídku politicky se angažovat jsem dostal od Jardy Tvrdíka. Ještě před tím, než šel do Slavie. Stál o to, abych podporoval ČSSD před volbami. Sešli jsme se někde v ZOO, ale odmítl jsem. Nechtěl jsem být aktivní, ani u nás v Chabrech se do zastupitelstva nehrnu. Jednou jsem ale byl na kandidátce do Evropského parlamentu. V Anglii to vyhrabali novináři, volali mě, začali o tom psát. Jenže já politické ambice nikdy neměl.“

Vladimír Šmicer na derby se Spartou, nad ním šéf Slavie Jaroslav tvrdík • Foto Beranek / Sport

„Můj nejlepší spoluhráč je Patrik Berger, to je úplně jasný. Když ale přišel v sedmnácti ze Sparty do Slavie, byl jsem naštvanej, mohl mě zabrat místo. Sice jsem tehdy trénoval s áčkem, ale hrát chodil za béčko. To Patrik byl po přestupu součástí hlavního týmu. Brzo jsme se skamarádili. Jako zobáci jsme nosili kužele, pití, panáky, nafukovali balony, na zájezdech jsme tahali těžký kufry. Chvíli jsme spolu i bydleli, ale nešlo to. Pochopili jsme, že pokud chceme hrát fotbal a něco dokázat, musíme se vrátit domů k rodičům. S Páťou jsme se potkali nejen ve Slavii, ale i v Liverpoolu, v nároďáku. Mohli jsme spolu hrát poslepu. Dopředu jsme věděli, jak se druhý na hřišti zachová. Strašně nás to spolu bavilo.“

Vladimír Šmicer a Patrik Berger patřili mezi klíčové reprezentační opory • Foto Archiv Sportu

„Co se týče manuální zručnosti, tak je to špatný, špatný. Coby domácí kutil jsem sám sobě nebezpečný. Radši si vždycky pozvu profíky. Když mám něco opravit, nejsem toho schopný. Posekám zahradu, postarám se o bazén, ale jakmile se něco porouchá, volám SOS.“

„Cestování je můj koníček. Baví mě poznávat jiná místa, kulturu, jídlo, památky, historii. Projel jsem snad celý svět, moc se mně líbilo na Maledivách, to byla pecka. Nádherné moře, pohoda, klid. Do zahraničí létám kvůli golfu, skvělých destinací je mraky. Hrál jsem v Americe, v Asii, ve Skotsku, v Anglii. Minulý rok jsme byli s Patrikem Bergerem v golfovém chrámu St. Andrews. Úžasná atmosféra, jedním slovem nádhera. Hráli jsme hřiště Old Course, Páťa byl po jedenácti jamkách minus tři, já plus jedna. Neuvěřitelný… Pak zapůsobila hlava a došel jsem plus pět. Patrik dohrál v paru.“

Patrik Berger a Vladimír Šmicer na golfu v roce 2013 • Foto Michal Beránek SPORT

„Co se týče jídla, miluju hovězí steaky. Dobře udělanému masu nikdy neodolám. Když je navoněné na dřevě, tak to fakt miluju. Nemám rád koprovku, tlusté maso, kližku bych nepozřel. V Japonsku mě oslovila asijská kuchyně, zbožňuju sushi. V Singapuru je řada úžasných restaurací, sice luxusních, člověk něco zaplatí, ale kvalita je zaručená. Liverpool nás využívá jako ambasadory, večer nás s partnery berou do TOP restaurací. Proto jsem navštívil i podniky, kam bych normálně nešel. Ano, jsem gurmán, jídlo mám rád. Jednou ve Vietnamu si kamarád objednal hada. Říkal jsem si, že ochutnám taky. Brzo mě přešla chuť. Kuchař přinesl živý kousek, před námi mu ušmikli hlavu, vytáhli tlukoucí srdce, krev smíchali s vodkou… Díky, nechci. Už nebudu jíst…“

„Mejdanů pár bylo… Vypíchnu jeden s Patrikem Bergerem. V Praze jsme hráli o postup na mistrovství Evropy 2000 se Skotskem. Očekávalo se, že vyhrajeme, panovala pozitivní nálada, tým jsme měli super. S Patrikem jsme si dopředu objednali limuzínu, že s ní budeme jezdit Prahou. Jenže v druhém poločase jsme dostali gól na 0:2. S Páťou jsme šli na půlku, do středového kruhu, podívali jsme se na sebe a říkáme: ‚Tu limuzínu asi budeme muset odvolat, co?‘ Bylo to vtipný. My neřešili zápas, ale limuzínu. Pak jsme srovnali na 2:2, před koncem to Dino překlopil na naši stranu a my nemuseli nic rušit. Bylo to velký! Jezdili jsme po Praze, řidič mě přivezl domů o půl osmý ráno. Vystřídali jsme několik podniků, o půl šestý jsme jezdili po Václaváku, lidi šli do práce, mávali nám, gratulovali.“

„Karel byl můj nahrávač, přihrál mně na spoustu gólů. Nejvíc si vybavím dva: EURO 2000 balon před prázdnou bránu v zápasu proti Dánsku. Tenkrát jsem mu symbolicky leštil kopačku. Ale asi nejslavnější je slavný gól do sítě Nizozemců na smutném EURO o čtyři roky později. Tahle akce dokumentovala naše herní souznění. Karel klidně mohl střílet, ale ještě mně to dal. Zase před prázdnou.“

„Je to jednoduché. Kdybych si mohl vybrat jediný zápas a odehrát ho znovu, šlo by na tuty o semifinále EURO 2004 proti Řecku. Nevyšlo to, víme jak. Škoda, ve finále to mohl být s Portugalskem fantastický fotbal. Turnaj byl naším vrcholem, byli jsme tehdy druzí v žebříčku FIFA, mimochodem naprosto zaslouženě.“

„Největším kamarádem z dětství je Jirka Trojan, syn bývalého házenkáře, československého reprezentanta. Ve Verneřicích si vedle našeho baráku postavili chalupu, skamarádili jsme se, trávili jsme spolu hodně času. Jirka k nám jezdil na víkendy. Naše kamarádství trvá dodnes. Mezi největší kámoše pak určitě patří Patrik (Berger), s ním jsem prožil strašně moc. Jmenovat musím také Ivana Haška, Jardu Černého, Ericha Brabce. Byť je to tchán, tak do téhle party určitě patří i Láďa Vízek.“

„Měl jsem jedinou možnost hrát na mistrovství světa, ale přišel jsem o ni. Hrozná smůla. Zranil jsem se v Bordeaux koncem února. Původně zněla diagnóza koňar, ale o něj nešlo. Měl jsem pochroumanou podkolenní šlachu, nikdo to neuměl pořádně léčit. Se stejným zraněním se později potýkal i Rosa (Tomáš Rosický). První rok v Arsenalu byl fantastickej, pak se ozvala šlacha, a už to nikdy nebylo jako dřív. Ve Francii jsme bolavou šlachu léčili konzervativně, nezabíralo to. Šampionát se blížil, odjel jsem na kemp do Seefeldu, zkoušel to, ale nešlo to. Trenér Brückner mě chtěl vzít i tak. Že prý postoupíme ze skupiny a já začnu ve vyřazovací části. Věděl jsem, že to nedám. Byl jsem z toho hodně smutný. Když jsem to oznamoval klukům v kabině, brečel jsem… Hroznou dobu jsem pak nehrál, za Bordeaux nastoupil až v únoru dalšího roku. Bylo to smutné období.“

Vladimír Šmicer s trenérem reprezentace Karlem Brücknerem v roce 2006 • Foto Jaroslav Legner / Sport

„Můj vstup do fotbalové politiky a boj o pozici předsedy asociace začal zcela nevinně. Zavřeli Berbra, a nic se nedělo. Kontaktovala mě skupina kluků, která proti Berbrovi vystupovala už v době temna. Chtěli změnit pořádky, pomoci fotbalu. A jelikož viděli, že v prostředí se pořád pohybuje řada „berbrovců“, vyrazili do boje. A já s nimi. Dostali jsme přezdívku „bílé košile“, svým způsobem jsme byli revolucionáři. Nesehnali jsme seriozního kandidáta na předsedu, tak jsem šel do toho. Původně jsem odmítl, ale podpora z okresů a krajů mě přesvědčila. Když šlo do tuhého, uměli jsme si s Fevolucí spočítat, jaké máme šance. Proto jsem odstoupil a podpořil Petra Fouska. Cítil jsem to tak. Byl to nepříjemné vůči Karlovi Poborskému, třetímu kandidátovi. Jsme dlouholetí kamarádi, hrajeme spolu hokej v jedné pětce, nahráváme si a najednou vylezeme ze šatny a stojíme proti sobě. Stejně jsem nakonec zjistil, že nejde o fotbal, ale o politiku. Nezaleží na tom, co jsi zač, ale koho jsi kamarád.“

„Ťukám na dřevo. Kariéru jsem ukončil před čtrnácti lety, a pořád můžu dělat sporty, co mám rád. Tenis, padel, hokej, golf, jen na fotbal už to úplně není. Kvůli kolenu. Vždycky jsem si chtěl zahrát v jednom týmu s Jirkou, musel bych však trénovat, a to už nejde. Během kariéry jsem míval osmasedmdesát kilo, teď mám pětaosmdesát. Držím se, radikálně jsem nepřibral. Bohužel letos jsem musel začít používat brýle nablízko. Když si jdu ráno do schránky pro „Sportíček“, bez brýlí si nepočtu, co tam píšete. Nebo vlastně co tam píšeme, protože teď tam mívám pravidelný komentář…“

„Strach mám hlavně z vývoje současného světa, řada věcí se mně nezdá normálních. Nejsme schopni se ponaučit z historie. Co se děje na Ukrajině, mě strach vážně nahání. Válčení je tady pořád. Každý si dokazuje, jak je silný, ekonomicky, geopoliticky. Občas si říkám, do jakého světa míří moje děti, případně vnoučata. A jo, klidně to řeknu, strach mě nahání nukleární zbraně.“

„Můj tchán Ladislav Vízek je unikát. Samostatná kapitola. Poprvé jsem s ním mluvil po telefonu. Měl jsem k němu respekt, byl fantastickým hráčem, dvakrát se stal Fotbalistou roku, což mně mimochodem pořád předhazuje, protože mně se to nepovedlo. Já kopal ve Slavii, on v osmatřiceti za Černolice, hráli jsme spolu za Kozlovnu. Od začátku jsme si padli do oka. Chodil jsem k nim za Pavčou a Láďa mně jednou řekl, že už u nich klidně můžu občas přespat. To jsou okamžiky, které si člověk bude vždycky pamatovat. Na naší svatbě měl bílý oblek, nedávno jsem koukal na fotky. Je to živel. Umí všechny sporty, miluje karty, je to obrovský hráč, nikdy se s ním člověk nenudí. Občas mně přidělává starosti svými výroky. Proč? Spousta lidí má za to, že co si myslí Vízek, si myslím i já.“

2005. Čerstvý vítěz Ligy mistrů Vladimír Šmicer se chlubí medailí svému tchánovi Ladislavu Vízkovi... • Foto Archiv Sportu

„Moje životní golfová rána padla v Barceloně. Byl to hole in one, sedmičkou železem ze 155 metrů. Byla to krásná povedená rána, dopadla tři metry před vlajkou a zajela do jamky. V golfu se drží pravidlo, na kolikáté jamce zahraješ hole in one, tolik platíš lahví šampaňského. Mně se to povedlo na sedmnáctce, takže mě rána života stála sedmnáct lahví Möet Chandon. Kdybych si mohl vybrat, s kým bych šel vysněný flight, byli by to Rory McIlroy, Tiger Woods, Patrik Berger a já.“

„Bydlím v Dolních Chabrech a neměnil bych. Je to vlastně taková vesnice v Praze. S Pavlínou jsme se kdysi dívali po společném bydlení, tady se zrovna začalo stavět, projekt se nám líbil, tak jsem vzal všechny naspořené peníze a koupili jsme barák. Jedenáct let jsme ho pronajímali, protože jsme žili v zahraničí. Po návratu jsme domek rekonstruovali. Žije se nám tady nádherně. Bydlím na kraji, všude kousek, tři minuty to mám na fotbalové hřiště.“

Vladimír Šmicer na lavičce Dolních Chaber • Foto Martin Sekanina (Blesk)

„Za Chabry jsem dřív hrál, později se stal předsedou oddílu. Postavili jsme nové kabiny, vybudovali druhé hřiště. Pomáhá nám obec, také mnozí rodiče fotbalistů. Máme skromné ambice, maximálně chceme hrát pražský přebor. Spíš dbáme na dětskou základnu, na obsazenost všech kategorií. Jsem aktivní předsedou, chodím na schůze, moc mě to baví. Má to smysl. Když jezdím po republice, hned poznám, kdo dává peníze do zázemí a kdo na hráče. Vidím zanedbané stadiony, zázemí, takhle my to neděláme. Taky mi tu občas říkají, abych přitáhl nějaké slavné známé a hráli jsme vyšší soutěž, ale to podle mě nedává smysl. Chci, aby tu hráli místní, aby se i kvůli nim na fotbal chodilo.“

„Ideální místo na život je pro mě Praha. Jakmile jsem pryč čtrnáct dní, táhne mě to domů. Mimo Česko? Muselo by tam být celoročně teplo. Líbilo by se mně v Sydney. V Austrálii jsem byl, nádhera. Pozitivní lidé, pozitivní atmosféra. Jo, Sydney beru.“

„Žádná jedna rada do života, kterou jsem dostal, není. Nebo o ní nevím. Rodiče mě dobře vychovali, dostal jsem od nich – řekněme – soubor cenných rad. To je víc, než jedno motto.“

„Ve fotbale jsem zažil hodně úspěchů. Jestli mám říct ten největší mimo fotbal, to se musím zamyslet. (právě okolo prochází manželka Pavlína) Tak už vím. Že jsem se moc dobře oženil a vzal si dceru hospodského.“ 

2006. Na návštěvě u Šmicerů... S tchánem Ladislavem Vízkem, manželkou Pavlínou a synem Jirkou na golfu. • Foto Archiv Sportu